Jak jsem potkal krokodýly

Ocitnout se s fotoaparátem v ruce na safari ve Východní Africe je snem snad každého, kdo si kdy alespoň letmo přičichl k focení přírody. Poprvé se mi tento sen začal plnit v prosinci roku 2002. Tři dny v keňské rezervaci Masai Mara a dva dny v národním parku Tsavo jsem prožil ve stavu zvláštní euforie pramenící ze skutečnosti, že konečně na vlastní oči vidím africkou divočinu tak, jak jsem si ji až dosud pouze toužebně představoval. Moje radost však měla jednu zásadní trhlinu. Džíp, který nám poskytli organizátoři safari, byl až do posledního místa zaplněný turisty, jejichž snaha zajistit si co nejlepší místa vedla občas k různým nepříjemnostem. Nedostatek času nás také nemilosrdně popoháněl od zvířete ke zvířeti, aniž by komukoliv z přítomných dal šanci počkat si na nějaký opravdu zajímavý záběr. Už tehdy mi začínalo být jasné, že pokud budu chtít v Keni pořídit fotografie, které by překročily rámec běžných turistických snímků, budu se sem muset vrátit jindy a jinak.

Nová příležitost se mi naskytla v létě roku 2004. A právě roční období bylo nakonec rozhodující pro volbu cíle mého dvoutýdenního safari. Keňská rezervace Masai Mara je nedílnou součástí rozsáhlého ekosystému, jehož převážnou část tvoří národní park Serengeti ležící v sousední Tanzanii. Zvířata naštěstí neberou ohled na státní hranice, a tak do Masai Mara každoročně v červenci a srpnu putují ze Serengeti za lepší pastvou statisícová stáda pakoňů a zeber, následovaná rodinnými společenstvími antilop a gazel. Relativně malé území rezervace ( zhruba 1500 km2) se tak v tomto období stává místem s největší koncentrací zvěře na světě. Navíc je otevřená savana Masai Mara pro fotografování zvířat mnohem příhodnější než například buší porostlé Tsavo. Poučen předchozími zkušenostmi jsem si také předem zajistil pronájem vlastního vozu řízeného zkušeným domorodým průvodcem, který mi umožňoval úplnou nezávislost.

Vzhledem k probíhající migraci se mou prioritou jednoznačně stala tisícihlavá stáda pakoňů a zeber, kterým se na jejich pouti v Masai Mara staví do cesty překážka v podobě toku řeky Mara. Jeho úspěšné zdolání, které pro migrující zvířata bez nadsázky znamená hranici mezi životem a smrtí, je kapitolou samo o sobě. Řeka nepředstavuje nebezpečí jen díky divokým proudům či strmým břehům, na kterých v panice pravidelně přicházejí o život desítky zvířat. Další nezanedbatelnou hrozbu znamenají krokodýli nilští, pro něž je období migrace časem hojnosti. Tato skutečnost na jedné straně poskytuje příjemnou jistotu, že na krokodýly narazíte prakticky kdekoliv, na druhou stranu však nadbytek potravy, kterou s sebou řeka přináší v podobě mršin uhynulých zvířat, významně eliminuje možnost spatřit tyto ozubené dravce během útoku. Krokodýli sice obvykle stáda přecházející řeku pozorně sledují, ale jen sporadicky se odhodlají k lovu. Důvodem bývá především množství zvířat, která řeku v jednu chvíli překračují. Nekontrolovatelně se valící masa těl s sebou nese nebezpečí vážného zranění či dokonce hrozbu smrti ušlapáním. Několikrát jsem byl při podobné příležitosti svědkem více či méně demonstrativních loveckých pokusů, které však nikdy neskončily úspěchem. Naopak.Ve většině případů museli pokopaní krokodýli postupujícímu stádu potupně vyklidit pole. Velké množství zvířat neztěžuje orientaci jen dravcům, pro které je pak těžké zvolit si nejvhodnější cíl útoku, ale také divákům na břehu. Během jednoho z přechodů jsem na krátký okamžik spatřil krokodýla vlekoucího proti proudu tělo mrtvého pakoně. Kde a jakým způsobem však dravec zaútočil, jsem vůbec nezaznamenal. S největší pravděpodobností muselo k útoku dojít v hlubším úseku řeky. Pokud tomu tak skutečně bylo, neměl bych naději na dobrou fotku, ani kdybych útok včas zaregistroval. Hluboká voda umožňuje krokodýlům stáhnout oběť bleskurychle pod hladinu. V lepším případě se tak pohotovému fotografovi nabízí šance zachytit pouze neidentifikova­telnou změť těl, ukrytou navíc za gejzíry vodní tříště.