Ladak, Indie: fotografování jeřábů černokrkých (Grus nigricollis)
Jeřáb černokrký (Grus nigricollis) je vzácný druh hnízdící ve výškách nad 4000 metrů v mokřinách Tibetu, Bhutanu a vzácně i v severní Indii a Nepálu. Jeho fotografování ve slaniscích u jezera Tso Kar bylo jedním z vrcholů fotografické expedice do východního Ladaku.
Pro buddhisty je jeřáb posvátným ptákem. Často se objevuje i na prastarých freskách klášterů ve vysokých polohách Himálaje. Obyvatelé zde věří, že pokud jeřábi obkrouží jejich údolí, přináší jim to požehnání. V současné době je považován za ohrožený druh. Jeho stavy se odhadují na 6 až 10 tisíc kusů. Odhady jsou velmi problematické díky obrovským rozlohám horského teritoria, které obývá.
Na světě se vyskytuje 16 druhů jeřábů. Asi moc nepřekvapí, že jeřáb černokrký byl objeven jako poslední a to v roce 1876, kdy ho na Tibetské náhorní plošině popsal Nikolai Przewalski, ruský imperiální dobyvatel a cestovatel, po kterém je pojmenován i druh divokého koně.
Jeřáb černokrký dorůstá výšky kolem 140cm s rozpětím křídel až 2,5 metru. Velikostí tak patří mezi jeřáby do střední třídy. K hnízdění vyhledává mokřady na březích velkých jezer v extrémních nadmořských výškách i nad 4000 metrů. Živí se rostlinou potravou, larvami i hmyzem, které se zde vyskytují v krátkém období léta. Páry spolu žijí celý život. Vejce snáší samička maximálně dvě. Hnízdo staví přímo na drn trávy v močálu, což není nejlepší ochrana, ale v těchto polohách zase tolik nepřátel nežije. Mnohem větším nebezpečím je člověk zejména v čínské části Tibetu, kde se snaží vysušovat mokřady, aby získali více pastvin pro dobytek.
V zimě v této oblasti panují kruté mrazy až kolem –35C. V této době jeřábi odlétají do nižších poloh.
Jezero Tso Kar
Jezero Tso Kar je geograficky a přírodní charakteristikou součástí Tibetu. Nachází se v nadmořské výšce 4530m. Voda zabírá plochu 22 km2 i když hladiny tohoto slaného jezera v průběhu roku kolísá. Srážky jsou v této oblasti dost vzácné.
Oblast je stále geologicky aktivní, o čemž svědčí nedaleké horké prameny vyvěrající ze země. Voda rozpouští soli. V údolí místní nomádi Changpové těžili sůl. Nalezli jsme zde i primitivní zařízení k její separaci z vod potoka.
Sůl byla vítaným vedlejším zdrojem příjmů místních pastevců, kteří ji vozili karavanami do Tibetu. Po té, co však Čína uzavřela jeho hranice, výroba zanikla.
Fotografování jeřábů černohlavých
Tibet jsou nekonečné pustiny hor, mělkých údolí, ve kterých občas narazíte, jako na drahokam, na jezero. Až tady možná poznáte, co znamená opravdu modrá barva a co je to nekonečný prostor. Narazit na živého tvora je zde vzácnost a musíte mít štěstí. V ploché krajině pak mají zvířata velmi dobrý přehled o tom, co se děje v jejich okolí. O jeřábech černohlavých se traduje, že umí dobře rozeznat turisty od místních obyvatel, oblečených do typického gonča.
O pravidelném výskytu jeřábu černohlavých u jezera Tso Moriri je možné najít zprávy na internetu. Mokřiny na břehu jezera jsou vyhlášenou ornitologickou lokací Tibetu. Podle informací, které jsme získali od místních se však jeřábi dosud neobjevili. Pár obrovských jezer v Tibetu jako Nam Tso nebo Pankgong jsem už prochodil, ale kromě několika kachen jsem zde moc ptačího života nikdy nevidět. Musela by to být opravdu pěkná náhoda. Přesto jsme po příjezdu k jezeru Tso Kar všichni tajně věřili. Asi dvě hodiny jsme šli podél břehu jezera, ale bez šance. Proto je tak dobré fotografovat krajinu. Ta nikdy nezklame. V žáru skoro poledního Slunce jsme se vrátili zpět k silnici a pokračovali v jízdě. Cesta vedla výše nad jezero, kde jsme zastavili na fotografování panoramatu. A najednou v dálce vidíme skupinku jeřábů.
Na cesty a trekking vozím jako nouzovku objektiv Canon 70–200mm f/2,8 L IS USM I s konvertorem 2×. Při podobných příležitostech se dostává ke slovu. Pokud chcete vyfotografovat zvířata v Himálaji, je podle mne mnohem lepší taktika trekovat, hovořit s místními lidmi, než sedět na místě se špičkovým vybavením a čekat. I když nebudete mít štěstí, poznáte mnoho dalšího, třeba i krásnějšího. Jeřábi chodili hledali v mokřinách u břehu jezera. Mezi námi bylo asi 500 metrů mokrého a bahnitého slaniska. Při cestě bažinou s fotoaparátem se stáváte lovcem, který chce ulovit svou fotografii. Víte, že je to možná jediná šance v životě vyfotografovat posvátné zvíře v jeho nádherném, přirozeném prostředí. Přestože jsem se snažil nepřibližovat se k jeřábům přímo, asi jsem byl stejně dost netrpělivý. Od určité vzdálenosti mi bylo jasné, že o mě dobře vědí a začínají ustupovat.
Pak se jeden z ptáků začal chystat k odletu
A teď letadla startují.
Je mi jasné, že fotografovat zadky je proti zásadám wildlife fotografie. Ale tenhle snímek seřazených jednoplošníků mi připadá zajímavý.
A jeřábi vzlétli. Všiml jsem si, jak se jejich těla odrážejí v hladině jezera. Do letky se zapojila i divoká husa.
Komentáře
Zobrazit diskusi ke článku ve fóruNádhera!
Moji milovaní jeřábi černokrcí...
"Nádhera! Moji milovaní jeřábi černokrcí......" - zobrazit celý komentář
Moc ráda se na ty vaše podívám. Kde je najdu?
Pěkný článek i fotky, dík.
Pro vkládání komentářů musíte být přihlášen.