Recenze Panasonic Lumix G9 II

Úvod

Panasonic má dvě řady systémových fotoaparátů („bezzrcadlovek“): m4/3 systém G a fullframe systém S. Není bez zajímavosti, že m4/3 model Lumix G1 byl první moderní bezzrcadlovkou vůbec (2008). Dnes otestovaný G9 II je vlastně jeho už několikátým nástupcem, byť patří o třídu výš – platí to i proto, že původní G1 byl fotoaparát v první řadě a videofunkce hrály druhé housle. Od té doby se to u Panasonicu trochu obrátilo a známá řada GH je s trochou nadsázky spíš videokamera s funkcemi fotoaparátu. G9 II a jeho předchůdce G9 mají být návratem k filozofii „fotoaparát s videofunkcemi“.

Lumix G9 II vám na první pohled možná  něco připomene – a nemýlíte se. Jde o dvojče fullframe modelu S5 II. Opravdu – tělo má stejný design, velikost i ovládání. Rovněž třeba dvojitý slot pro UHS-II SD karty. Liší se jiným (menším) vestavěným čipem a rozdílnou sadou funkcí. Zlí jazykové by mohli tvrdit, že si Panasonic zjednodušuje práci, když recykluje existující design, ale fakt je, že fotoaparáty jsou dvojčaty jen zvenku, uvnitř jde o dva naprosto odlišné přístroje a tak jde spíše argumentovat ve prospěch takového rozhodnutí: není nad to, když mají různé přístroje stejného výrobce stejnou ergonomii.

Tělo a ovládání

Ovládání je v případě obou přístrojů dobré; fotoaparáty se pohodlně drží díky velkému gripu a všechny ovladače (a že jich je) jsou logicky rozmístěné a snadno je najdete i po hmatu. Oceňuji takové detaily, jako je odlišení prostředního tlačítka z horní trojice (ISO) dvěma hrbolky, takže stačí po tlačítkách přejet bříškem prstu a i s hledáčkem na oku víte, co mačkáte.

K dispozici máte hned tři rollery (dva hlavní na horní straně, přední a zadní + jeden na zadní straně přístroje). K ovládání můžete využít i plně artikulovaný 3" dotykový displej. Reaguje i na ruku v rukavici, což se hodí v zimě. Pokud ale po displeji nechcete tlapkat, například pro výběr zaostřovacího bodu, nechybí klasický joystick, což je pro mě osobně prakticky nepostradatel­ný prvek.

Blesk chybí – je to profi přístroj!

Sympatický je hledáček, který je (samozřejmě) elektronický, má ekvivalentní zvětšení 0,8× a rozlišení 3,68 mil. bodů. Při sériovém snímání nabídne kontinuální záběr. Je výrazně příjemnější než třeba u konkurenční Sony A6700.

Tělo by mělo mít základní utěsnění proti vodě a prachu a obecně působí dosti bytelně. Konektivita je také výborná: (nabíjecí) USB-C, HDMI, mikrofon, sluchátka a z bezdrátových technologií Wi-fi a Bluetooth. Nemám téměř výhrad kromě dvou, jedné objektivní a jedné čistě subjektivní: 1) oproti předchůdci zmizel horní stavový displej, na který jsou zejména zrcadlovkáři zvyklí, 2) tělo je zkrátka velké.

	(na posledním obrázku srovnání s malým m4/3 tělem, ovšem zcela jiné třídy)

Ne v absolutních číslech (134 × 102 × 90mm a 658g), stále jde o bezzrcadlovku běžné velikosti a je tudíž menší, než zrcadlovka, kterou stále ještě tahám denně na focení a nestěžuji si. Spíš jde o tělo velké v relativních číslech. Jde prakticky o fullframe šasi, do kterého je namontován senzor o čtvrtinové ploše a rozměry se nijak nesnížily. Přitom kompaktnost byla jedním ze slibů čtyřtřetinového senzoru, když ho v roce 2002 Kodak s Olympusem uváděli. Lze namítnout, že kompaktních (až miniaturních) m4/3 těl je na trhu hodně a Panasonic je také umí a že je škoda nemyslet i na lidi s velkýma rukama, kterým se titěrné přístroje špatně drží. To je naprostá pravda a zvlášť na práci je někdy větší tělo spíš výhoda. Pokud už někdo má investici v systému m4/3 a chce solidní a výkonné tělo s dobrou ergonomií, Panasonic mu s G9 II nabízí skvělou alternativu. Na trhu je dnes ale populární a dostupný formát fullframe a samotný Panasonic má několik parádních těl, která nejsou o moc dražší a nabídnou výhody většího čipu. Takže proč chtít G9 II s „malým“ čipem?

Odpověď: objektivy.

A nejde jen o jejich počet daný (brzy) 15 lety otevřeného systému, byť to je dobrý důvod sám o sobě. Jde i o ty rozměry. Celková velikost systému je totiž daná rozměry těla + nasazeného objektivu a ty pro G9 II budou ve srovnatelném rozsahu zorných úhlů vždy kompaktnější, než ty pro S5 II a spol. Zejména u teleobjektivů oceníte, že místo 600mm taháte jen 300. U makra pak 1:1 objektiv udělá praktické zvětšení 2:1 a to při menších rozměrech a váze. Oříznutím fullframe snímku na podobný výřez srovnatelně kvalitní záběr nepořídíte, protože při 25MPx na 4/3 senzoru u G9 II byste museli ořezávat ze 100MPx fullframe fotoaparátu a takový Panasonic ani konkurence v nabídce nemá.

Menší čip také znamená snazší dosažení vysoce účinné stabilizace, protože má kolem sebe víc prostoru pro pohyb. V případě G9 II výrobce uvádí účinnost až 8EV, což je aspoň na papíře opravdu hodně. Opět platí, že to oceníte hlavně při práci s teleobjektivy.

Takže, vážení čtenáři, pokud bych to měl strašně moc zjednodušit, volba mezi G9 II (a dalšími m4/3 fotoaparáty) a fullframe se dá shrnout takto:

1. fotím rád wildlife či makro, často fotím z ruky a chci být mobilní a nalehko – G9 II (nebo obecně m4/3)
2. fotím širokoúhlé záběry jako je krajina, nebo chci pracovat s nízkou hloubkou ostrosti (portrét), či mi jde o maximální kvalitu v tisku – S5 II (obecně fullframe)

Tím tedy máme jasno pro koho a na co G9 II je a pojďme se podívat na to, jak fotí (a natáčí).

Obrazová kvalita

Rozlišení 25MPx je dnes běžný průměr, ovšem na poměry 4/3 senzorů je to hodně (dosud se držely v rozsahu 16–20MPx). Podobné rozlišení nabídne ještě na video zaměřený sourozenec GH6, který s podobným senzorem přišel o něco dříve a z nějž čip v novince vychází. Podle výrobce je to ale kapku odlišná verze, což i být musí, protože G9 II na něm má navíc senzory pro fázovou detekci (779 bodů). Zároveň by měl být čip poladěn spíše pro statické snímání než pro video. Opět je zde dvojkanálový odečet dat, který by měl zajistit vyšší dynamický rozsah.

Na nízkých citlivostech je obrazová kvalita adekvátní použitému senzoru: to znamená velmi dobrá, srovnatelná s APS-C konkurencí, ale samozřejmě ne na úrovni fullframe fotoaparátů za podobné peníze. Pokud je pro vás stěžejní vysoké rozlišení, ostrost a čistá a hladká kresba, je při dnešních cenách fullframe jasná volba. Menší formáty jako APS-C a m4/3 to mají těžší, než před lety, kdy je od fullframe dělil široký finanční příkop. Dnes musí nabídnout něco navíc. Co to je v případě G9 II? Je toho víc. například výkonná stabilizace, režim vysokého rozlišení z ruky a kvalitní video.

Režim vysokého rozlišení z ruky

Jedna z výhod malého čipu je, že je s ním snadné posouvat sem a tam a tak ho ustabilizovat. Už před lety krom toho přišel Pentax s dalším trikem, kterak toho využít: pomocí multiexpozice s drobným posunem čipu vytvořit snmek s vyšším rozlišením. V případě Panasonicu dostanete 100MPx. Dnes už to umí skoro všichni výrobci, ale pokud chcete režim opravdu používat z ruky, ne vždy to dopadá dobře (pohyb objektů na scéně, pohyb fotoaparátu). Dobrou zprávou je, že obojí se Panasonicu daří řešit dobře, viz scéna s projíždějícími vozidly níže (stanardní záběr + hi-res záběr v plném rozlišení):

Potěší také možnost snímat do RAWu. Zde záběr převedený v Lightroomu (omluvte vinětaci, vypnutý korekční profil):

Co je ovšem z fotek patrné je, že fotografie nemají reálných 100MPx detailů. Při velikosti senzoru a konstrukci objektivů by bylo spíš divné, kdyby přístroj mohl konkurovat 100MPx fotoaparátům s osminásobnou plochou senzoru a odpovídající cenou a dedikované středofrmátové optice. Dostanete tedy snímek, který je větší, trochu detailnější¹ a má hladší hrany². Pro větší tisky příjemná funkce, která může snížit handicap menšího senzoru ale neumí zázraky.

Fotoaparát jsem testoval s firmwarem 1.0 a nejspíše jeho vinou byl fakt, že měl fotoaparát tendenci se po složení a uložení snímku na kartu zakousnout a nereagovat. Vypnout a zapnout to vyřešilo, ale pro dlouhodobé řešení doporučuji sledovat firmwarové aktualizace.

1) pozor na pohyb na scéně, například při větru, přístroj ho umí eliminovat dobře, ale může s ním eliminovat i nějaké detaily, viz větvičky na srovnávacích fotkách výše – na hi-res snímku některé chybí, byť si toho normálně jen těžko všimnete
 

2) skládané snímky občas mají zubaté šikmé linie, ale je to lepší výsledek, než zvětšovat 25MPx snímek v editoru

Citlivost a šum

Fotoaparát umí nastavit hodnotu ISO od 100 do 25600 při focení a max. 12800 při natáčení. Lze také softwarově snížit citlivost na ekvivalent ISO 50, ale tím si omezujete dynamick rozsah protože je to pouze přeexponované a ztmavené ISO 100. Nicméně hodí se to pro ty, kdo fotí pouze do JPEG.

4/3 fotopřístroje mají v šumu handicap cca 2EV oproti soudobým fullframe (tzn ISO 400 odpvídá šumem ISO 1600, 3200 odpovídá 12800 atd.), takže obecně nejsou přeborníky ve focení za tmy. Na druhou stranu to mohou vyvážit výkonnou stabilizací a kompaktními světelnými objektivy.

S vědomím tohoto handicapu není G9 II vůbec špatný! Nový senzor má dobrý odstup signálu od šumu a s trochou odšumování v editoru můžete ISO 3200 používat bez obav a dá se jít i výše.

Ukázky v plném rozlišení (RAW v LR se zcela vypnutým odšumem):

JPEG
100, JPEG	200, JPEG	400, JPEG
800, JPEG	1600, JPEG	3200, JPEG
6400, JPEG	12800, JPEG	25600, JPEG

100, JPEG	200, JPEG	400, JPEG
800, JPEG	1600, JPEG	3200, JPEG
6400, JPEG	12800 JPEG	25600, JPEG

RAW
100, RAW	200, RAW	400, RAW
800, RAW	1600, RAW	3200, RAW
6400, RAW	12800, RAW	25600, RAW

100, RAW	200, RAW	400, RAW
800, RAW	1600, RAW	3200, RAW
6400, RAW	12800, RAW	25600, RAW

Výřez ISO 3200 a 6400 JPEG a RAW (LR):

Ukázky z praxe při nízké hladině osvětlení (JPEG):

800	1600
3200	6400

Dynamický rozsah

DR by měl být lepší, než u příbuzného senzoru v GH6, kde byl dle recenzí v rozsahu 100–800 silně podprůměrný, ale od 800 srovnatelný s APS-C konkurencí. Vycházelo to z funkce DR Boost, která využívala vícekanálový odečet ze senzoru a z technických důvodů, které nás až tak zajímat nemusí, se zapínala právě při ISO 800. V případě G9 II by měla být k dispozici už od ISO 100. Dynamický rozsah jsem neměřil, ale podělím se o pozorování z praxe: RAWy vykazují dobrou pružnost už od ISO 100, je tedy možné snadno zatáhnout světla a zesvětlit stíny třeba v Lightroomu (viz ukázka níže), ovšem oproti zejména fullframe přístrojům méně a zejména ve stínech se dříve objevuje šum (rozklikněte si upravený snímek do plného rozlišení). Celkově se dá říct, že pro běžnou práci je DR dostatečný – opět platí, že síla systému 4/3 tkví jinde, než v rekordech v rozlišení a šumu.

JPEG přímo z fotoaparátu	RAW vyvolaný „nadoraz“ v LR

Vyvážení bílé

Vyvážení bílé funguje většinou spolehlivě a netrápí ho ani zeleň (se kterou mívala starší generace fotoaparátů různých výrobců problémy), ani pleťovka. Dvě ukázky fotek na AWB níže:

Jediný větší renonc jsem zachytil, když nasněžilo. Tyto dva snímky byly pořízeny několik minut po sobě, přičemž se osvětlení nezměnilo. Změnilo se však nastavení fotoaparátu – vyměnil jsem objektiv a nastavil kompenzaci expozice +1. Jak je vidět, fotoaparát zvolil dvě zcela odlišná nastavení pro vyvážení bílé. Jestli za to mohla změna v měření, jiný objektiv, nebo zkrátka firmware 1.0 nevím:

Práce s hloubkou ostrosti

4/3 přístroje nemají pověst fotoaparátů vhodných na hrátky s (malou) hloubkou ostrosti, ale pravdou je, že není problém hrát si s ní i tady. Celé je to jen o cloně, díky crop faktoru 2 potřebujete zkrátka o 2EV více otevřenou clonu, než u kinofilmu/fu­llframe. F1.4 udělá to samé, co F2.8 u FF atd. Objektiv F1.4 jsem sice k testu neměl, ale měl jsem:

• Lumix 12–60mm F2.8–4
• Lumix 12–35mm F2.8
• Lumix 9mm F1.7

Několik " bokehovek" přikládám:

Pokud je vám to málo, nekupujte F2.8–4 zoomy ale světelná pevná skla. Je to zkrátka důležitěší, než u fullframe.

Automatické ostření

Jednou z chloub modelu G9 II je autofokusový systém. Zatímco přístroje Panasonic historicky používaly detekci kontrastu spolu s vlastním systémem DFD (Depth from Defocus), kdy systém odhadoval vzdálenost díky charakteristickému rozostření objektivu, nový model se přidává do party přístrojů používajícím detekci fázového posunu (zrcadlovky a většina moderních bezzrcadlovek). Co to znamená v praxi? Jistější AF zejména při sledování objektu v pohybu bez závislosti na objektivu. „Honění“ ostřícího bodu tam a zpět před finálním „pípnutím“ je to tam (většinou – G9 II o CDAF systém nepřišel a je tu stále pro případ, že se PDAF nechytne).

Přístroj umí spolehlivě identifikovat postavu, tvář i oko. A to nejen lidské, ale i zvířecí. Umí odlišit zvíře, ptáka, auto či motorku a využít tuto informaci pro sledování. Dnes je to už standard a výrobci se předhánějí v počtu objektů, které přístroj dokáže rozpoznat. Jiní výrobci přidávají třeba vlak, letadlo či loď. Jiní zase jiné a jiné jim zase chybí. Dá se říct, že G9 II tedy v tomto spadá do průměru. Důležitější než počet funkcí je ale celkový výkon AF.

Naštěstí ten je výborný. Při běžném focení o něm nevíte a každý snímek bude s nejvyšší pravděpodobností správně zaostřený. Při snímání pohybujících se objektů drží bod sledování na svém místě jako přibitý, takže i zde chválím.

Ukázka:

Špatně zaostřené framy jsem označil červeným X . Ze 44 framů, které jsem v sérii (10 sn./s) vyfotil, AF systém nechytil správně 6. To je úspěšnost přes 86%.

Sériové snímání

Mechanická závěrka umí až 10 sn./s s prů­běžným AE a AF, elektronická pak až 60. Jelikož ale přístroj nemá globální elektronickou závěrku ani „stacked“ senzor, doporučuji ke snímání rychlého pohybu spíše tu mechanickou. Jinak hrozí " rolling shutter" efekt, na který se podíváme dál – je zde do jisté míry eliminovaný, ale ne zcela.

Superrychlé snímání se díky funkci „předsnímání“ hodí tam, kde chcete zachytit okamžik, u nějž si nejste jisti, že zvládnete zmáčknout. Něco takového, ovšem toto není záběr z G9 II. Zkrátka se jednotlivé framy ukládají do bufferu průběžně a po zmáčknutí spouště se uloží i nějaké před tím – fotíte tak vlastně nazpět v čase.

Stabilizace

Stabilizace by měla být schopna ustabilizovat až 8EV, což ovšem platí pro laboratorní podmínky, kde se takové věci měří a kdy fotoaparátem nejspíš třese poměrně předvídatelně nějaký robot. Na druhou stranu díky standardizované CIPA metodologii lze úspěšně porovnávat účinnost fotoaparátů mezi sebou a ještě nedávno bylo 5 EV maximum (a i dnes se 5EV účinnosti dle CIPA považuje za účinný systém). G9 Mark I měl rating 6.5 EV, dvojka je tedy o jeden a půl EV výš.

V praxi mohu potvrdit skvělou účinnost systému, byť 8EV se mi udržet nepodařilo. Níže je ale záběr na skoro vteřinu jen tak z ruky – lidé jsou rozmazaní, ale pozadí je normálně ostré (24mm ekv.):

Pokud se pohybujete v rozumných časech, systém je prakticky 100% spolehlivý a fotky s pohybovou neostrostí danou chvěním přístroje jsem po dobu používání prakticky nezaznamenal. Tyhle tři snímky jsou na 1/6 s.:

Video

Ač je Lumix G9 II inzerován jako „přístroj pro fotografy“, realita je trochu jinde. Ano, je pro snímání fotografií vyladěn lépe, než videocentrická řada GH, ovšem z ní si půjčuje tolik, že jí šlape na paty. Ano, chybí mu například aktivní chlazení, ale posuďte sami:

• až 4:2:0 10-bit 5,8K (4:3) nebo 5,7K (17:9) z celé plochy snímače
• 4:2:0 10-bit C4K/4K 120p/100p pro hrátky se slow motion ve 4K
• plochý profil V-log
• Přímý záznam do Apple ProRes*6
• Podpora přímého záznamu na externí SSD disky
• plnohodnotné HDMI
• hybridní stabilizace

Co tedy ještě oproti GH-6 G9 II neumí? nemá třeba podporu pro rychlé CFexpress karty a neumí RAW video. Nebo snad ano?

No, zatím opravdu ne, ale Panasonic už jeho podporu přislíbil v jedné z dalších aktualizací firmwaru. Pokud tedy plánujete krom natáčení i fotit, je G9 II lepší variantou, než řada GH. Pokud to máte jen na natáčení, GH-6 s větráčkem stále udělá o trochu lepší službu, ale ne o tolik, aby to pro drtivou většinu uživatelů stálo za to.

Ukázka 1 (4K 50p):

Framegrab:

Ukázka 2 (4K 50p):

Framegrab:

Ukázka 3 (4K 50p):

Framegrab:

Odečet dat z čipu by měl být natolik rychlý, že by neměl být problémem efekt pohybující se závěrky, který trápil staré pomalé plátěné závěrky analogových zrcadlovek a v současnosti trápí srovnatelně pomalé elektronické závěrky moderních bezzrcadlovek, zejména při natáčení videa. Vyzkoušel jsem to tak, že jsem zkrátka zapnul video a švenkoval fotoaparátem v rovině tam a zpět (což berte jako varování, že nejde o klidné, příjemné video – naopak). Výsledek – když se na to soustředíte, mírné šikmení svislic je patrné, ale je to výrazně lepší, než je běžné u konkurenčních přístrojů. Přesto na to myslete například i při focení s elektronickou závěrkou. Video:

Framegrab:

Ještě jedno video, kde je to vidět možná lépe:

Framegrab:

Závěr

Je G9 II nejlepším m4/3 fotoaparátem na trhu? Řekl bych, že mu patří sdílené první místo s konkurenčním OM-1. Oba přístroje mají oproti druhému své výhody a tou hlavní v případě G9 II je podle mě vyrovananá použitelnost pro foto i video, což je něco, co Panasonic dlouhodobě umí. Pro hybridní práci je podle mě fotoaparát skvělá volba. Jde rovněž o výrazný upgrade oproti libovolnému staršímu tělu Panasnic (krom GH-6 pokud vám jde pimárně o video). V praxi musím vyzdvihnout zejména autofokus a stabilizaci, které na mě udělaly dojem. Pokud vám vyhovuje 4/3 standard (k čemuž existuje řada důvodů), pak s G9 II rozhodně neuděláte chybu.

Galerie ukázkových snímků

(Pro expoziční informace najeďte myší nebo klikněte, možný druhý rozklik do plného rozlišení)

JPEG

RAW (Silkypix)

Za zapůjčení přístroje děkujeme českému zastoupení společnosti Panasonic!