Je to nádherný pocit, dívat se kachnám do očí…

Řeč bude o fotografování přímo ve vodě za použití různých plovoucích zařízení, na kterých je umístěn fotoaparát těsně nad hladinou a fotograf je ovládá přímo z vody, čili sám je také ve vodě.
Napsal jsem nový úhel pohledu, ale v zahraničí se tento způsob fotografování používá s velkým úspěchem již několik let. Já jsem se o něm dočetl v jednom z francouzských fotografických časopisů, které jsem si kupoval při svých cestách kamionem po Evropě.

V jako již v předešlém mém příspěvku o srnčí říji tady na „FA“ bych rád upozornil na skutečnost, že zde popisuji své vlastní zkušenosti a poznatky, a že některé poznatky, také foto-vor používajících kolegů fotografů, se od těch mých mohou lišit.

Na přelomu loňského a letošního roku jsem začal uvažovat o stavbě nového foto-voru, ten původní byl postaven na základně europalety a byl hrozně těžký. Rozhodl jsem se pro pěnový polystyren, slepený pomocí speciálního lepidla. Poté jsem ho natřel mnoha nátěry barvy, která je ředitelná vodou, ale po zaschnutí je k vodě netečná (Balakom) a naposledy jsem ho ještě několikrát přetřel stejným druhem venkovního laku (Balalak). Za pěkných dnů, které panovaly v předjaří, jsem stihl udělat i dva nátěry denně. Před konečnou fází zalakování jsem do horní části zasadil a zalepil ještě podložku se šroubem pro stativovou hlavici (používám 141 RC od Manfrota), kam se potom pomocí rychloupínací destičky snadno připevní samotný fotoaparát.

Už v loňském roce jsem s některými takto získanými snímky slavil úspěch v několika fotografických soutěžích a tato fotografická disciplína si mne velmi získala. Velmi jsem se těšil na jaro, až se poprvé s novým foto-vorem vydám na první fotografickou výpravu na jeden z velmi atraktivních rybníků, kde žije velmi početná kolonie racků a spousta dalších ptačích druhů.
Musím předeslat, že první cestě ještě předcházela po-zimní kontrola těsnosti mých neoprénových kalhot, které jsou pevným švem napevno spojeny s botami, takže se jedná o velmi pevný komplet, který je na prsou opatřen malou kapsou. Neoprénový materiál je nezbytný i pro několika hodinový pobyt v dubnové vodě. Znám lidi, kteří se brodili i mnohem dříve a naopak i velice pozdě, sám také toužím po snímcích, kdy první sněhové vločky dopadají na hladinu ještě nezamrzlého rybníka… V létě je v neoprénu sice teplo, ale po několika hodinách přece jen slabě provlhne a příjemně ochladí.

Konečně nastal den „D“ (30. dubna) a já jsem velmi snadno pomocí dvou „pavouků“ připevnil nový vor na zahrádku našeho auta a hurá k rybníku. Spolu s mojí partnerkou Maruškou a kamarádem fotografem Jardou Vogeltanzem jsme se sešli již brzy ráno u rybníka a já se hned strojil do „pracovního“. Na Marušku s Jardou připadla úloha statistů, Jardu jsem navíc poprosil o vytvoření dokumentačních fotografií, stejného úkolu se velmi úspěšně zhostila se svým fotoaparátem i Maruška.

Nad hladinou poletovalo několik desítek racků chechtavých a svým křikem dávali jasně najevo, že jsou tady zpátky a že zakládají právě své rodiny. Na vodě se pohupovaly kachny různých druhů a skřivan nad blízkým polem volal, že nás všechny zase hrozně rád vidí…