Vzpomínky na Afriku, část I.

Cestování částí Jihoafrické republiky jsem zvolil s malou skupinou fotografů. Při předchozích cestách po Peru, Bolívii a Kubě jsem se přesvědčil, jak nepříjemné je cestovat s turisty, kteří vytáhnou malý fotoaparát z kapsy, párkrát zmáčknou spoušť a frčí dál. To se projevilo nejmarkantněji při projíždění Kubou na kolech. Než jsem stačil vytáhnout zrcadlovku, kolegové sesedli, udělali „cvak, cvak“ a ujížděli dál. Já jsem je pak musel dohánět a na další focení nebyl čas. To na vysvětlenou – proč malá skupina fotografů v JAR.

Pár slov k apartheidu

Než začnu popisovat cestování po části JAR, chtěl bych se zmínit o neslavném a nepříjemném období v této zemi, o apartheidu. Pár slovy připomenu vývoj od roku 1948, kdy v předvolebním období vsadila Malanova Národní strana na oddělený vývoj ras, což představuje apartheid. Výsledkem bylo rozdělení obyvatel na bílé, černé, „barevné“ a indické s tím, že volit mohou jen bílí. Vznikaly další podskupiny „barevných“, o jejichž dalším dělení rozhodovala tříčlenná komise. Barevní byli stěhováni daleko od města do předem připravených kolonií, museli u sebe stále nosit osobní knížky, byli kontrolováni policií, dokonce i přes zavřená okna. Vítězství Národní strany ve volbách znamenalo pro Afričany vznik nepřijatelných zákonů, např. „zákon o zákazu smíšených manželství“ či „zákon o nemorálnosti“, který velmi přísně trestal sexuální styky mezi příslušníky různých rasových skupin. Nakonec se vše obrátilo k lepšímu, ovšem relativně. Vítězstvím Nelsona Mandely byl sice zrušen apartheid, ale výsledkem je bohužel mohutná kriminalita, exodus bílých z JAR a černých z okolních států do JAR (viz Robert Mugabe a jeho totalitní režim). Toto jen v krátkosti a zjednodušeně na úvod.

A nyní k tomu příjemnějšímu – cestování a fotografování. Doporučuji vydat se do této země alespoň na tři týdny, i tak toho stihnete jen zlomek. První týden jsem měl možnost trávit u známých a pozorovat styl života bílých v JAR.

Dva dny v Johanesburgu

Po příletu do Johanesburgu jsme si půjčili auta a vydali se na projížďku po městě. Služby tu fungují bezvadně. Část Soweto, kde sídlí černošská spodina a černí přistěhovalci z okolních států, jsme minuli po vnějším obvodu, protože je známa vysokou kriminalitou. Zážitkem bylo čerpání benzinu. Již při příjezdu k čerpací stanici se vás snaží černá obsluha nasměrovat, sdělíte jí svůj požadavek, a aniž byste museli vystoupit z vozu, následuje kompletní servis. Natankování, kontrola oleje, vody, umytí oken a účet až do auta. Zaplatíte za benzin včetně služeb (spropitného) asi 2–5randů a jede se vesele dál. Z důvodu velké nezaměstnanosti je tu práce vytvářena až uměle. Odmítnutí služeb znamená pro černé urážku, nemohou si vydělat. Na letišti vám pomáhají přenášet zavazadla, na tržnici, v samoobsluze nakoupí, zaplatí a vše složí do auta za vás – vy máte připraven pouze seznam položek. Nejprve se bráníte, nedůvěřujete, a také nechcete, aby vám černí „sloužili“, na druhou stranu zjistíte, že je svým odmítnutím urážíte, také si na tyto služby a s tím spojené pohodlí pomalu zvykáte.

Na soukromé farmě

Návštěva soukromé farmy u Thabazimbi v provincii Limpopo začala ukázkou plakátu s vyobrazením asi 50ti druhů hadů, většinou jedovatých. Majitelka nás upozornila na nebezpečí, které hrozí ve volné přírodě, a varovala nás před pohybem mimo cesty. Ubytování bylo velice příjemné, v přízemním objektu v koloniálním stylu. Zajímavé byly venkovní dveře, půlené tak, aby se ve dne i v noci dala spodní část zavřít a vrchní zůstala otevřená pro větrání. Stalo se mi, že jsem zapomněl spodní část zavřít a pokaždé jsem nalezl nezvaného spolubydlícího v podobě žáby, škorpiona či jiné havěti.