Lidé pohlcení oblakem páry

Fotograf má mnoho chutí, které člověk vnímající svět kolem sebe „normálním“ způsobem nemůže pochopit. Jednou z mých nenaplněných chutí bylo zkusit vyfotit reportážní fotografii zaměřenou na portrét z industriálního prostředí. Velkou inspirací pro mě byly dříve všudypřítomné fotografie socialistických dělníků „šťastně“ pracujících v továrnách, na polích a za soustruhem. Ukázalo se, že dnes už tento druh lidí, pracujících šťastně v továrnách začíná být pomalu ohroženým druhem, který je vytěsňován ze svého přirozeného prostředí neúprosným soukolím modernizace.

Mám ale pro Vás dobrou zprávu! Našel jsem! A o toto setkání se s Vámi chci podělit. Myslím, že by byla škoda nechat si toto místo jen pro sebe a nenabídnout možnost vyfotit si tento krásný „vzdušný zámek“ i ostatním fotografům. Je to místo, kde se zastavil čas.

Moje Mekka industriální fotografie se nachází v krásné kopcovité krajině nedaleko Moravské Třebové. Je to malá vesnička jménem Mladějov. Na této vesničce není nic zvláště zajímavého, svou malebností nikterak nevybočuje z řady okolních vesnic. Důvod mého okouzlení je v Mladějově se nacházející dnes již uzavřený areál bývalého šamotového závodu pomalu se přeměňující na muzeum. Největší perlou a hlavním lákadlem k návštěvě je dnes již takřka zrekonstruovaná jedenáctikilo­metrová úzkorozchodná trať, kterou čas od času brázdí nádherně vznešené parní lokomotivy.

Po příjezdu na místo jsem byl ohromen rozlehlostí komplexu, který v ničem ani vzdáleně nepřipomínal muzeum. V prvním okamžiku jsem se domníval, že na mě musí každou chvíli vyrazit hlídač s dobrmanem a vykázat mě z areálu. Po chvilce bloudění mezi odstavenými buldozery a rozpadajícími se starými náklaďáky, které působily jako pradědečkové PragyV3S, mi ale vyšel v ústrety rozesmátý člověk v ušpiněných montérkách a přivítal mě se slovy: „Vy jste ten člověk, co nás tady bude fotit? Tož pojďte za mnou“. Radostně jsem přitakal a ochotně se s celým svým vybavením vydal za ním.

Dovedl mě až do cihlového domu postaveném ve stylu nádražních budov z dvacátých let minulého století. V jedné nevelké místnosti obědvalo asi pětadvacet osůbek jako vystřižených z knížky Bohumila Hrabala. Vůbec cela tato moje „expedice“ mi připomínala výlet do padesátých let a ačkoliv já sám ani vzdáleně nemůžu tuto dobu pamatovat, vždy jsem si ji takhle představoval. Tito lidé nás vůbec nevnímali, byli právě uprostřed divoké debaty, ze které jsem nerozuměl skoro ani slovo. Později mi bylo vysvětleno, že probírali postup prací na lokomobile, což je podle jejich výkladu stacionární parní stroj.

Nemohl jsem se dočkat, až začnu fotit. Pohled mi těkal z tváře na tvář, všichni byli tak kouzelní! Byli špinaví a oči jim svítily zapálením pro svou věc. Všichni to byli dobrovolníci, kteří se ve svém volném čase věnují oprášení starých dob a postavení tohoto ojedinělého muzea z popela. Podle toho co jsem viděl, si tito lidé ještě dost dlouhou dobu nebudou moci sednout se založenýma rukama za stůl a kochat se hotovou prací.

Poprosil jsem, jestli by mi mohl někdo ukázat areál, ať si můžu ujasnit co chci fotit a na jaké světlo si mám počkat. Toto bych rád doporučil každému fotografovi, který přijede na neznámé místo plné nebezpečných míst, která jsou sice fotogenická, ale i dost zrádná. Je dobré si objekty svého focení nejdříve pořádně obhlédnout, ať posléze nelitujeme promarněných záběrů a promeškaného času. Můj průvodce byl opravdový nadšenec, který věděl snad o každém zrezivělém ozubeném kolečku, o každém odstaveném parním kotli. Proud informací byl tak vyčerpávající a všeobsažný, že už dnes nejsem schopen si z toho udělat nějaký rozumný a použitelný výtah.

Během prohlídky jsme naráželi na ostatní dobrovolné dělníky, kteří se mezitím rozběhli za svou prací. Čekal jsem, že se budou podílet na opravování jednoho stroje všichni najednou. Bylo však zajímavé, že se u svých strojů, vyskytovali většinou jednotlivě, maximálně ve dvou.Optal jsem se na to svého průvodce, a ten mi s úsměvem sdělil, že hromadně pokládají jen koleje, jinak prý tady má každý svůj zamilovaný stroj, kterému rozumí a ke kterému nikoho jiného nepustí dokud ho neopraví. Tato konstelace je pro focení výhodnější, než více lidí na jednou – lidé jsou více uvolnění a lépe se s nimi pracuje. Jsou ochotnější si s vámi popovídat a po chvilce rozhovoru se tak uvolní, že je můžete zcela klidně fotografovat a nemusíte se bát strnulých a aranžovaných póz.

Má návštěva tohoto magického místa se odehrávala začátkem října a jelikož jsem přijel krátce před polednem a byl nádherný slunečný den, který ani vzdáleně nepřipomínal podzim, nedalo se díky příliš ostrému slunci fotit. Rozhodl jsem se tedy, že se pokusím si splnit dětský sen a hlavně sen mého kamaráda, který mě při tomto focení doprovázel jako asistent (o asistentovi se zmíním ještě později). Osmělil jsem se požádat o půjčení drezíny, abych si mohl obhlédnout trať na zítřejší jízdu a najít nejlepší místa k focení jedoucího parního vlaku. Kupodivu neměl nikdo nic proti, trať je uzavřená, a drezínu prý zvládne každý. Hlavní focení jsem měl stejně domluvené až na druhý den, přičemž mi bylo slíbeno, že se zatopí pod kotlem a vyjede se na trať s parní lokomotivou. Má jízda drezínou se neobešla bez komplikací. Rovnou přiznám, že jsem i párkrát vykolejil, ale zážitek to byl obrovský!