Fotografování sportovních akcí II.

Házená

V roce 2005 hostil Zlín dvě kvalifikační skupiny světového šampionátu juniorek, a pak také boje o umístění (zbytek mistrovství se odehrával v Brně). Házená je i v podání mladých děvčat dost tvrdý sport, ve kterém navíc není nouze o vypjaté emoce. Jak už jsem naznačil v úvodu, šel jsem se jako fotozpravodaj internetového serveru zkusmo podívat na první utkání, ale po první zkušenosti jsem se do haly vrátil ještě několikrát.

Největší problémy (které jsou patrné i z obrazových příloh) jsem měl s vyvažováním bílé. Protože televize natáčela jen šoty, hala byla ze stropu šachovnicovitě nasvícená pouze standardně, tj. zářivkami dvou různých teplot, navíc při odpoledních utkáních na některé části plochy dopadalo okny i přirozené světlo zvenčí. Zkoušel jsem vyvažovat ručně, zkoušel jsem různé režimy vyvážení bílé, ale nakonec jsem se spolehl na AUTO režim s tím, že korekce jsem prováděl při editaci. Přesto je vidět, že bez použití blesku je bílá dost pestrá.

Pokud jde o další technické detaily, není odlišností od hokeje až tolik. Je třeba se držet s adekvátní citlivostí přiměřeně krátkých časů, pokud možno anticipovat místy nepředvídatelný průběh hry, mít pevné nervy, pokud jde o překryvy hráčů (v tomto případě trochu víc také rozhodčích, pohybujících se kolem postranních čar) a mačkat spoušť v pravou chvíli. V házené je díky charakteru hry šance na zachycení gólové akce mnohem vyšší, ale pokud funguje obrana dobře, dá se očekávat, že kolegové, kteří se věnují spíše stylizované tvorbě, nás při hodnocení výsledků budou sužovat poznámkami o rušivých postavách, nebo alespoň jejich končetinách v záběru…

Stanoviště pro fotografa je nejvhodnější buď v rohu za brankovou čarou, ze zámezí na úrovni obrany nebo ve středu od střídaček směrem k brankám. Pokud jsme blízko za čarou, je dobré dávat pozor nejen na míč (jak s ohledem na nás, tak techniku), ale i na padající a klouzající hráčky či hráče.

Downhill

… neboli sjezd horských kol je ve špičkovém podání velmi efektní sport. Na rozdíl od sálových sportů je vyznačená trať, takže máme dostatečný přehled o tom, kudy se budou bikeři pohybovat, případně rovnou řítit. Na focení není potřeba nijak extrémně kvalitní technika, venku s výjimkou lesních úseků bývá dost světla, k trati se dostaneme opravdu na dosah, a v tomto případě platí, že pokud budeme objektivem sledovat pohyb jezdce, tak i s kompaktem a auto použitím blesku můžeme dosáhnout velmi slušných výsledků.

Pokud jde o to „na dosah“, je dobré pamatovat na to, že sjezd je částečně nevypočitatelná disciplina, a fotograf, soustředěný na pohled na displej nebo do hledáčku, může na náhlou změnu trasy bikera reagovat trochu hůř, než běžný divák. Takže pokud nepoužíváme teleobjektiv, buďme blízko, ale nikoli příliš blízko.
Na trati je dostatek míst, na kterých se efektně létá a skáče, stačí si jen najít dobré stanoviště a pravděpodobnost, že se nám pár snímků vydaří, je relativně vysoká. Můžeme si otestovat delší časy a „motion tracking“, zastavení pohybu krátkým časem, nebo použít blesk.