Velký rozhovor s Janem Šibíkem

Přejeme, ať Vám to (nejen) v Turecku vyjde * ! Finance jsou zajisté často limitující faktor, ale souhlasím, že Vás lidé znají a Vaše dobré jméno v tomto určitě pomůže. Otázku, na kterou se teď chci zeptat, jste tudíž zodpovídal už mnohokrát, přesto ale: mohl byste nám stručně říci, jak jste s fotografováním začal Vy sám? 

*) zdá se, že vyšlo, viz galerie na facebooku Jana Šibíka

Začal jsem tak, že v 80. letech jsem si na místě dnešního Centra FotoŠkoda pořídil použitý Canon AE-1 s objektivem Tamron 28mm. Fotil jsem s tím různě po Praze, nejdříve takové ty kýče, kterými si procházejí všichni, různé odrazy lamp a tak, pak jsem začal chodit k panu profesoru Šmokovi na lidovou školu umění, ten v té době zároveň vedl katedru FAMU, což mě hodně dalo. Ten mě naučil tu základní poučku, že je potřeba fotit nějaké téma. Tak jsem si ho hledal – začal jsem fotit lidi v metru, potom fanoušky Sparty, což byly mé první soubory, no a pak jsem se čirou náhodou dostal do Mladého světa, kde jsem byl rok a potom jsem odešel do Vlasty, načež jsem se po několika měsících vrátil do mladého světa. Tam jsem byl pět let a od roku 1992 až do nedávné doby jsem byl v Reflexu. Na konci roku jsem z Reflexu na dohodu odešel, teď jsem s ním zase podepsal smlouvu o spolupráci, ale jsem poprvé na volné noze, od 1. ledna.

Za ta léta vaší kariéry jste fotil opravdu v mnoha vypjatých, nebezpečných a hlavně tragických situacích. Zajisté to představuje psychický tlak. Prožíváte to při své práci emotivně, nebo se od emocí musíte oprostit a zkrátka děláte jen svou práci?

Vnímám to emocionálně, ani to není tak, že by za ty roky ta emocionalita nějak oslabovala, není to tak, že bych si na ty hrůzy zvykl. Pořád to ve mně působí. Je to ale tak, že logicky když jedete do podobných míst, že se tam podobné situace budou odehrávat. Takže se na to člověk musí už dopředu připravit. Momentálně ale víc řeším tu praktickou stránku věci – tedy jak to dál udělat tak, abych tam vůbec dál jezdit mohl a dál mohl publikovat. Na západ od nás je to třeba tak, že fotografovat lidi je čím dál obtížnější, každý si své soukromí více hájí, oboří se na vás, že si ho dovolujete vyfotit, nedejbože jeho dítě, naopak od nás na východ to lidi neřeší. Jste kolikrát třeba v uprchlických táborech, či v prostředí války, nebo po někde kde se prohnala přírodní katastrofa, a ti lidé s tím fotografováním nemají problém. Dokonce vás sami vodí na místa, kde to je ještě horší, jako by měli zájem, aby to vše bylo zaznamenáno. To je důvod, proč většinou nemám problém s focením těch lidí. Samozřejmě, v prostředí, jako bylo teď na té východní Ukrajině s těmi separatisty, je to jiné, ti jsou k fotografům velmi agresivní. Nechtějí, aby někdo zaznamenával, jak obsazují radnice, demolují domy a staví barikády. Takže určitým skupinám to vadí, ale když fotím všechny ty tragédie, stává se mi málokdy, aby mi lidé řekli, že foceni být nechtějí.

Předpokládám, že kromě emotivního cítění s oběťmi těch událostí musí člověk cítit i strach sám o sebe, o vlastní osobu. Musí být na tu práci člověk odvážný, či jen musí umět s tím strachem žít a potlačit ho? Jak to máte vy?

Strach o svůj život samozřejmě mám. Je vůbec důležité, aby ten strach byl. Říká vám, jaká je míra, kterou si můžete dovolit riskovat. Zmenšuje vám ji. Takže já nevěřím těm fotografům, kteří říkají, že se v těch situacích, kde se třeba střílí, nebojí. Tomu nevěřím, myslím, že je to póza. Bát se, když je situace nebezpečná je lidské. Zkušenostmi to samozřejmě můžete trochu potlačit, protože odhadnete, co se může stát. Ale že by se někdo vůbec nebál, tomu nevěřím.

A pokud Vy se vrátíte z takového prostředí, kde prožíváte emotivní, stresové i adrenalinové situace, co tady doma děláte pro to, abyste si takříkajíc „vyčistil hlavu“? Máte i jiné koníčky krom fotografie, nebo třeba zase fotografujete, jen něco jiného?

Tak pro mě je relaxace třeba to focení iPhonem. Líbí se mi z něj čtvercový formát. Ale tím, že fotím po celém světě, jednou je to přírodní katastrova, jindy revoluce, ale pak zase třeba karneval v Riu, tak je to tak pestrá oblast, že jen sledovat ji, vám zabere spoustu času. Ale pro mě příjemně stráveného. Mě třeba hrozně baví sledovat dokumenty na Spektru, jako třeba National Geographic Channel, Animal Planet a tak podobně. Pomáhá mi to i vymýšlet nová témata, kdekoliv na světě. Tak třeba to je pro mě ohromné odreagování. Nebo to, že až si dopovídáme, vezmu iPhone, protože je venku hezky, a půjdu si do centra Prahy chodit a fotit.

A když fotíte pro radost, máte také nějaká svá oblíbená témata?

To téma je stále stejné, hlavně chci fotit lidi. Reportážní a dokumentární fotografii. Vyrazím teď podél náplavky, na Karlův most, Václavák. Navíc on je ten telefon takový nedokonalý, zpožděný, malý obraz na displeji… stěžujete si sice práci, ale ono vám to pomáhá. I když pak vyrazíte fotit zrcadlovkou. Sportovec trénuje tak, že běhá, navíc třeba s nějakou zátěží, takže já to beru taky tak. Je vždycky zajímavé se s tím poprat a pokusit se udělat zajímavou fotku. Byť to nebudou nějaké perly. Ty fotky pak pravidelně dávám na Instagram. Skoro každý den nějakou, třeba zrovna včera.

Když už jsme načali Instagram- co Vy a postprodukce jako taková? Co je pro vás přípustné u placené reportáže a co u fotky z mobilu?

Začnu tím, když fotíte třeba reportáž digitální zrcadlovkou. Tam je to teď velice důležité téma. Myslím, že na to narazilo plno lidí, při World Press Photo ve finálovém kole 8% vyřadili kvůli manipulaci a často to byly práce, kterým ta postprodukce ani nepomohla a mohly to jinak být skvělé soubory. Ale byli vyřazeni, a asi po právu. Myslím, že dozrála doba, aby se vytvořil nějaký jasný kodex, co ještě ano, a co už přijatelné není. Víme, že přijatelné není přidávání ani mazání věcí z fotky, to je přes čáru. Obecně se říká, že přijatelné je to, co se dalo udělat dříve u filmu pod zvětšovákem, část fotky třeba nadržíte nebo zesvětlíte, to je asi v pořádku. Ale celá ta otázka je složitější a měly by v tomto být stanoveny nějaké mantinely. U mobilní fotografie mám pocit, že by ty hranice mohly být benevolentnější. Tam je ta popularita dána také díky stovkám a tisícům aplikací, které těm fotkám pomáhají. Často mohou udělat z fotky blbé fotku vizuálně zajímavou. Tam vidím benevolenci větší, ale s tou podmínkou, že to bude od začátku přiznané a bude jasné, že je to mobilní fotografie. Nepřijatelné by pro mě bylo úpravy tajit. Co se mi třeba nelíbí, je, že při dnešní módní vlně instagram fotografie se plno fotografů, kteří tam mohou mít i desetitisíce fanoušků, rozhodlo přes tu aplikaci prohánět fotky třeba z digitální zrcadlovky a dávat je na Instagram. Já mám za to, že by přitom mělo jít o platformu pro mobilní fotografii. Zkrátka ať si každý fotí čím chce a jak chce, ale mělo by to být přiznané. Klidně dělejte i koláž, ale pak to přiznejte jako koláž. Problém je, že s tím mnoho fotografů laboruje a pak to nepřizná. Třeba vítězná fotka z minulého roku WPP, ta z Palestiny, kde byly výrazně stáhnuté barvy. Ta fotka by byla silná i bez toho, byly tam dvě malé mrtvé děti zabalené v hadrech, zděšené výrazy otců. A ten fotograf měl potřebu to ještě stáhnout. Tím tomu dodal takové snové barvy, ale pak se začalo řešit, zda je tohle přijatelné nebo ne. Je to zkrátka zásadní problém a je ho třeba jasně definovat.

Já teď maličko odbočím, k prezentaci fotografií. Už jste vydal tři krásné knihy fotografií, naposledy s názvem „Stories“. Jestli to není tajné, řeknete nám, zda chystáte další?

To tajné vůbec není. Mám už připravené fotografie na další monografii, z let 2006 – 2014. Problém je tu opět čistě pragmatický. Dvě poslední knihy jsou hlavně důležité – Ďábel v nás a Stories, na ty se mi podařilo sehnat alespoň z části sponzorské peníze. Tu další bych si chtěl také vydat sám, ale zatím peníze nejsou. Byť jsem měl nabídky na vydání, chci si jí vydat sám ze dvou důvodů: nikdo mi do toho nemluví a výběr fotek i všeho ostatního si udělám podle sebe, což jinak moc nejde. To je jedna věc, druhá je, že tím chci nejen uzavřít další etapu focení, ale také vydělat prostředky na další práci. Mám tu knihu v hlavě a doufám, že příští rok se mi to podaří zrealizovat, byť je vydat knihu v dnešní době velice složité. Pro fotografa je to podle mě asi nejdůležitější věc, ještě víc než ceny nebo výstavy. Když uděláte knihu, uzavřete si nějaké tvůrčí období, je to pro fotografa ta nejlepší prezentace, ale taky ta nejsložitější.

Na závěr bych měl ještě jednu trochu zvědavou otázku: Kdybyste dnes nebyl fotografem, čím jiným byste chtěl být? A nikdy jste zpětně rozhodnutí živit se focením nelitoval?

Bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí v mém životě. Jde opravdu celým mým životem. Proto jsem měl trochu panickou hrůzu po odchodu z reflexu, jak to se mnou na volné noze bude. Abych s tím vůbec mohl pokračovat, když přihlédnu k té určité krizi a nezájmu o reportážní foto. Kdybych s tím z jakéhokoliv důvodu nemohl pokračovat, tak věcí, která by mě asi bavila, byť ne tak jako fotografie, by bylo natáčení dokumentů. Dělal jsem nějaký čas asistenta kamery v ČT, takže by mě natáčet bavilo. Zajímavý je ten nový směr krátkých dokumentů prokládaných fotkami. Je to časté třeba v Británii či USA, udělá se 3 min. video, proloží se výběrem nejlepších fotek a pod tím je komentář autora. Problém je, že to zatím nedokážu zkombinovat. Když fotím, nestíhám u toho i natáčet. Často jezdím s Milanem Šímou, on točí, já fotím a pak to zkombinujeme. Díky tomu jsme vyhráli novou kategorii „Multimédia“ na Czech Press Photu.

Děkujeme Vám za rozhovor! Přejeme Vám ať Vám nadále Vaše plány vycházejí a budeme se těšit na setkání na FotoŠkoda Festu a 2. Pražském FotoMaratonu.

Rádo se stalo!

***

Důležité odkazy:

www.sibik.cz

www.instagram.com/jansibik

FotoŠkoda Fest

2. Pražský FotoMaraton