Test fotoaparátu Pentax K-3

Nový nejvyšší model APS-C řady Pentaxu (vyvinutý již pod křídly Ricohu), navazující na řadu K-5/K-5II/K-5IIs je v něčem evolucí, v něčem revolucí. Přístroj, který má ambice oslovit nejen stávající „Pentaxáky“, ale mnohem větší portfolio uživatelů. Může se mu to podařit? Snad napoví naše recenze!

Pentax má již od dob vlády kinofilmu pověst výrobce fotoaparátů, který je tak trochu jiný. Jeho přístroje se vždy vyznačovaly kompaktností, ale dobrým výkonem. Jeho tržní a produktová strategie mu nikdy nepřinesla masovou rozšířenost, ale o to větší oblibu u jeho uživatelů.

Jednou z jejích charakteristik je i fakt, že se Pentax dosud neangažuje na poli segmentu FF přístrojů. Jeho APS-C topmodel je vždy umístěn na vrchol tohoto segmentu, ale víc už dlouho nic, a až pak, kdesi ve výšinách finanční nedostupnosti, sedí profesionální digitální středoformátový přístroj řady Pentax 645 (který by měl mimochodem ještě letos na jaře také dostat novou, v pořadí již druhou digitální generaci, o které vás budeme též včas informovat – Edit: jedná se o přístroj 645Z). Nyní však přichází čas, kdy by se tato strategie mohla vyplatit: velcí hráči (tedy Canon a Nikon) z velké části zatím upustili od výroby nástupců svých vrcholových APS-C řad (D300s, EOS 7D) a soustředí se na vzájemné zápolení v ringu FF přístrojů. Pentax si to zřejmě myslí také, proto vypustil nástupce své řady K-5 v duchu toho nejlepšího, co se dá od APS-C fotoaparátu očekávat. Tedy alespoň na papíře.

Jedná se o přístroj s 24Mpx senzorem bez klasického AA (anti-aliasing) filtru (o tom více dále, protože to není tak jednoduché), odolným, pracho- a vodovzdorným šasi ze slitiny hořčíku, množstvím manuálních ovladačů, rychlým sériovým snímáním 8.3 sn./s., vylepšeným AF citlivým až do –3EV s 27 body, které jsou až na dva všechny křížové, 100% hledáčkem, podporou dvou slotů na karty a přitom všem velmi kompaktními rozměry.

Člověk by ale neměl přechválit, v některých ohledech své starší konkurenty stále nepředhání, například Hledáček Canonu 7D s 1× zvětšením se překonává těžko (i když 0,95× u K-3 není velký rozdíl), a vzrůst počtu AF bodů z 11 na 27 je sice vítaný, ale Nikon se v této třídě už delší dobu chlubí 51 AF body. Další věcí bude výběr objektivů, kde Pentax není ve třídě profi-teleobjektivů, se kterými bych si takové tělo dovedl představit profesionálně užívané nejčastěji, tak silný jako dva „hlavní“ hráči. Ne že by je vůbec neměl, či byly špatné, ale výběr takový není (a otázka Canonovské a Nikonovské optické stabilizace/sta­bilizace na čipu u Pentaxu je u dlouhých skel také důležitá).

Ještě než přistoupíme k popisu konstrukce a ovládání, vrátíme se k problematice AA filtru, nejen proto, že už byla „nakousnuta“, ale také proto, že se jedná asi o nejrevolučnější funkci fotoaparátu, a tím nemyslím jen u Pentaxu.

Fotoaparáty buď AA filtr (též low-pass filtr) mají, nebo ne. Oboje má své pro a proti (filtr zabraňuje vzniku interpolačních artefaktů, ale zase zhoršuje ostrost) a různí výrobci k tomu přistupují různě. Jmenovitě Nikon se rozhodl tento kus hardwaru zcela pominout ve všech svých nových SLR fotoaparátech, kdežto Canon na něm zatím tvrdošíjně lpí. Pentax se už od počátku této „módy“ nechtěl zcela přiklonit ani na jednu, ani na druhou stranu. V minulé generaci to řešil tím, že uvedl dvě verze téhož přístroje (K-5II a K-5IIs), nyní se odhodlal k vskutku revolučnímu kroku, kdy využil „volného“ uchycení snímače pomocí magnetických polštářů (normálně ho využívá pro stabilizaci, Canon a Nikon naopak stabilizují optiku v objektivech) a v případě potřeby AA filtru (který jinak hardwarově chybí) může jeho efekt napodobit pomocí mikroskopického krouživého pohybu snímačem (o podobném poloměru, jako je rozostření běžného optického AA filtru).

Výhoda je jasná – AA filtr si můžete zapínat a vypínat dle potřeby, navíc lze nastavit intenzitu či použít bracketing. Podle slov zástupců Ricohu navíc tento pohyb snímače nenarušuje funkci stabilizace a oba procesy mohou běžet zároveň a nezávisle. Nevýhody pak existují také – výrobce garantuje plnou funkčnost do 1/1000 vteřiny. Lze to chápat tak, že mechanismu trvá nějakou chvíli, než celý pohyb (podle všeho kruhový) provede, jmenovitě tu 1/1000 vteřiny (a více, záleží na expozičním čase). Lze pak odvodit, jak moc bude efekt slábnout při rychlejších časech. A protože K-3 podporuje až 1/8000, bude už efekt téměř neznatelný (osminový). Zkrátka když budete chtít bojovat s moaré při slunných dnech, přicloňte si:-) Další věcí je, že tento princip není aplikovatelný u videa. Je ovšem otázkou, jaký efekt mají u videa běžné AA filtry.

Nicméně i tak se jedná o převratnou záležitost. Pentax si vůbec s pohybem čipu rád hraje – pomocí něj stabilizuje (SR), umožňuje náklonem rovnat horizont, provádět manuálně „shift“ na stativu a nyní i imitovat AA filtr. Čip ze sebe umí i „oklepávat“ prach pomocí funkce DR II.

Vzhled a ovládání, provoz

Když jsme se s asi hlavní zajímavostí fotoaparátu vypořádali hned na úvod, je na čase podívat se klasicky na ergonomii a ovládací prvky. Ty jsou už pro Pentax klasické a podobné (ale ne stejné) už od modelu K-7. Přístroj se ovládá dvěma rollery, jak se na tuto třídu sluší (nicméně Pentaxy se dvěma rollery ovládají už od základní entry-level řady K-500). Ty mají nestavitelné funkce (z předdefino­vaných), já si pro běžnou práci oblíbil režim A, clona na zadním rolleru a na předním korekce expozice.

Začneme od zadní strany. K-3 je relativně malý aparát a má poměrně velký displej (3,2“, TFT, 1037000 „bodů“, nedotykový, bez vzduchové kapsy pro lepší čitelnost na slunci). Ovládací prvky tak musely být rozmístěny šikovně, aby nebyly nahloučeny na sebe, nepřekážely ale byly dobře dostupné. Za mě to docela funguje (ale to je samozřejmě individuální věc), výtky mám v podstatě tři: už u K-7 zmizel mechanický přepínač stabilizace a bohužel se ani u této generace nevrátil. Budiž, jde to celkem pohodlně přes rychlé menu, ale páčka byla páčka. Za druhé, přepínání ostřících bodů má nyní speciální tlačítko, které přepne šipky čtyřsměrného voliče na posun bodů místo jejich standardních funkcí. To je ale špatně dostupné palcem a má nejistý stisk (fotoaparát však pípne a rozsvítí ikonku v hledáčku). Byl jsem spíše fanouškem opačného přístupu, kdy se body přepínaly čtyřsměrným voličem běžně, a pro jeho další funkce bylo třeba zmáčknout Fn tlačítko. Ale to je, opět, individuální věc. Nakonec bych ještě řekl, že až příliš mnoho tlačítek má dvojitou funkci, což může být náročnější na zažití.

Vezmeme to ale popořadě. Nejvíce ovladačů máme z našeho pohledu vpravo od displeje: dominantní je čtyřsměrný volič s potvrzovacím středem, který dubluje jako volič některých funkcí (WB, drive, flash, color). Pod ním je tlačítko „info“ pro vyvolání rychlého menu, zobrazení informací o fotkách atd. a tlačítko pro vstup do menu. Ještě více vpravo je ono trochu nešťastně umístěné tlačítko přepínání AF bodu. Funguje i jako přepínač mezi kartami. Nad čtyřsměrným voličem je separátní páka režimu still/video. Přímo nad ní pak charakteristický Pentaxí „green buton“, šikovné tlačítko, které v každém režimu umí rychle automaticky „nahodit“ expoziční hodnoty podle zvolené programové křivky, i v manuálu, a které funguje i pro předzměření expozice při používání starých manuálních K-mount objektivů s „holým“ bajonetem. Navíc je důležité při používání režimu HyperProgram, další charakteristické funkce Pentaxu už od filmových dob (více dále).

Ještě výše je pak zadní roller, nalevo od něj červené tlačítko (spoušť videa/zapnutí LV) a napravo tlačítko AF (slouží pro zaostření při videu a má další programovatelné funkce týkající se autofocusu) a tlačítko AE-L. To má kromě běžné i jednu specifickou a užitečnou funkci – při snímání do JPEG lze v režimu náhledu vyfoceného snímku vyvolat zpětně poslední vyfocenou fotografii v RAWu. Fotoaparát si ji totiž vždy pamatuje, dokud ji nepřepíše další. Šikovné.

Zbývající dvě tlačítka využívají prostor vlevo nad displejem. Najdeme tu playback a režim měření (dubluje jako mazání fotografií). U něj je nutno zmínit, že K-3 má úplně nový senzor měření expozice, místo nízkého počtu několika segmentů využívá senzor s 86000 RGB pixely. Podle výrobce je to přesnější, než předchozí způsob.

Ze zadní strany můžeme vidět i kolečko dioptrické korekce, které je schováno na pravé straně hledáčku.

Samotný hledáček je hranolový, 100% s 0,95× zvětšením, navíc Pentax dodává dokoupitelnou očnici, stojí pár stovek a zlepší zvětšení 1,2× (ozkoušeno, fajn věc).

Podíváme se na horní stranu. Vlevo je volič režimů, kde se odehrála druhá malá revoluce. Fotografové se, podobně jako v mnoha dalších záležitostech, dělí na dva nesmiřitelné tábory, co se aretace týče. Co jedni vyžadují, druzí zatracují. Pentax i tady dává možnost volby, připravil malou páčku, která zapíná/vypíná aretaci voliče režimů. Ideální.

Obsahuje klasické režimy: „zelený“, M, Av, Tv a P, který Pentax nazývá hyperprogramem. Troufám si tvrdit, že je to nejlepší provedení P mezi výrobci. Aparát nastavuje čas i clonu automaticky podle volitelné programové křivky, ale otočením jednoho voliče fotograf změní clonu a pokračuje v režimu Av, dokud nepohne druhým voličem, kterým se mění čas a okamžitě přeskočí do režimu Tv. Zpět do plného programu se přepne pomocí zeleného tlačítka. Je to celé velmi intuitivní a z režimu P to dělá užitečný kreativní nástroj pro práci s časem i clonou dle potřeby.

Navíc tu také najdeme režimy Sv – kdy se přímo voličem nastavuje priorita citlivosti a zbytek je jako v P, a režim TAv, kdy uživatel naopak nastavuje čas i clonu sám a přístroj dopočítává citlivost. Zvlášť je vyveden i režim B (bulb) a X (přístroj drží synchročas). Prostor se našel i pro tři uživatelské módy.

Napravo od hranolu je pak velký stavový displej, tlačítko korekce expozice, tlačítko nastavení citlivosti, spoušť a kolem ní třípolohový prstenec ON/OFF/DoF preview.

Pokud se na fotoaparát podíváme zepředu, moc ovládacích prvků neuvidíme. Na gripu uvidíme přední roller a nalevo od bajonetu tlačítko uvolnění objektivu. Všimneme si ale lampičky AF, emituje silné a jedovatě zelené světlo.

Když se ale podíváme na levou stranu přístroje, uvidíme ovládacích prvků docela dost. Dole na zrcadlovém boxu je AF/MF přepínač a nad ním tlačítko režimu AF. Dříve měl Pentax vše na jedné páčce, ale kvůli novému režimu ostření (sledování objektu) raději nastavení rozmístil na dva prvky, než mít na páčce čtyři polohy. Ještě výš je tlačítko RAW/Fx – programovatelné tlačítko, ve výchozím stavu zapíná RAW režim (je nutno zmínit, že přístroj podporuje dva formáty RAW – PEF a DNG. Ještě nad ním je tlačítko zdvihnutí blesku, který se zvedá poměrně dost vysoko a má směrné číslo 13 při ISO 100.

Na této straně se nachází i sada konektorů: 3,5 jack, miniHDMI, USB konektor (3.0!), DC-vstup, vsup pro mikrofon a flash-sync port.

Když se podíváme na opačnou stranu aparátu, najdeme dva sloty pro SD karty. Přístroj podporuje i tzv. FluCard, pentaxáckou Wi-Fi kartu, umožňující ovládání fotoaparátu nebo přenos souborů bezdrátovou cestou pomocí chytrých zařízení. Bohužel jsme neměli možnost to otestovat, karta u zapůjčeného fotoaparátu nebyla a vlastní jsme neměli.

Pod dvířky na kartu je pak pod vlastním krytem ještě konektor dálkové spouště. Když aparát otočíme vzhůru nohama, uvidíme dvířka baterie, stativový závit (v ose objektivu) a konektor pro battery grip.

Displej slouží pro zobrazení informací, vstupu do rychlého menu, kde můžeme pomocí šipek a rollerů rychle měnit nejčastěji používané funkce a plného menu, které se dělí do 5 sekcí (menu snímání, menu videa, menu zobrazení, menu nastavení a menu customizace) s různým počtem podstránek. Není nutné ho asi popisovat detailně: screenshoty řeknou více, intuitivnost, přehlednost a UI hodnotím kladně.

Celková responzivnost přístroje je na dobré úrovni, až na občasné zadrhnutí při prohlížení snímků a maličko větší shutter-lag při použití blesku než bez něj. Také autofocus mi přišel rychlý, citlivý i spolehlivý, nicméně jsem neprovedl žádná exaktní měření, ani jsem neměl ve stejnou chvíli v ruce předchozí generaci či konkurenční stroje, tak mi to musíte zkrátka věřit:-) Otázkou je, jestli už výrobce dohnal zvlášť v kontinuálním AF a tracking AF konkurenci. Chtělo by to delší čas na testování a přímé srovnání…

Přístroj byl při provozu i dostatečně tichý – samozřejmě to platí s testovaným objektivem 18–135, který má DC motor, objektivy s AF hřídelkou obvykle dělají rámus větší. Závěrka svým zvukem také příliš nerušila (při srovnání např. se starým K10D, který zněl jako gilotina, je to příjemné).

Sériové snímání je bleskurychlé, jak již bylo napsáno, 8,3sn./s je dostatečné snad pro všechno a buffer unese 60 JPEGů či 23 RAWů (v plné rychlosti, v pomalejších režimech i daleko víc).

Další důležité vlasnosti

Rozsah časů závěrky je 1/8000 – 30s + B. Drobným zklamáním je synchročas 1/180s, pro Pentax už nějakou dobu standard, který však trochu zaostává za nejlepší konkurencí. Zmíněny již byly charakteristické vlastnosti jako utěsnění proti vlivům počasí – mráz, prach, voda (ne ale ve smyslu ponorné vodotěsnosti), přítomnost USB 3.0, či dva sloty na kartu.

Zmínit je potřeba výdrž na baterii – 560 snímků (CIPA), která se může zvýšit při použití vertikálního battery gripu.

¨

Co se týče třeba režimů snímání, byly už nakousnuty různé rychlosti snímání: 8,3 – 4,6 – 3sn./s. Více je i režimů dalších: samospoušť je 2 nebo 12s. (2s jsou s předsklopením zrcátka), lze dělat i více expozic po samospoušti, mirror lock-up lze zvolit i samostatně, máme tu několik režimů pro dálkové ovládání, bracketing i HDR.

Přístroj má procesor PRIME III.

JPEG má tři úrovně komprese, k dispozici je i asi 8 kreativních filtrů, což ale nepovažuji u přístroje tohoto formátu za důležité.

Přednastavených vyvážení bílé máme k dispozici 9, samozřejmostí je automatika i manuální nastavení či předzměření. Je tu i funkce „multi-pattern WB“, kdy by měl systém rozpoznat i více barevných světelných zdrojů naráz.

V přístroji lze dělat i softwarové korekce snímků – vinětce, zkreslení atd., lze vyvolávat RAWy i dodatečně odstraňovat moaré.

Pokud vás zajímají režimy blesku, jsou to tyto: Auto, vypnut, zapnut, redukce č. očí, slow sync, slow sync + redukce č. očí, trailing curtain sync, high speed, bezdrátový, manuální.

Již dvakrát byla zmíněna stabilizace senzorem – výhody takového přístupu jsou zřejmé, stabilizovaný je každý objektiv, který člověk nasadí, navíc tato nová generace umí kompenzovat i náklonem.

Rozměry a váha: 131 × 100 × 77 mm, 800g i s baterií.

To by bylo bez ladu a skladu to důležité, ale nudné a teď hurá na:

Obrazová kvalita

Výborná. 24mpx bez AA filtru je maximum, kterého jsou dnes APS-C fotoaparáty schopny. Limitující je v takovém případě objektiv. Zkrátka běžné zoomy mají co dělat takové rozlišení nakrmit.

Citlivost snímače je max. 51200 ISO, což už je ale hodnota softwarová (hardwarová je max. 12800) a nepoužitelná, pokud neděláte malé černobílé fotky do novin. Minimálně jde nastavit ISO 100 a je tu samozřejmě i plná automatika s volitelným omezením seshora i zdola. K jejímu zapnutí se používá dvojhmat tlačítek ISO a zeleného.

Výkon přístroje v tomto směru si můžete posoudit sami z přiložených ukázek (RAW: DNG, ACR default, JPEG: OOC, NR off).

Já osobně považuji situaci do ISO 6400 za použitelnou, nevadí mi zrnitější snímky. Dál už bych byl ale i já opatrný. Mnoho uživatelů, kteří měli možnost porovnat přístroj ve srovnání přímo proti předchozí generaci, hlásí v šumu mírný nárůst. To jsme sice při recenzi přímo nesrovnávali, ale odpovídalo by to nárůstu počtu pixelů. Vzestup by ale neměl být výrazný a ve vyšším rozlišení se snadněji schová. Rozseknout toto dilema by bylo asi možné jen pomocí tisku stejně velkých zvětšenin, ale i tak bychom, myslím, hledali lupou. Takže buďme rádi za nárůst rozlišení i za fakt, že nám schopnost fotit v nižším osvětlení nijak výrazně neutrpěla.

Dynamický rozsah je „okometricky“ dobrý, navíc zde najdeme korekci světel a stínů, což jsou nastavení pro optimalizaci DR. Pokud by nás zajímala přesná čísla, DXOmark uvádí dynamický rozsah 13.4EV. Pokud to tak je, odpovídá to výše napsanému tvrzení, že je DR dobrý, na druhou stranu je to o chloupek méně, než u předchozího modelu. Že by byly na vině i tady menší fotodiody?

Vyvážení bílé barvy lze také pochválit, ačkoliv se přiznám, že AWB jinak používám nerad.

Měření expozice se také zdálo spolehlivé, ale co očekávat od přístroje této třídy jiného? Co mě však zajímalo je měření s manuálními objektivy – uživatelé Pentaxu je používají rádi a výrobce se může chlubit dobrou kompatibilitou se všemi objektivy od představení K-bajonetu v roce 1975. Tím, že se ve své době jednalo o otevřený standard navíc znamená, že je takových objektivů požehnaně. DSLR Pentax však na rozdíl od původních K-mount těl postrádají mechanický odečítač clony, takže u holých objektivů bez elektrického přenosu je měření nutno řešit jinak. V režimu Av tak fotíme na „plnou díru“ a přístroj měří průběžně, v režimu M můžeme i clonit, ale přístroj neměří. Musíme před expozicí použít zelené tlačítko – přístroj zavře clonu, předzměří a my můžeme exponovat „načito“. Problém ale je, že je takovéto měření drobet nespolehlivé. Podle mého testu je to lepší, než u některých starších přístrojů, ale přístroj na nízkých clonách přeexponovává a na vysokých podexponovává. K testu byl použit oblíbený objektiv SMC Pentax M 50mm F1,7.

Nyní ještě další srovnání, podrobnější popis najdete pod každým zvlášť:

Také se podíváme na test moaré. Na začátek musím říct, že moaré není většinou problém ani s vypnutým filtrem. Musel jsem se hodně snažit nějaké udělat. Na druhou stranu, přístroj byl testován s objektivem 18–135mm F3.5–5.6 a popravdě, chodit na lov moaré s širokorozsahovým setovým zoomem je jako jezdit po lese v džípu a pak prohlásit, že tam nežijí jeleni. Ale nakonec se zadařilo, pomohla hlavně záclona, ta nezklame nikdy. Pár moaré efektů jsem tedy udělal, zvažte sami:

Redukce moaré opravdu funguje! Řekl bych, že třetí režim odpovídá tomu, co bych čekal od fotoaparátu s optickým AA filtrem. Super.

Video

Pentax K-3 přinesl vylepšení i v oblasti videa. Máte k dispozici záznam Full HD (1920×1080, 60i/50i/30p/2­5p/24p) nebo HD (1280×720, 60p/50p/30p/2­5p/24p). Fotoaparát podporuje formáty MPEG-4 a také H.264.

Chybí však kontinuální autofocus, ostřit je nutno jednorázově nebo ručně.

Mikrofon je mono, ale je podporován externí.

Ukázku videa můžete sami zhodnotit zde:

Pentax K-3 video

Objektiv

Přístroj byl testován s objektivem SMC Pentax DA 18–135mm F3,5–5,6 ED AL IF DC WR (to je snad víc přívlastků než má britská královna:-))

Jedná se o jeden z možných setových zoomů, sám o sobě je relativně drahý, v setu ale vyjde na dobrý peníz. Jednou z devíz Pentaxu je velké množství dedikovaných APS-C objektivů (i když v celkovém součtu je výběr objektivů poněkud menší než u Canonu a Nikonu) a také množství utěsněných objektivů. Dokonce i běžný 18–55mm záklaďák se vyrábí v utěsněné (WR) variantě!

Mechanické zpracování je tedy na výborné úrovni, což u utěsněného objektivu koneckonců být musí. Zoomovací prstenec je mohutný, pogumovaný s příjemným odporem. Ostřící prstenec umístěný trochu zvláštně za ten zoomovací blíže k tělu umožňuje full-time manuální ostření i při zapnutém AF („quick-shift“) a také má docela sympatický odpor. Při ostření se nic netočí, ale při zoomu se objektiv docela vysouvá. Bajonet objektivu je samozřejmě kovový, nicméně tělo plastové. Zoom je 7,5×. Přepočtený rozsah objektivu na kinofilm je cca 27–200mm, což myslím pokryje při každodenním fotografování tak 90% všech běžných scenérií. Závit pro filtry má 62mm. Clona má 7 lamel.

Opticky je na tom objektiv tak všelijak. Ostrost je ve středu snímku bezproblémová, ale rohy trpí snad na všech clonách i ohniscích, na širších hlavně. Na plnou díru je znát horší kresba než při zaclonění. Pocitově se mi zdála levá strana snímku méně ostrá, než pravá.

Objevuje se i zkreslení, je docela vidět, ale nezdá se zase být tak výrazné, jako někdy u zoomů vídáme. Chromatické aberace se také objevují, můžeme je vidět na všech ohniscích i po přiclonění, ale žít se s tím dá.

Pochválit je naopak třeba antireflexní vrstvy. Objektiv byl používán bez sluneční clony (ta však k objektivu existuje – bajonetová, vykrajovaná, s otvíracím „okénkem“ pro práci s filtry), ale přesto nebyl s odlesky problém. Naopak, nepodařilo se mi prakticky žádné vyrobit, ani když jsem objektiv mučil na ostrém slunci ze všech úhlů. To je na objektiv s takovým počtem čoček až téměř nereálný výkon! Zdá se, že pověsti o SMC vrstvách Pentaxu nelhaly…

Celkově se dá říci, že objektiv opticky sice neexceluje na všech frontách, ale jako základní zoom je vhodný – kombinace velkého rozsahu a utěsnění je to, co z něj činí dobrou volbu pro Pentax K-3. Nicméně 24Mpx senzor lépe využijete s ostřejšími skly, jmenovitě si přístroj dokážu dobře představit s objektivy řady Limited. Do „terénu“ bych ale tento zoom bral pro jeho univerzálnost a odolnost. Výsledná obrazová kvalita je nakonec ucházející, nic víc, nic míň.

Závěr

Jak se přístroj povedl? Já bych řekl, že velmi. Výrobce ho posadil na samý vrchol APS-C fotoaparátů a popravdě je v tuto chvíli těžké najít nejen lepší, ale vůbec podobně výkonný crop SLR přístroj. Alespoň do doby, než (a jestli) konkurence připraví nástupce starších typů jako je Nikon D300s a Canon EOS 7D, protože toto jsou přístroje, do jejichž kategorie K-3 patří. Pokud budete hledat konkurenci v současné době, můžete se v APS-C SLR kategorii dívat ještě po Nikonu D7100 a Canonu EOS 70D. Pokud však vlastníte předchozí generaci K-5, je otázka, co vám upgrade přinese. Nový autofocus, vyšší rozlišení a volitelný AA filtr jsou lákadla, ale i předchozí K-5 se v segmentu stále ještě neztratí a dokonce zatím zůstává v nabídce v podobě (mírně vylepšeného) přístroje K5II/IIs.

Doporučil bych tedy přístroj třeba jako outdoorový fotoaparát (díky utěsnění a odolnosti), na cesty (díky kompaktnosti těla i optiky), na akční fotku (díky sériovému snímání a konečně slušnému autofocusu) i krajinu (díky velkému rozlišení a slušnému dynamickému rozsahu). Sám Ricoh ve svých materiálech nazývá kátrojku „The ultimate field camera“ (tedy ultimátní polní foťák), aby bylo jasno, kam s ním hlavně směřuje. Zkrátka si myslím, že snad kromě těch technicky nejextrémnějších situací budete s Pentaxem K-3 spokojeni. Výrobce by mohl ještě trochu zapracovat na nabídce optiky a příslušenství, kde konkurence nabízí rozsáhlejší systémy, ale zdá se, že pod křídly Ricohu bude Pentaxu dobře. Byť se zdá, že jméno Pentax zůstává už jen jako název produktové řady, na zádech přístroje je jako výrobce uveden Ricoh.

Ale co, vždyť takto Pentax začal – jednalo se o produktovou řadu firmy Asahi. Když se podívám na slavný historický přístroj LX, nápis Pentax také vidím jen zepředu, vzadu je na místě výrobce napsáno „Asahi opt.co“, podobně, jako je tam „Ricoh“ dnes. A nikomu to nevadí…

A ještě pro doplnění: firma Ricoh vyráběla SLR fotoaparáty s bajonetem Pentax K-mount po dlouhá léta, než někdy v devadesátých letech přestala. Takže se vlastně jen k tomuto systému po delší pauze vrací.

Přečtěte si i náš přehledný článek o nejlepších zrcadlovkách, které jsou právě na trhu. Naleznete v něm zajímavé tipy a možnosti výběru, o kterých jste ani nemuseli uvažovat. Můžete se podívat i na další recenze zrcadlovek.

Ukázkové snímky:

Ukázkové snímky (pokud není uvedeno jinak) byly foceny do DNG a převedeny pomocí ACR v defaultním nastavení. Foceno bylo dodaným zoomem (opět pokud není uvedeno jinak). AA filtr vypnutý. Omluvte prosím smítko na snímači. Samočisticí systém si s ním neporadil, berte to jako součást testu:-)