FotoVýstava - Václav Šilha

Mnoho z vás již jistě zná jeho fascinující snímky nejen z našeho magazínu, a proto myslím, že bude určitě stejně zajímavé, seznámit se i se samotným autorem. Nejlepší příležitost budete mít na blízkém Invexu, kde Václav Šilha bude na našem stánku o fotografování v divočině přednášet.

Ahoj Václave, jsem moc rád, že jsi přijal mé pozvání do naší virtuální FotoGalerie. I tebe úvodem požádám o “vstupní dotazník“, prozraď nám tedy prosím napřed něco o sobě – kolik je ti let, kde žiješ, čím se živíš, co rodina a tak všelijak podobně.

Předně bych nejen Tobě, ale i celému týmu FotoAparátu.cz rád poděkoval za pozvání. Narodil jsem se před 43 lety v Praze, žiji v Praze, a protože už nikde jinde být ani neumím, budu v Praze žít asi i nadále. Jsem ženatý a má rodina mi je a vždy byla velkou oporou při realizaci všech mých „skvělých“ nápadů, které se mi kdy prohnaly hlavou. Posledních pár let se živím tím, že mám malou stavební firmu. Mezi námi, tato práce mě příliš nebaví, a to hlavně z toho důvodu, že je na hony vzdálená tomu, co mám rád – přírodě, cestování a fotografii. Jíst se ale musí, foto výbava a cestování také nejsou zadarmo, a tak nezbývá než brát práci jako prostředek k tomu, abych si pak mohl občas „udělat radost“.

Máš i nějaké další koníčky, nebo je pro tebe fotografie “koněm“ číslo jedna? 

Samozřejmě, že na pomyslném žebříčku toho, co mě baví, je fotografie na prvním místě. Možná i proto, že spolyká spoustu času, který pak na nic dalšího ani nezbývá. Společně s fotografováním si užívám ještě cestování. Vzhledem k tomu, že se zabývám fotografováním wildlife, je cestování nedílnou podmínkou vzniku většiny mých fotografií. Díky fotografování jsem také měl vzácnou možnost poznat svět trochu jinak, než očima běžného turisty.

Jak jsi se vlastně k fotografii dostal?

Začalo to bláznivým nápadem navštívit jedno z nejromantič­tějších míst na světě – Francouzskou Polynésii a na vlastní oči vidět místa s fantastickými názvy, jako jsou Tahiti, Moorea, Rangiroa, Tikehau, Huahine a další. Naštěstí mi nedalo vůbec žádnou práci přesvědčit rodinu o tom, že bez této cesty nemá náš další život smysl. Koupili jme si tedy stan, ešusy, pytlíkové polévky a hroznový cukr, přidali k tomu naši, tehdy devítiletou, dceru a na měsíc odletěli na opačnou stranu zeměkoule. Když si dnes na naše dobrodružné putování ostrovy Francouzské Polynésie vzpomenu, myslím, že právě tam nastal onen pověstný bod zlomu, kdy jsem zatoužil zaznamenat některé okamžiky na film. Tehdy ještě nešlo o žádné wildlife fotografie, ale byl to rozhodně začátek mé propukající touhy fotografovat. Ve stejné době se také obrátilo pořadí mých koníčků. Až do té doby jsem fotografoval, protože jsem cestoval. Od té doby cestuji, abych mohl fotografovat.

Proč jsi si vybral právě fotografování zvířat? 

Už jako malý kluk jsem měl ke zvířatům velice blízko. K pramalé radosti rodičů jsem domů nosil vše živé, co jsem venku našel. Nekonečná trpělivost mých rodičů zašla dokonce tak daleko, že jsem si mohl v jedné malé místnůstce našeho bytu zřídit dokonce jakousi malou zoo. Chodil jsem do teraristického kroužku, kupoval si o zvířatech knížky, sledoval přírodovědné filmy. To, že jsem později začal fotit právě zvířata, je vzhledem k tomu, jak probíhalo mé dětství vlastně docela přirozené.

A zkoušel jsi nebo zkoušíš i jiné fotografické obory? 

Popravdě řečeno, drtivou většinu mých snímků tvoří již zmíněné wildlife fotografie. Na cestách si občas přirozeně zkouším i reportážní foto, nějaký ten portrét nebo krajinu. Bohužel, nepatřím k fotografům, kteří umí nafotit stejně dobře akt, architekturu i jelena v říji. Nepopírám, že mě to mrzí. Jedinou další výjimkou, na kterou si troufám, jsou fotky kamarádů – muzikantů. Zafotit si občas pro radost na koncertech, mě opravdu baví. Ono to vlastně není tak moc daleko od wildlife. Muzikanti občas také dokáží být dost velká „zvířátka“.

Já mám ale stejně nejraději tvé snímky z Afriky, některé patří k tomu vůbec nejlepšímu, co lze ve FotoGalerii našeho magazínu najít. Sám ale také vím, že cestování do vzdálených a exotických zemí není žádná legrace. Co na to tvoje rodina? 

Afrika je nemoc, které určité typy lidí propadnou. Já mám to obrovské štěstí, že stejná choroba postihla i moji rodinu. Bez podpory ze strany mé ženy a dcery, které se mnou trpělivě absolvovaly hodiny, dny a týdny v prachu, horku a nepohodlí, by některé mé fotky vůbec nevznikly. V tomto smyslu jsem opravdu šťastný chlap – nejen, že to mé holky se mnou na našich tzv. „dovolených“ až dosud vydržely, ale dokonce je jim líto, když někdy nemohou jet se mnou. I když bych je s sebou měl moc rád, ne vždy to, vzhledem k času a také finanční náročnosti takových cest, vyjde.

Cestování do vzdálených zemí je ale náročné také na fotografickou techniku a naše čtenáře bude jistě zajímat, jak svoje nádobíčko chráníš před nepřízní počasí. 

Máš pravdu, že některá místa s extrémním prostředím, ať už jde o focení v mrazech na Aljašce, nebo v prašném prostředí Afriky, kladou na fotografickou techniku značné nároky. Popravdě řečeno, si však svoje vybavení nijak zvlášť nechráním, protože do značné míry spoléhám na to, že profi a poloprofi výbava musí něco vydržet. V prašném prostředí samozřejmě neměním objektivy a za deště přikrývám tělo i objektiv kusem igelitu, což je vlastně ustřižený rukáv toho, čemu se na vojně říkalo „atombordel“ (nápad na tento zlepšovák pochází z dílny Rosti Stacha). Během cest je to asi to jediné, co mohu dělat. Po každé náročnější výpravě však nechávám těla i objektivy odborně vyčistit.

A co všechno tedy vlastně najdeme v tvé pomyslné fotografické brašně? Jaký aparát nebo aparáty a hlavně jaké objektivy obsahuje tvoje výbava? 

Má pomyslná fotografická brašna je ve skutečnosti fotobatoh Lowepro – compu trekker plus AW. Je to opravdu vynikající batoh, do kterého se vejde neuvěřitelné množství vybavení i s laptopem. Mám tři těla Canon, a to 20 D, 10 D a 300 D. Většinou fotím s Canonem 20 D, ale během cest do Afriky s sebou vozím všechna tři těla, protože, jak jsem se již zmínil, vyměňovat objektivy v terénu je kvůli prachu jednoduše nemožné. Dále požívám objektivy Canon 17–40 mm L, Canon 100–400 mm L IS a můj nejoblíbenější Canon 300 mm 2,8 L. V mém batohu dále nechybí extendery Canon 1,4× a 2×, blesk Canon Speedlite 550 EX a spousta dalších drobností.

A závěrem ještě jedna tradiční otázka – co by jsi vzkázal všem začínajícím autorům, kteří se chtějí věnovat fotografování divoké přírody? 

Snad jen to, že i když wildlife fotografie vypadají často hodně adrenalinově (souboje jelenů v říji, útoky lvů a krokodýlů, nebo obrázky medvědů grizzly lovících lososy), jedno mají vždy společné. Každá dobrá fotografie je vykoupena obrovským množstvím času. Proto je tento fotografický obor doménou těch nejtrpělivějších, kteří dokážou na nejlepší okamžik (který také nemusí přijít) čekat někdy i celé dlouhé dny. Další nezbytnou podmínkou, která platí pro všechny fotografy, a která se na konečném výsledku určitě podepíše, je vztah k tomu, co fotíme. V případě fotografů wildlife je to jejich vztah k přírodě, bez kterého se asi nikdo tomuto žánru věnovat nemůže.

Za sebe i za naše čtenáře ti moc děkuji za čas, který jsi nám věnoval a do další tvorby ale i do života ti přeji hodně štěstí a také ono tradiční dobré světlo. 

Michal Kupsa

A nyní se už pojďme podívat, jaké další krásné snímky pro nás autor připravil. A pokud by to někomu nestačilo, tak další informace a předeím fotografie najdete také v naší FotoGalerii nebo na autorových vlastních stránkách http://www.photosilha.cz/