Odolnost a spolehlivost fotoaparátů, 1.díl

Fotoaparáty se stále více stávají spotřebním zbožím, o což se většinou snaží i marketingová oddělení velkých výrobců. Za stejnou cenu vzrůstá množství nabízených funkcí. Menší důraz je kladen na odolnost přístroje, za kterou dnes musíte tvrdě platit. V dnešním článku se zamyslím nad tím, jak se vyvíjel přístup výrobců k těmto parametrům, o kterých se zejména u levnějších přístrojů příliš nehovoří.

Odolnost fotoaparátů a jejich mechanické provedení jsou v dnešní době marketingovým úsilím výrobců odsouvány nenápadně do pozadí. Důvody tohoto stavu jsou v zásadě dva: za prvé neznalost uživatelů a za druhé cenová náročnost výroby. Díky tomu, že se fotografování – zvláště v posledních dvaceti letech – zařadilo mezi nejspotřebnější lidské činnosti, odpovídají tomu i trendy ve výrobě fotoaparátů. Tento článek si dává za úkol o něco „poodkrýt“ závoj, za kterým se skrývají „vnitřnosti“ fotoaparátů, a poradit Vám, co můžete očekávat, a čeho se vyvarovat. Článek je zaměřen na oblast kinofilmových jednookých zrcadlovek, ale lze jej částečně vztáhnout i na jiné typy fotoaparátů.

Odolnost fotoaparatu Odolnost fotoaparatu
Odolnost fotoaparatu

Klasické výrobky klasických výrobců, které si zachovaly své kvality dodnes


Centrem, ve kterém byla soustředěna většina fotografického průmyslu, byla až do šedesátých let minulého století Evropa – především Německo. Evropa a evropští uživatelé patřili vždy spíše mezi konzervativnější, technicky dobře orientované zákazníky. Evropa byla (zejména v první polovině dvacátého století) špičkou celosvětového vývoje v oblasti optiky a fotografické techniky. Z toho vyplývala (a doposud ještě částečně vyplývá) i úroveň výrobků. Fotoaparáty byly precizní výrobky jemné mechaniky a optiky, na které se používaly drahé výrobní metody a nejkvalitnější materiály. To platilo až do šedesátých let. Poté začal obrovský rozmach fotografického průmyslu v Japonsku. Zpočátku byli evropští výrobci nad věcí, a na japonské výrobky se dívali s úsměvem, jako na neškodné exoty. Brzy však jejich úsměvy zamrzly. Japonci díky své obrovské snaze po dokonalosti a vysoké zručnosti dokázali nabídnout nejen konkurenceschopné výrobky, ale posléze i výrobky pokrokovější a modernější. To byl začátek pádu evropských výrobců, ale i období největšího rozmachu a kvality fotoaparátů jako takových. V počátcích totiž japonské firmy potřebovaly získat maximální prestiž a proniknout na světové trhy, takže své výrobky propracovávali vskutku do nejmenších detailů, aby mohly konkurovat takovým výrobkům, jako byly Leica, Contax, Rolleiflex a další. Přístroje té doby se vyznačovaly vynikající technickou úrovní a velmi dlouhou životností. Základem většiny fotoaparátů byl masivní hliníkový odlitek, na ozubená kola mechanismů se používala především mosaz, kryty přístrojů byly rovněž z mosazi (resp. zinku, oceli nebo hliníku).

U dálkoměrných fotoaparátů, jako byla Leica, to neznamenalo žádný problém. U jednookých zrcadlovek však byly vedlejším produktem velké rozměry a vysoká hmotnost.

Odolnost fotoaparatu

První představitel vynikající japonské miniaturizace – Olympus OM-1

Až počátkem sedmdesátých let přišel Olympus se svým průkopnickým modelem OM-1, který ukázal, že i při použití kvalitních materiálů a udržení robustnosti a vysoké odolnosti, lze zmenšit velikost a hmotnost přístrojů prakticky na polovinu. V té době již nebyla Evropa prakticky schopna konkurovat. Opravdu konkurenceschopná z výrobců kinofilmových fotoaparátů zůstala jenom Leica, a to především díky vynikající kvalitě svých objektivů, které dodnes tvoří špičku fotografické optiky. Posléze však začalo docházet k určitému zlomu, který je charakteristický nejen pro oblast fotografické techniky, ale pro spotřební zboží vůbec. Japonští výrobci dobyli evropské trhy, postupně i asijské a americké. V průběhu osmdesátých let se pro výrobce staly obchodně důležité zejména USA, Německo a Asie. Struktura uživatelů se poněkud změnila – od evropských zákazníků s vysokým technickým vkusem a konzervativními zvyky, po americké zákazníky, zvyklé fotografovat metodou „point & shot“, bez vyšších technických znalostí. Až do začátku devadesátých let minulého století to příliš výrazné změny nepředstavovalo. V té době se však začalo Japonsko dostávat do období recese a muselo začít šetřit. Dokud šlo o elektroniku, nahrazující méně důležité resp. výrazně komplikované mechanické celky fotoaparátu (např. řízení závěrky), bylo to často ku prospěchu, a fotoaparáty s menším počtem mechanických dílů byly spolehlivější, než jejich předchůdci (alespoň v případě japonských výrobků). Bohužel i díky obrovské rychlosti vývoje elektroniky dostala věc jiné obrátky. Morální životnost fotoaparátů byla již v té době počítána na čtyři roky, a z toho se vycházelo i při konstrukci nových výrobků. Oproti klasickým fotoaparátům, které bez problémů vydržely padesát let, to byl obrovský skok. Důsledkem, který lze dnes dobře pozorovat například v oblasti digitálních fotoaparátů bylo i to, že se výrobcům nevyplatilo vytvářet drahé konstrukce mechanicky náročných přístrojů, protože tyto byly díky elektronice již za čtyři roky beznadějně zastaralé. Jednou z prvních vlaštovek nové generace přístrojů byl fotoaparát Canon EOS 1000 – celoplastový, plně automatický autofokusový fotoaparát. Výrobce v reklamách tvrdil, že konstrukčním materiálem jsou „kosmické plasty“, které vydrží přinejmenším tolik, jako díly kovové. V tuto chvíli se dostáváme na náš český trh.

Odolnost fotoaparatu

Canon EOS 1000 – jeden z prvních představitelů nových, ekonomicky výhodných konstrukcí

Protože u nás, díky dlouholeté izolaci za komunistického režimu, byla značně přerušena kontinuita povědomí o fungování marketingu a různých „pastí“ na zákazníky, které mají výrobci mistrně zvládnuté, byly (a jsou) projevy dost jednoznačné. Důsledkem této neznalosti je, že našemu kupujícímu stačí vhodně cílená reklama k tomu, aby si koupil fotoaparát, o kterém si myslí přesně to, co se říká v reklamě – aniž by alespoň trochu kriticky přemýšlel o tom, jestli je výrobek opravdu tak dobrý, jak se praví, jestli nemá konkurence třeba něco lepšího, nebo dokonce, jestli nejde jen o „boudu“, kterou na něj ušil výrobce. Nemám nic proti „kosmickým plastům“, ale je třeba vědět, co lze od takovýchto výrobků očekávat, co splnit mohou, a co ne. Jako technik (ale především z praktických zkušeností) mohu potvrdit, že používané plasty opravdu nemají kvalitu kovů, a jsou používány výhradně z cenových důvodů. Argumenty, že důvodem použití plastů je nižší hmotnost, jsou do značné míry účelové. Částečně je to samozřejmě pravda, ale ne úplně – značnou část hmotnosti moderních fotoaparátů tvoří baterie a elektromotory, nejen tedy vnější kryty a části těla přístroje. Navíc jsou (kromě vyloženě profesionálních fotoaparátů typu Canon EOS1V a Nikon F5) hmotnostní rozdíly poměrně málo výrazné – většinou člověku vadí při nošení spíše rozměry fotoaparátu, než hmotnostní rozdíl 200 gramů. Souhrnně lze říci, že plastové modely se v životnosti ani odolnosti zdaleka nemohou měřit s výrobky z kvalitních klasických materiálů. To může být pro někoho samozřejmé, jinému to může vrtat v hlavě, a někdo tomu třeba neuvěří.

Odolnost fotoaparatu

Klasika, kterou lze sehnat za ještě snesitelnou cenu – Nikon FM-2

Ve druhém díle se pokusím popsat, které konkrétní části fotoaparátů jsou důležité z hlediska konstrukce, a má tedy smysl věnovat jejich provedení pozornost – celokovových přístrojů je již dnes pomálu a většinou jde o ryze profesionální výrobky.

Martin Měska

     

Líbil se vám článek?

Komentáře

Zobrazit diskusi ke článku ve fóru
  • Jiří Březina
    Jiří Březina
    11.09.2002 09:33

    S tvrzeními článku se nedá nesouhlasit, ale když už se zabývá historií kvality, připadá mi vynechání Nikonu F jako mezníku, tedy první profesionání kinofilmové jednooké zrcadlovky konstruované na výdrž, jako velká vada na kráse. Když Evropa ještě přísahala na Leicu a Amerika si nedovedla profi reportáž představit bez velkoformátových oblud typu Speed Graphic, vsadil Nikon jako první na koncepci, která v profi focení mimo ateliér vládne dodnes a podložil ji především maximální spolehlivostí. Všichni ostatní museli nějaký čas jen koukat a pilně opisovat. Vím, o čem mluvím, Nikon F z roku 1969 používám dodnes, bez poruch a s dokonalými výsledky.

  • Martin Měska
    Martin Měska
    Autor
    11.09.2002 11:33

    Nikon F je opravdu velký mezník, který znamenal v kinofilmové oblasti průlom, a předznamenal vítězství koncepce jednooké zrcadlovky nad hledáčkovými přístroji. Nicméně jsem se snažil zaměřit článek na konstrukční provedení a odolnost přístrojů jako takovou, bez přílišného konkretizování výrobků, takže jsem uvedl jen několik příkladů fotoaparátů. Nikon F má vynikající kvalitu - sám jsem s ním několik let pracoval a vím, že vydrží nemožné. Jeho koncepce však není ve své době již zcela novinkou - spíše je propracována do detailu, proto jsem jej neuvedl. Je to však otázka polemiky, na tom co říkáte, je hodně pravdy.

    Martin Měska

  • F400
    F400
    15.09.2002 19:50

    před20 lety se delily fotoapráty na ty , se kterými se dají zatloukat hřebiky a na ty se kterými to nejde, ta první skupina se pak dělila na ty, které po zatloukání fungují a na ty co jsou nefunkční.

  • Jiří Palacký
    Jiří Palacký
    03.03.2003 12:28

    Jenom malá poznámka k zavádění plastových součástek : nejde o to, že by plasty byly levnější Myslím ty kvalitní technické plasty, ale jde často o podstatně snadnější konstruční vyřešení, které by u kovů vyžadovalo několikanásobný počet technologických operací při výrobě. Jde taky o ergonomii a vzhled výrobku, kdy opracování kovu je podstatně náročnější. Je to vlastně obdoba automobilové výroby. Myslím si, že bez použití plastů se u aparátu dnes prakticky neobejdeme, stejně tak jako bez kovů u mechanicky namáhaných funkčních částí.

Pro vkládání komentářů musíte být přihlášen.

Komentáře k článku (4)

Tisknout článek

Tip na článek

Fotografujeme kometu Tsuchinshan
Fotografujeme kometu Tsuchinshan

Ko­metu Tsu­chin­shan At­las jsem fo­to­gra­fo­val ob­jek­tivy Sigma 35mm f/1.4 a Sony FE 85mm f/1.4 GM II. Na Šu­mavě bu­dete ur­čitě bo­jo­vat s ob­lač­ností, Mě­sí­cem v úplňku a sil­ným le­tec­kým pro­vo­zem. Fo­to­gra­fie v článku jsou ze 13.,17., 21. a 29. října 2024. Přeji lovu zdar.

Doporučujeme

Nejčtenější články

Nejčtenější fototesty

FotoAparát.cz - Instagram