Zatmění Slunce

Úplné zatmění Slunce se neopakuje v našich krajích určitě každý rok, ale pravý astronomický nadšenec za ním může vyrazit třeba do Indonésie. Tento článek je o tom, jak naše rodinka honila Slunce. Najdete zde i fotografie včetně expozičních časů a vybavení, které použil autor článku Andrej Macenauer.

Na zatmění Slunce jsme vyrazili z italských Dolomit, kde jsme končili náš 10-ti denní pobyt. Původně jsme chtěli pozorovat zatmění u jezera Mondsee. Při příjezdu do Lientzu pouštím Radio Karnten. Hlásí, že nejlepší podmínky se předpokládají na východě Rakouska se zhruba 60% pravděpodobností jasné oblohy. A tak přichází změna plánu.

Uháníme po jihorakouské dálnici přes Villach, Klagenfurt, Graz až do Hartbergu. Celou cestu je zataženo, místy prší. Podle informací z NASA má úplné zatmění v Hartbergu trvat 2 min 19 s, od 12:45:12 do 12:47:31, částečné pak od 11:23 do 14:09.

K večeru se zdejší camp, široko daleko jediný, naplní až k prasknutí. Je zde hodně fotografů. Ráno vstáváme v 6:30. Je zataženo. V dálce na východě je vidět protržená oblačnost a Slunce. Tam je již Maďarsko. Krátká rodinná porada a je rozhodnuto. Jedeme za Sluncem!

Řídí Helena a řítíme se k maďarským hranicím. Já naviguji a sleduji oblohu. V Szombathely je ještě zataženo. Vypadá to však mnohem nadějněji, neboť již vidíme okraj fronty. V 8:30 po dlouhé době zase vidíme Slunce. Projíždíme maďarskou rovinou. V Sumegu se před námi na kopci objevuje Vác, starobylý hrad ze 13.století. To je to místo!

Měníme v bankomatu ještě nějaké forinty a vyrážíme. Asi v 11:20 stavím ve 30ti stupňovém vedru pod hradbami svůj stativ. Sigma 135–400 je nastavena na nejdelší ohniskovou vzdálenost. V dálce vidíme hladinu Balatonu. V Minoltě je Fuji Velvia ISO 50. Asi v 11:30 ukusuje Měsíc prví sluneční kousek. Na Heleninu ruku usedají dvě pakobylky. Páří se.

Postupně začíná Slunce slábnout, ochlazuje se. Obzor se barví do žlutočervena, přestože máme Slunce přímo nad hlavou. A pak náhle je to zde. Jako zářivé diamanty se nejprve objevují Bailyova světla. Jev, kdy přímé paprsky přicházejí jen z několika bodů a okraji měsíčního disku. V následujícím okamžiku se jako zázrak rozzáří nádherná sluneční koróna. Žhavá sluneční chromosféra má fantastickou růžovo-světle modrou barvu.

Život se zastavuje. Je hrobové ticho. Pozoruji Slunce a při tom mačkám jeden snímek za druhým. Mám nastavenu clonu f11 a z času 1/500 s prodlužuji časy až k 1,5 s. Najednou je konec. Rychle zkracuji čas, abych ještě zachytil Bailyova světla.

Byly to asi dvě nejkratší minuty v mém životě. Příště to zde bude až 3.září 2081. Nasazuji ještě Tokinu 28–70/2,6–2,8 abych zachytil nádherné cirrocumuly při 98% zatmění. Skupina Španělů sedící opodál zpívá.

Jdeme si ještě prohlédnout hrad. Občas hledíme na Slunce přes svářečské sklo č.14. Ještě je asi polovina kotouče zakryta. Život je zase v normálních kolejích. Na hradě se prohlídky s průvodcem, který seznamuje s historií, příliš nevedou. Zato zde funguje tvrdý business ve všech podobách. Fronta čeká na prohlídku zbrojnice. Chodí se jednotlivě. Po vstupu nám sličné děvy nasadily přilby a nabídly fotografii asi za 700 Kč. Lehce v šoku říkáme ne.

Scházíme z kopce k autu. Když už jsme tady, jedeme se k Balatonu vykoupat. Těch nečekaných 500 km stálo určitě za to.