Negativ kontra diapozitiv
Mnoho fotografů stále řeší věčné dilema, zda zvolit inverzní nebo negativní film. Ty se liší v parametrech nazývaných expoziční pružnost nebo expoziční rozsah filmu. Předmětem tohoto článku je vysvětlit na praktických ukázkách, jak se tyto charakteristiky filmů projeví na vašich snímcích a také ukázat, jak je zjistit pro jednotlivé druhy a značky filmů. Problému s expozičním rozsahem a expoziční pružností se nevyhnete ani v případě, že fotografujete digitálním fotoaparátem. Původní článek Expoziční pružnost I, který vyšel před měsícem, jsem na základě čtenářské diskuze doplnil o své zkušenosti ve srovnání inverzního filmu Fuji Provia 100 se zvětšeninami pořízenými v digitálním labu Frontier 350 z negativních filmů značky Fuji.
U snímku západu Slunce s mnohem větším rozsahem jasů (přes 12 EV, kdy bodově do Slunce se mi zrovna měřit nechtělo) je možné s výhodou využít expoziční rozsah negativního materiálu Fuji Superia 100. Měřeno bylo bodově na horizont vpravo od Slunce. V minilabu byly vyrobeny 3 zvětšeniny (-2EV, –1EV a 0). Nejlepší snímek, který vidíte, byl podexponován o 1 EV. V podobných ošemetných příkladech je u inverzního filmu naprosto nutný tzv. bracketing, kdy si vyfotografujete několik snímků s různou hodnotou expozice a pak si vyberete ten nejlepší. U negatiního filmu lze mnoho napravit při dalším zpracování. Buď negativ oskenujete a jeho převrácený obraz zobrazíte na obrazovce s omezeným rozsahem jasů nebo jeho obraz přenesete digitální nebo klasickou cestou na světlocitlivý papír, který má užitečný rozsah expozic podobný jako u inverzního filmu (kolem 6 EV). Z toho vyplývá, že pak to z hlediska zobrazení kontrastních scén vychází víceméně 1:1, alespoň teoreticky.
Moje zkušenosti jsou následující. Fotografuji většinou na inverzní film Fuji Provia 100. Manželka Helena je naopak zastáncem negativních filmů z důvodu rychlé výroby zvětšenin.
Na snímcích z ostrova Cape Clear můžete vidět, že inverzní film Fuji Provia 100 ve srovnání se zvětšeninou jednoznačně lépe. Ta byla pořízena na fotografický papír Fujicolor Professional.Negativ z Fuji Superie 100 byl nejprve skenerem digilabu Frontier 350 oskenován a po té laserovým osvitem přenesen na fotopapír. Tento fotopapír má užitečný rozsah menší (kolem 5 EV), než inverzní Fuji Provie, která má 6 EV. Vybral jsem však snímek, kde rozdíl byl nejpatrnější z velké série. Díky menšímu užitečnému rozsahu fotopapíru všechny zvětšeniny u kontrastních scén vycházejí hůř než snímky na diapozitivech. Oba snímky byly zpracovány anonymně v pražské laboratoři, která soustavně inzeruje v časopisech svoje zaměření na profesionály. Vedle fotografických materiálů u výroby zvětšenin hodně záleží i na nastavení skeneru a osvitky t.j. na kvalitě obsluhy, která zrovna stroj obsluhuje. Ještě připonínám, že kvalita reprodukce obrazu v odraženém světle ve srovnání s procházejícím světlem vychází vždy ve prospěch procházejícího světla.
Užitečný rozsah filmového materiálu zjistíte z jeho charakteristické křivky. Charakteristická křivka, kterou seriózní výrobci dávají k dispozici na svých internetových stránkách, udává závislost optické hustoty na logaritmu expozice. Optickou hustotou se rozumí míra zčernání nebo zbarvení citlivé vrstvy fotografického materiálu. Logaritmus expozice vyjadřuje množství světla, které je třeba pro příslušné zčernání vrstvy. Na obrázku je charakteristická křivka inverzního filmu Kodak Ektachrome E100S.
Z obrázku odečteme, že obraz přímková část, kde dochází ke správnému zobrazení jasů, odpovídá logaritmu expozice mezi –2,0 do –0,3. To dává rozsah 1,7, který odlogaritmováním dostaneme 101,7 t.j. 50. To odpovídá přibližně rozsahu clon 5,7 EV (25,7 = 50). To je podstatně méně než u negativního materiálu Kodak Profesional Ektapress PJ100, jehož charakteristická křivka je ukázána na následujícím obrázku.
Z křivky negativního filmu Kodak Profesional Ektapress PJ100 vidíme, že přímková část leží v rozmezí logaritmu expozice –2 až 1, což je rozsah 3. Odlogaritmováním dostaneme 103, které obdobně jako v předchozím případě přepočteme na rozsah přibližně 10 expozičních stupňů EV. V praxi bohužel nejsme schopni celý tento rozsah využít díky parazitnímu světlu vznikajícímu při průchodu objektivem. Díky tomu, zejména pokud máte levný zoomový objektiv, není vhodné měřit na velmi tmavá místa fotografované scény. Jak již bylo řečeno, pokud přenesete obraz z negativu na světlocitlivý papír s expozičním 6 EV, budete na tom podobně jako u inverzního filmu. Přesto si negativní film díky širokému expozičnímu rozsahu zachovává jednu výhodu. Není totiž tak náročný na přesnost expozice. Je tzv. expozičně pružnější. Pokud máte na filmu zaznamenán rozsah expozic 10 EV, můžete si při přenosu na fotografický papír o rozsahu 5– 6 EV vybrat a výslednou zvětšeninu pod nebo přeexponovat. Pokud si sami skenujete a zpracováváte fotografie, můžete z negativu vytáhnout maximum informace, která je tam zaznamenána pro mnohem větší rozsah jasů než u inverzního filmu. V případě inverzního filmu je jedinou cestou bracketing t.j. naexponovat několik snímků s posunutými hodnotami expozice. Expozici musíte prostě přesně trefit, jinak dochází ke ztrátě kresby. Tomu se říká, že inverzní film má minimální expoziční pružnost.
Jak je to u elektronických čidel?
Namísto expozičního rozsahu se zde častěji používá spíše dynamický rozsah. Tady platí: není čidlo jako čidlo a určitě nelze říci, že třeba CMOS čidla zvládnou větší rozsah expozice než CCD. U CCD čidel je expoziční pružnost silně závislá na velikosti elementárního prvku. Proto chlazené digitální stěny, jejichž elementární světlocitlivé buňky jsou mnohem větší než buňky amatérských digitálních fotoaparátů, zvládnou bez problému 10–12 EV. Problém digitálních stěn je vysoká cena většinou přesahující million korun. Běžné amatérské digitální přístroje mívají expoziční pružnost o trochu menší než inverzní film t.j. kolem 5 EV. Proto jsou charakteristickým znakem snímků z levných digitálních fotoaparátů tzv. vypálená světla v případech, kdy čidlo nezvládne scénu s velkými kontrasty. Tomu samozřejmě napomůžeme, když určíme expozici podle tmavých míst fotografované scény. Tady je na tom lépe film. Na charakteristických křivkách inverzních i negativních filmů vidíte, že pokračují i když s menší strmostí i za přímkovou střední částí. U elektronického čidla však žádná taková oblast menší citlivosti prostě neexistuje. Na takovém místě si ve Photoshopu přečtete (256,256,256). Rozsah prostě končí na určité hodnotě. Výhodou digitálu je však možnost prohlédnout si snímek okamžitě na LCD displayi a problém odstranit či omezit – uděláte nový snímek s podexpozicí. Profesionální přístroje jako např. Nikon D1, které používají velkorozměrových CCD čidel, jsou na tom lépe a vyrovnají se v záznamu světelných kontrastů inverznímu filmu. O způsobech, jak se vyrovnat s nedostatečnou expoziční pružností filmů bude příští článek.
- Předchozí strana
- 1
- 2
- Další strana
Komentáře
Zobrazit diskusi ke článku ve fóruPodotkl bych, že film (hlavně negativní) má proti digitálním čidlům šťastnější chování mimo lineární úseky křivky, tedy v oblasti mírné pře- / podexpozice: Převod jasů sice neprobíhá v reálném poměru, ale stačí pro zachování alespoň jakési kresby, což má blízko reálnému dojmu při sledování okem. Digitální čidla to na koncích rozsahu "vzdají" do čisté černé nebo bílé, protože omezené bitové rozsahy, přes které informaci posílají, žádnou rezervu nemají. V tomto ohledu se čidlo chová jako inverze (a hůř) a digitál se špatným měřením je holé neštěstí, byť by se jinak funkcemi jen ježil.
Tento článek je bohužel velice zavádějící. To, co tady autor označuje jako expoziční pružnost filmu, není vůbec expoziční pružnost filmu, ale jeho užitečný rozsah. Expoziční pružnost filmu je počet EV, o které se lze zmýlit při stanovování expozice směrem k podexpozici nebo přeexpozici, aniž by to mělo nějaké větší následky. U negativu je (u normálně kontrastní scény) pružnost vzhledem k podexpozici cca 1, max 2 EV, vzhledem k přeexpozici pak ještě větší. U diapozitivu je prakticky nulová. Stejně tak je zavádějící i to, co autor píše o negativních filmech. Je sice pravda, že rovná část charakteristické křivky negativního filmu (tj. užitečný rozsah filmu) mívá 10 i více EV, jenže zcela opomněl to, že negativ není konečným produktem a pak vstupuje do hry ještě papír. Převést oněch 10EV zachycených na filmu na papír je velice netriviální záležitost a speciálně pokud fotíte na barevný negativ a fotky si necháváte dělat automatem v labu, tak na 10EV můžete směle zapomenout. Papíry mají takový užitečný rozsah, aby to vyhovovalo průměrně kontrastním scénám, zachyceným na filmu vyvolaném standardním způsobem, tj. kombinace film a papír má nakonec užitečný rozsah oněch 6EV, úplně stejně jako diapozitiv. Jedinou výhodou oproti diapozitivu je, že si až dodatečně, při výrobě papírové fotografie, si můžete zvolit, kterých 6EV z kontrastní scény bude na papíru zachycených s detaily a co obětujete (vypálená světla versus černočerné stíny).
Souhlasím, že při převodu na papír v klasickém minilabu ztatíte část užitečného rozsahu filmu. K dyž vidím některé výsledky z minilabů, může to být i horší, než jak říkáte. Na druhé straně je třeba říci, že stále stoupá počet digitálních labů, kde se negativy skenují a poté se provádí digitální osvit. Záleží zde opět hodně na kvalitě skeneru a obsluhy, kolik EV zůstane zachováno. Nevýhodou ¨negativu je i nutnost zvýšení kontrastu při skenování. Při kvalitní práci je však rozhodně možné vytáhnout více než 5 - 6 EV jako u inverzního filmu. Co se týče té expoziční pružnosti vers. užitečný rozsah filmu. Souhlasím, že pro výklad je lepší použít pojem užitečný rozsah filmu. Ve skutečnosti jak expoziční pružnost, tak užitečný rozsah filmu veličiny charakterizují tentýž základní rozdíl mezi inverzním a negativním filmem, který je v hodnotě směrnice přímkové části charakteristické křivky. Díky tomu, že tato část je pro inverzní film strmější t.j. při stejném rozdílu osvětlení se dosáhne většího rozdílu v densitě, je i užitečný rozsah inverzního filmu menší než u negativního filmu, kde je tato část charakteristické křivky méně strmá. Každopádně díky za dobrý komentář.
I když už to tu bylo mírně zmíněno ještě malinko vyzvednu jednu myšlenku : digitalizace z filmu !!! Chápu, že pro starší babičku je skoro nemožné prohlížení vašich snímků v nějakém počítači, ale pro ty jenž tuto vymoženost vlastní je celkově dobrým řešením focení na film a následné scanování bez tvorby fotek. Podle mého názoru výborná věc v případě dostupnosti kvalitního a rychlého scaneru a dobrého počítače (kladen důraz na dostatečně velikou paměť RAM) hlavně pro kvalitní archivaci a příjemné prohlížení snímků na větších monitorech (od 19" a výš).
Pro vkládání komentářů musíte být přihlášen.