Mezi stále používanou profesionální fototechniku patří externí expozimetry. Čtěte dál a objevte svět externích expozimetrů. Dočtete se nejenom o základním rozdělení externích expozimetrů, ale získáte základní informace o fungování externích expozimetrů a jejich použití.
Druhy externích expozimetrů
Ruční expozimetry jsou i v dnešní době multiautomatů stále hojně využívanými pomocníky, nabízejícími možnosti, kterých většinou jejich vestavění soukmenovci nedosáhnou. Protože výběr je poměrně velký a cenový rozsah také, chceme vám poskytnout vodítko, jak se při koupi takového přístroje přinejmenším nespálit.
Expozimetry si pro zjednodušení můžeme rozdělit do několika základních skupin:
1. Expozimetry pro měření trvalého osvětlení (nejběžnější)
2. Expozimetry s flashmetrem – umožňují měřit i zábleskové
osvětlení
3. Spotmetry – bodové expozimetry
Důvodem pro koupi ručního expozimetru je jeho nepřítomnost ve fotoaparátu. Dnes však již převažují spíše jiné důvody. Hlavním bývá možnost měření dopadajícího světla – což vede principielně k přesnějším výsledkům. Expozimetry této skupiny se hodí také jako záložní přístroje na cestách, kde v případě poruchy nebo výpadku zdroje mohou nahradit expozimetr ve fotoaparátu (samozřejmě jen u mechanických fotoaparátů).
Flashmeter (dnes již většinou kombinace expozimetr-flashmeter) zvolíme tehdy, počítáme-li i s měřením zábleskového osvětlení – většinou tedy spíše v interiérech, dražší přístroje umí kombinovat i smíšené osvětlení.
Spotmeter je expozimetr pro měření odraženého světla v úzkém úhlu. Pravý bodový expozimetr má měřící úhel 1°, o spotmetru se dá hovořit do úhlu cca 5°, přístroje s větším měřícím úhlem již nemají označení jako „bodové“, ale pouze jako „selektivní“ (mnoho spotmetrů umožňuje stejným způsobem měřit i odražené světlo záblesku). U mnoha dnešních kinofilmových přístrojů je již vestavěn, vyplatí se proto i díky své ceně spíše u přístrojů na střední a větší formát, i když i tam se již začínají objevovat vestavěné. Externí přístroj nabízí více možností – např. načítání a průměrování naměřených hodnot, již zmíněný flashmeter, využití zonálního měření podle Adamse atd. V neposlední řadě je většinou také přesnější (jak ve výsledcích měření, tak i v přesném ohraničení měřící plochy).
Jak fungují externí expozimetry?
Expozimetr primárně slouží k určení správného osvitu při dané citlivosti filmu a světelných podmínkách. Jednou z jeho nejdůležitějších částí je světlocitlivý snímač, který mění světlo na něj dopadlé na elektrické veličiny, se kterými mohou pracovat další obvody přístroje. Běžně se používají tři typy senzorů: selenový článek, fotoodpor ze sulfidu kademnatého (CdS) a křemíková fotodioda (sbc, spd).
Selenový článek mění lineárně světelnou energii na elektrickou a to v takové výši, že obvody přístroje nepotřebují samostatné napájení a naměřené hodnoty lze ihned zobrazit pomocí galvanometru. Mezi jeho další přednosti patří vysoká přesnost a dobrá spektrální charakteristika. K nevýhodám se počítá malá citlivost (přímo úměrná ploše článku) a stárnutí selenových článků. U moderních článků se stárnutí prakticky neprojevuje, takže jedinými nevýhodami jsou malá citlivost a díky velké ploše i velký měřící úhel.
Druhým typem senzoru je fotoodpor CdS.Tento snímač na rozdíl od selenu nevytváří elektrické napětí, ale pouze mění svůj odpor. Pro funkci přístroje je tedy nutný zdroj energie (knoflíkový článek). Výhodou fotoodporu oproti selenu jsou menší rozměry a vysoká citlivost. Jeho hlavní nevýhodou je velký paměťový efekt při zasažení světlem vysoké intenzity – trvá řádově desítky sekund, než se expozimetr „vzpamatuje“ a ukazuje opět správné hodnoty. Další nevýhodou fotoodporu je horší rozložení spektrální citlivosti. Přestože tyto záporné vlastnosti byly v průběhu vývoje potlačeny, byl tento článek vytlačen křemíkovou fotodiodou, nacházející se v naprosté většině dnešních expozimetrů.
Křemíková fotodioda úspěšně zdolává základní nevýhodu fotoodporu – paměťový efekt. Dlouhou dobu se tyto články v expozimetrech nepoužívaly, protože mají nevyhovující spektrální citlivost a dávají malý proud, takže vyžadují přídavné zesilovací obvody. Spektrální citlivost byla během vývoje upravena a pro moderní elektroniku není malý proud žádným problémem – křemíkové diody tedy najdeme ve většině moderních expozimetrů. Mezi výhodné vlastnosti fotodiod patří malé rozměry, krátká reakční doba a vyšší stabilita.
Další důležitou součástí expozimetru je zařízení zobrazující naměřené hodnoty. Selenové expozimetry a expozimetry s CdS fotoodporem používají ručkový měřící přístroj (galvanometr), přístroje s křemíkovou diodou již většinou využívají elektronických obvodů a LCD displejů. Existují dva základní druhy měření – měření dopadajícího světla a měření odraženého světla. Naměřené hodnoty jsou přesně popsány následujícími fotometrickými veličinami. Veličinou popisující hodnoty dopadajícího světla je osvětlení, jehož jednotkou je 1 lx (lux, osvětlení plochy 1m2 světelným tokem o síle 1 lumenu). Veličina, kterou je charakterizováno odražené světlo je jas, jehož jednotkou je kandela na metr čtverečný (cd.m-2). Aby to nebylo tak jednoduché, do hry vstupuje veličina důležitá pro fotografování – čas (s), po který má světlo aktinický účinek na citlivou vrstvu. Jelikož na fotografických přístrojích je celkový osvit filmu ovládán pomocí nastavení hodnot clony a expoziční doby (event. nastavením expozičního čísla), jsou údaje na expozimetrech upraveny také tímto způsobem (včetně uvádění expozičních čísel).
Pozn.: Expoziční číslo (EV, LW) je jednočíselným vyjádřením kombinace času a clony pro danou hodnotu osvětlení a citlivost filmu. Původně bylo zamýšleno pro zrychlené nastavování expozičních hodnot, ale v amatérské oblasti se neprosadilo. Dnes ho používá např. firma Zeiss na objektivech s centrální závěrkou pro přístroje Hasselblad. Na objektivu se nastavením naměřeného expozičního čísla propojí clonový kroužek s kroužkem pro nastavení expoziční doby tak, že otočením jednoho z nich se automaticky změní i hodnota na druhém – tak je možné používat různé hodnoty clon nebo expozičních dob, aniž by pro zachování správné expozice bylo nutné ručně měnit druhou hodnotu. Hodnota EV 0 vyjadřuje expoziční dobu 1s při cloně 1. V expozičních číslech se např. udávají hodnoty pracovních rozsahů expozimetrů a systémů automatického zaostřování.
Lépe vybavené expozimetry umožňují nastavit trvalou korekci expozice – tu lze využít v případech jako je např. použití filtru na objektivu, expozici filmu na jinou, než nominální citlivost apod.
Důležitým parametrem expozimetru (pro měření odraženého osvětlení) je jeho měřící úhel. Běžné expozimetry mají poměrně velký úhel měření (cca 30 – 40°), takže je třeba dávat pozor na vliv parazitního osvětlení mimo měřený objekt – největší chyby jsou způsobovány rozptýleným světlem z oblohy, proto je dobré při měření odstínit dlaní ruky čidlo před nadměrným dopadem paprsků z oblohy. Dražší přístroje obsahují hledáček pro přesné zaměření přístroje a mají více nebo méně selektivní úhel měření (cca 5 – 15°), případně lze dokoupit selektivní nástavec dodávaný jako příslušenství.
Měření dopadajícího světla je obvykle uskutečňováno dvěma způsoby – pomocí rozptylné ploché destičky nebo polokoule (kaloty). Jde o difuzory rovnoměrně integrující dopadající světlo z prostoru. Plochá destička se používá hlavně u snímání plošných předloh (reprodukcí), kde slouží ke zjištění rovnoměrnosti osvětlení v jednotlivých částech fotografovaného předmětu. Kalota se používá u trojrozměrných předmětů – je schopna zachytit světlo z celého poloprostoru (180°). Hlavní výhodou a důvodem přesnosti měření dopadajícího světla je to, že měření není ovlivňováno různou odrazností barevných odstínů fotografovaného objektu. Rozsah jasů objektu se pro docílení správné expozice musí samozřejmě vejít do rozsahu jasů použitého filmového materiálu, jinak je i zde nutné korigovat naměřenou expozici (případně bodovým expozimetrem změřit kritická místa motivu) podle zamýšleného výsledku.
Bodový expozimetr (spotmeter) je expozimetr pro měření odraženého světla ve velmi úzkém úhlu. „Pravý spotmeter“ má měřící úhel pouze 1°. Díky tomu, že měření probíhá v takto malém úhlu, jsou pro dosažení správného výsledku nutné důkladné znalosti exponometrie a praktické zkušenosti. Pokud nelze změřit místo odpovídající střední šedé (18% odraznost), je třeba provést větší množství měření a výsledek zprůměrovat. Pokud jsou v objektu vysoké kontrasty, je třeba výslednou hodnotu korigovat podle toho, která část motivu je důležitější – jestli světla, nebo stíny, a část méně důležitou obětovat.
Posledním přístrojem, kterým se zde budeme zabývat, je zábleskový expozimetr (flashmeter). Jde o přístroj určení ke stanovení zábleskové expozice. Jeho výhody oproti vestavěnému TTL měření blesku jsou v zásadě stejné jako u externího expozimetru pro měření trvalého osvětlení. Dříve se zábleskové expozimetry vyráběly jako samostatné přístroje, v dnešní době jsou již součástí dražších typů expozimetrů resp. bodových expozimetrů. U bodových expozimetrů se měří světlo záblesku odražené od předmětu, u ostatních expozimetrů se mohou měřit oba druhy osvětlení. Většina zábleskových expozimetrů umožňuje dálkové odpálení záblesku synchrokabelem a přímé zachycení nezávisle odpáleného záblesku. Vymožeností dražších přístrojů je načítání více záblesků. Přístroje nejdražší skupiny disponují funkcemi jako je kombinované měření denního a zábleskového světla, zobrazení kontrastního poměru mezi denním světlem a zábleskem apod.
To je zhruba vše o základních vlastnostech expozimetrů. K některým typům univerzálních expozimetrů existuje rozsáhlé příslušenství ve formě výměnných nástavců, značně rozšiřující jejich možnosti. Jedná se např. o nástavce pro měření reprodukcí, pozitivní expozimetr, bodový expozimetr, flashmeter, colormeter (pro měření teploty chromatičnosti světla), nástavec pro měření na matnici velkoformátového fotoaparátu apod.
Chcete si koupit externí expozimetr? Nevíte který vybrat? Přečtěte si další článek o externích expozimetrech. Jak vybrat správný expozimetr.