Test fotoaparátu Sony A7 II

Tak je to skoro rok co jsem měl v ruce tehdejší novinku, plnoformátový fotoaparát Sony s bajonetem E - Sony Alpha A7. Kromě jiných funkcí a novinek, byla tehdy i jedna méně příjemná - na rozdíl od dosavadních zrcadlovek a SLT Sony chyběla optická stabilizace na čipu. A to se po roce změnilo, protože tu máme novou Sony A7 II, která se opět optickou stabilizací na čipu chlubí.

Ano, nová A7 II přináší hlavně novou pětiosou stabilizaci v těle.

Otázkou trochu zůstává jak se v tuto chvíli tváří ti, co si za ten rok koupili A7 verze 1, možná i trochu ovlivněni vyjádřeními že nová A7 je tak „tenká“ že se do ní stabilizace dát nedá, a tudíž Sony bude, tak jako jiní výrobci, dávat optickou stabilizaci výhradně do objektivů, a smířili se tak s tím, že už nebude stabilizovaný každý objektiv. Nechci o tom více polemizovat, bylo by to asi na dlouhou debatu, což není cílem této recenze. Určité porovnání s A7 verze 1 si přesto uděláme. Začneme designem, který je sice na první pohled podobný, ale přeci jen ne tak úplně.

Jak je patrné z obrázků porovnávající obě verze A7, je nová verze tvarově trochu odlišná, sice na první pohled má osobitý „hranatý“ styl A7, ale rozdíly zde jsou. Spodní hrany jsou více zakulacené, madlo pro pravou ruku je užší, čímž se zvětšil prostor pro prsty ruky, což ocení ti, kterým se u první A7 nevešly konečky prstů mezi madlo a objektiv. Madlo navíc více „vystupuje“ dopředu takže úchop je opravdu lepší než u A7 I. Asi výrobce vyslyšel uživatele a vrátil se k osvědčeným tvarům, tak jako i vrátil spoušť na grip, kde je lépe dosažitelné ukazováčkem než tomu bylo u A7 I, kde spoušť byla na horní straně těla. Jediné, co je stále stejné, je celková výška madla (a celého fotoaparátu) a tudíž lidem s většíma rukama pořád malíček pravé ruky „sklouzává“ pod fotoaparát. To lze řešit vertikálním gripem, o kterém si řekneme na konci. Horní strana fotoaparátu se příliš nezměnila, pouze přesunutím spouště vznikl prostor pro další programovatelné tlačítko, což ocení ti, kteří si fotoaparát a jeho ovládání rádi upravují dle svého zvyku. Jinak je tu tradiční kruhový volič programové expozice a kruhový „retro“ volič korekce expozice. Nad bajonetem, kde klasické fotoaparáty ukrývaly pentagonální hranol, se nachází elektronický hledáček s paticí pro externí blesk. Pro ty, kdo jí vidí poprvé, jen malé upozornění, že její tvar je podobný všem ostatním značkám jen zdánlivě, více si řekneme později. Stejně tak zadní strana přístroje se o mnoho nezměnila, ovládání je velmi podobné verzi 1. Pouze tvary některých ovládacích prvků jsou trochu jiné. Levá strana fotoaparátu standardně ukrývá pod dvířky konektory pro micro USB připojení a micro HDMI, mezi kterými je kontrolka nabíjení baterie (příjemné že není nutné vyndávat baterii při nabíjení) a v druhém případě konektory pro připojení externího mikrofonu a sluchátek. Na pravé straně je tradičně slot pro SD kartu a zároveň místo NFC pro bezdrátovou komunikaci s vaším smartphonem. (třeba u nějaké příští verze už bude možnost telefonovat přímo z fotoaparátu.. :). Co zůstalo ne zcela povedené je maličké a navíc zapuštěné tlačítko pro nahrávání videa, které se opravdu nešťastně zapíná.

Ještě malá ukázka jak pevná je konstrukce A7-ček, kde vidíme, že základ je zhotoven z hořčíkových slitin, aby byl váš miláček dobře chráněn před nebezpečím úrazu.

Hledáček, LCD a Menu

Hledáček je standardně elektronický typu XGA OLED s fyzickou velikostí ½“ – 1,3cm, s vysokým rozlišením 2,36 mil. bodů. a zvětšením 0,71× se zobrazením 100%, s možností nastavení dioptrie –4 až +3. Jak už jsem psal u A7 I, je radost se do něj dívat. Velký, přehledný, jasný a velmi jemný. Tím že je hledáček elektronický, vidíte jak výsledný snímek bude vypadat, stejně tak korekce expozice, hloubka ostrosti, i možnost zvětšit si kterékoliv místo na snímku až 12× pro přesné MF, doplněné barevnou detekcí ostrých hran, kterou já osobně považuji za výbornou funkci. A navíc máte možnost si v Menu nastavit co vše chcete, aby se v hledáčku zobrazovalo. Zjednodušeně řečeno, vše co se zobrazuje na LCD je možné zobrazit i v hledáčku – Grafický displej, zobrazení všech informací, prázdný displej, digitální vyrovnání, histogram, vodováha, zobrazení čtvercové nebo třetinové mřížky. V základním nastavení je zapnuté automatické přepínání mezi hledáčkem a LCD. Oproti předcházejícím hledáčkům je možné upravit i teplotu barev v 5 krocích.

Nové LCD je širokoúhlé, 3“ s vyšším rozlišením 1,3 mil. bodů typ TFT. (u A7 I to bylo 921 tis. bodů). Opět je možné zobrazení barev a jasu upravit manuálně v rozsahu 5 kroků. Tak jako u hledáčku je možné zobrazení ve stylu: Grafický displej, Zobrazení všech informací, Prázdný displej, Úroveň, Histogram, Pro hledáček, vodováha a zobrazení mřížek. Výklopný systém vám umožňuje vyklápět LCD nahoru o 90° a dolů o cca 45°. LCD by si zcela jistě zasloužilo pořádnou antireflexní úpravu, jeho lesklý povrch není až tak vhodný, ale to jsem vytýkal už u A7 I. Jeho zobrazení a velikost jsou však přesto dostatečné a kvalitně zobrazuje potřebné informace i fotografovanou scénu. Zobrazení informací je možné v mnoha režimech. Další možná zobrazení jsou již spojena s živým náhledem.

Základní výběr expozičního programu probíhá jako u předchozího modelu pomocí kruhového voliče, stejně tak i korekce expozice, to je rychle zapamatovatelné díky umístění blízko sebe. Stejně jako výběr jejich nastavení zadním a předním kruhovým voličem. Pod nimi přepínání AF/MF a pod nimi díky kruhovému voliči velmi rychlé přestavování ISO. Je to celé velmi jednoduché. Pokud k tomu přidám další programovatelná tlačítka pro vámi zvolené funkce, pak je to v součtu velmi příjemné. Pro vše ostatní je tu Menu, které je rozdělené do 6 skupin až po 9 stranách, kdy na každé straně může být až 6 řádků s funkcemi, a některé i víceúrovňové. Na můj vkus už to začíná být poměrně dost složité, takže počítejte s tím, že než se vám to „dostane do krve“ a zvládnete si všechny funkce projít, vyzkoušet a zapamatovat, uběhne asi poměrně dost času. Já sám, jelikož jsem měl fotoaparát jen na omezený čas, jsem si všechny funkce dopodrobna ani nestihl vyzkoušet ve všech možných nastaveních. Je toho dohromady…moc ;). Což ukazuje že vývoj jde neustále kupředu, a že se stále častěji moderní fotoaparátu přibližují svojí složitostí počítačům. Nechci polemizovat jak dobré to je či je to na škodu věci. V následující ukázce je několik pohledů do Menu.

Novinkou u A7 byla Wifi a tu najdete i u A7 II, protože se stává standardním vybavením digitálních fotoaparátů. Wifi nabízí možnost komunikace s vaším „chytrým“ telefonem, ze kterého si může udělat „chytré“ dálkové ovládání pro fotoaparát a další zobrazovací zařízení, jako třeba TV. Prostě Wifi všude… setkáváme se s ní na každém kroku, u telefonů, tabletů, počítačů…proč by tedy fotoaparáty měly být výjimkou..;).. pomalu se bojím otevřít konzervu… jak se říkalo u jednoho starého vtipu. Výhody takového systému jsou omílány také denně, tak se o nich ani nebudu zmiňovat, jen jedno velké povzdychnutí a tím je nešvar spousty dnešních přístrojů – malá výdrž baterie a to častokrát právě díky aktivnímu Wifi připojení. Osobně doporučuji jí vypnout, protože je to opravdu žrout baterie a ukazatel stavu baterie skoro připomíná odpočet do výbuchu. A opět několik ukázek z Menu k Wifi.

Tak, fotoaparát už máme nastavený, tak se ještě podíváme jak se zobrazují výsledky. Zde nečekejme žádné převratné novinky, ale dosavadní klasiku: zobrazení čistého snímku, s informacemi, nebo případně s histogramem spojené s možností až 12× zvětšení. To vše je plně postačující proto, abychom zhodnotili zda je snímek povedený či ne. Při „oddálení“ snímku se zapne zobrazení náhledů s možností nastavení 9 a 25 snímků. Dalším oddálením se dostaneme do kalendáře, takže máme okamžitý přehled kdy které snímky vznikly. Přehledné, jednoduché, intuitivní.

(pokračování na další stránce)

Čip a ISO

Snímacím prvkem je snímač CMOS Exmor plného 35mm formátu s dvoustupňovou redukcí šumu s rozlišením 24MPix (6000×4000 pixelů). Velikost čipu je 35,8 × 23,9 mm (tzv. full frame). Poměr stran je 3:2, ale lze přepnout na 16:9 (rozlišení 6000 × 3376 pixelů). Při využítí funkce skládaného panorama, má nejširší snímek 12416×1856 pixelů.

Aby byly vaše fotografie bez poskvrnky, je fotoaparát vybaven mechanismem pro odstranění prachu, který při každém zapnutí fotoaparátu setřese všechny prachové částice na obrazovém snímači pomocí ultrazvukových vibrací. Antistatická vrstva pak brání usazování prachu na snímači při výměně objektivů. Procesor pro zpracování je nový Bionz X s technologií LSI – Large Scale Integration a zpracování je prováděno v 16bitovém režimu s výstupem do 14bitového RAW a 8bitového JPG. A oproti předchozí A7 je A7 II vybavená pětiosou optickou stabilizací. Zní to fantasticky, ale v praxi jsem zase tak trochu vychladnul.

Když loni přišla na trh A7, tak kvůli absenci stabilizace čipu, která do té doby byla standardní výbavou všech Sony zrcadlovek či SLT, začala Sony umisťovat optickou stabilizaci do nových objektivů, tak jako to mají některé jiné značky, jako Canon či Nikon. Víme, že objektivy třetích stran, jako je třeba Tamron, Sigma či Tokina, které pro velké fotoznačky vyrábí svoje objektivy, pro bajonet Sony stabilizaci vynechávají. To bylo vždy prezentováno z důvodu, aby se dvě různé stabilizace spolu nehádaly – což se dá pochopit. A teď najednou tu máme novou A7 II opět s umístěnou stabilizací na čipu fotoaparátu. Jak se výrobce popere se situací, kdy najednou máme těla s i bez stabilizace a stejně tak objektivy s i bez stabilizace? Navíc objektivy Sony s OSS (Optical SteadyShot) nemají to jednoduché tlačítko na vypnutí stabilizace, jako mají jiní výrobci, což je podle mne trochu netradiční řešení. Výrobce se k tomu postavil poněkud netradičné a možná zbytečně složitě.

Na obrázku vidíme 5 možných pohybů které jsou stabilizovány. Základem je stabilizace pohybu v ose X a Y, dále pak stabilizace sklonu a stranového vychýlení a nakonec ještě stabilizace pohybu v ose. Dle výrobce má stabilizace v objektivech problém stabilizovat právě poslední druh, osové roztřesení (žlutá barva). Následující obrázek ukazuje jak, by spolu měly spolupracovat stabilizace OSS a stabilizace čipu A7 II.

Jak je patrné z obrázku, fotoaparát nejdříve musí načíst informaci, jaký objektiv je na něm vlastně nasazen (zde vidím první možný problém). Pokud se jedná o dosavadní objektivy Sony a všechny ostatní s E-bajonetem + objektivy s A-bajonetem (předpokládám že i stará Minoltí skla), pak veškerou stabilizaci v 5 osách obhospodařuje stabilizace čipu v těle. Pokud se jedná o objektiv s OSS stabilizací pak si stabilizace čipu v těle fotoaparátu stará pouze o pohyby v ose X,Y a osové chvění, a stabilizace v objektivu OSS se postará o stabilizaci náklonu a stranového vychýlení. Teoreticky to zní dokonale. Na můj vkus ale docela zbytečně složité, kdy k prvotnímu problému může dojít už při (z jakéhokoliv důvodu) nesprávnému načtení informace o nasazeném objektivu. Možná že stačilo jednoduší řešení, prostě méně „chytré“ elektroniky, nechat také něco na fotografovi, doplnit objektiv o jeden obyčejný vypínač stabilizace OSS a nechat vše na starost stabilizaci čipu v těle fotoaparátu. Proč o tom takto mluvím? No, praktická zkušenost. Protože A7 II je v setu dodávána právě s objektivem s OSS stabilizací. Tělo se i přes poněkud hranatější design dobře drží, spoušť je super jemná s minimálním odporem, a docvaknutí skoro ani necítíte, a když k tomu připočtu absenci sklopného zrcátka, je tu naprostý předpoklad dokonale klidné expozice bez narušení čímkoliv. A přesto, přesto se mi za celou dobu co jsem měl fotoaparát zapůjčen, skoro nepovedla jediná expozice s ruky s časem pod 1/10s. A to mne docela zklamalo. Takové časy jsem schopen udělat i s o mnoho staršími nebo levnějšími Sony fotoaparáty. Lze se jen dohadovat, jaký byl důvod, že se toto dělo. Škoda že jsem neměl i objektiv i bez OSS pro porovnání.

Citlivost:
Citlivost čipu lze nastavit v rozsahu 50 až 25600 ISO (s nastavením na vícenásobné ISO až do 51200 ISO). V následujících ukázkách vidíte, jak se hodnota ISO projeví na šumu.

Dle mého subjektivního hodnocení si myslím, že u JPG do ISO 1000 je kresba a šum téměř bez změny a rozdílu. V dalších vyšších ISO postupně pomalu přibývá šumu, ale i při ISO 10000 je pořád ještě jen jemný a nedegradující pro fotografii. Uvědomme si že se díváme na výřez z 6000×4000bodů. Při ISO12800 dochází již k degradování drobných detailů, kterých si ale u fotografie do 20×30cm pravděpodobně ani nevšimnete, a to až do ISO20000. Při nejvyšším ISO25600 již dochází k „slévání a žehlení“ detailů. U RAW je to podobné, do ISO 10000 postupně narůstá pomalu mírný šum, který je pocitově mírnější než u denního snímku. U předchozí A7 I se u ISO12800 přidával fialový nádech barev, zde u A7 II se lehce objevuje studené zabarvení až u ISO 20000. Po celou dobu však je ostrost rozlišení detailů výborná a nedochází k žádnému slévání a degradaci detailů.

Stejně jako u předešlých typů, lze i u A7 II použít funkce vícenásobného ISO, kdy se ve velmi krátkém sledu naexponuje několik snímků a z nich se sečte výsledný. Bohužel tato funkce stále vytváří jako výsledný snímek pouze JPG. Ukázka je v dalším obrázku. A poslední tři ukázky jsou zmenšené fotografie při ISO 12800 pro představu, jak celkový snímek vypadá. Jsou v pořadí JPG, vícenásobný JPG a převedený RAW.

Při použití vícenásobného ISO je už u vISO3200 patrný efekt ve stínech, které jsou viditelně jemnější a pocitově se podobají normálnímu ISO1600. Stejně tak tomu je i u vISO6400. U vISO12800 je šum pocitově jako u normálního ISO2500. U vISO25600 je použití již trochu diskutabilní, protože dochází k viditelnému „žehlení“ detailů, ale při tomto vysokém rozlišení snímku si myslím, že by na výsledné papírové fotografii formátu 13×18cm a i 20×30cm bylo toto „žehlení“ málo znatelné. Což jsou maximální velikosti formátů, které pokryjí 90% potřeb běžných uživatelů. U nejvyššího vISO je „žehlení“ již dost výrazné. A opět platí, že u nočních snímků je efekt příjemnější, než u denních. U zmenšených snímků je patrné že u vícenásobného ISO je ve stínech opravdu lepší kresba.

V plném rozlišení má RAW i JPG snímek 6000×4000 pixelů, což stačí na fotografii o rozměrech 51 × 34 cm v rozlišení 300dpi, případně na fotku 76 × 51 cm při rozlišení 200 dpi. To je samozřejmě teoretický výpočet, a z takového rozlišení se dají udělat fotky daleko větších rozměrů. Kvalita JPG je rozdělena na 3 typy, extra jemné, jemné a standard. samozřejmostí je RAW + JPG. Barevný prostor lze volit mezi sRGB a AdobeRGB. Snímky lze ukládat na paměťové karty SD/SDHC/SDXC a dále i na Memory Stick PRO Duo, Memory Stick PRO-HG Duo, Memory Stick XC-HG Duo (4GB, 8GB, 16GB, 32GB a 64GB).

Následující tabulka uvádí příklad kolik se na paměťové karty vejde snímků.

(pokračování na další stránce)

Režimy expozice a vyvážení bílé

O režimech expozice a vyvážení bílé není moc co psát, v podstatě se opakuji co jsme již napsal u A7 I. Zde moc novinky nečekejte, ostatně jich ani není třeba. Základní zelená – super Auto, a inteligentní Auto, P, A, S, M režimy, Scénické režimy: portrét, dítě, noční portrét, noční scéna, portrét v protisvětle, protisvětlo, krajina, makro, bodový reflektor, slabé osvětlení, noční scéna se stativem, a soumrak z ruky.

Expozimetr pracuje ve 3 režimech: 1200 zónové maticové měření, se zvýrazněným středem a bodové. Korekci expozice lze nastavit v rozsahu +/-5 EV v krocích po 1/3 EV nebo 1/2 EV. Případně je tu možnou Bracketingu nastavitelného až do ±3EV po 3 nebo 5 krocích. Není třeba více rozebírat. Možnosti vyvážení bílé jsou stejné jako u dalších předchozích typů: Auto / Denní světlo / Stín / Oblačno / Žárovka / Zářivka Teplá bílá / Chladná bílá / Denní bílá / Denní světlo / Blesk / Pod vodou / nastavení teploty barev 2500 až 9900K a barevný filtr G7 až M7 (15 kroků), A7 až B7 (15 kroků). Ani zde není nutné více se rozepisovat.

Více je možné si přečíst v technické specifikaci na stránkách Sony. Nerozlučnou dvojici funkcí DRO (pro JPG i RAW) a HDR (pouze pro JPG) zde najdeme také. Tato funkce je dobrá a její výsledky velmi zajímavé.

Na výběr je tradičně velké množství (mnou nikdy nepochopených) kreativních stylů: Standardní / Živé / Neutrální / Průhledná / Hloubka / Světlá / Portrét / Krajina / Západ slunce / Noční scéna / Podzimní listí / Černá a bílá / Sépie / Style Box .. Z volby scény mě zaujal pouze „ručně držený soumrak“, kdy můžete dělat snímky relativně potmě bez použití stativu. Funkce pracuje na podobném principu jako vícenásobné ISO, skládáním snímku ze série cca 3–4 snímků, které se naexponují v rychlém sledu za sebou.

A pokud má někdo pocit, že mu ještě něco ke kreativitě chybí a navíc nechce tvořit různé efekty následně u počítače, je tu nabídka mnoha obrazových efektů: Posterizace barevně a černobíle / Barvy v tónech popu / Retro / Částečná dekolorizace (R/G/B/Y) / Monochromatický záběr s vysokým kontrastem / Efekt fotoaparátu pro děti ( běžný / chladný / teplý / zelený / purpurový ) / Měkký efekt high-key / Měkké zaostření (vysoké/střed­ní/nízké) / HDR malba (vysoká/střed­ní/nízká) / Sytý monochromatický záběr / Miniatura (automaticky/hor­ní/střední (horizontálně)/dol­ní/pravá/střed­ní (vertikálně)/levá) / Akvarel a Ilustrace (vysoká/střed­ní/nízká). Myslím že si každý přijde na své :). Mě osobně se celkem líbí styl ilustrace.

Závěrka pracuje v rozsahu 1/8000s až 30s + B.

Nová funkce Profil obrazu umožňuje nastavit a měnit nastavení pro barvu, gradaci, gamma, úroveň černé… Máte na výběr s 7 přednastavených obrazových profilů PP1 až PP7. Přiznám se že do tohoto jsem příliš nezabředával, ale koho to zajímá, může si na stránkách Sony stáhnout návod a pečlivě si pročíst tuto kapitolu která je rozepsána na mnoha stránkách, jak měnit úroveň černé, jak upravit gamma křivku, bod ohybu, zakřivení pro kompresi videosignálu, strmost a barevné tóny, sytost barev a barevnou fázi a mnoho dalších.

Zaostřování a režimy snímání

Základní přepínání AF/MF je na zadní straně fotoaparátu. A7 II je při plném rozlišení vybavena 117 bodovým automatickým fázovým ostřením, při nastavení APS-C velikosti je jich využito 99. Standardní je výběr z širokého zaostřovacího pole, středového AF, či nastavení pohyblivých S/M/L bodů. Standardní je i výběr z AF-S (statické AF) AF-C (kontinuální AF) a DMF (přímé manuální doostření po AF). Rozsah citlivosti je 0 až +20EV. Rychlost AF je přijatelná a závisí na použitém objektivu. Kromě jednotlivých snímků a stupňované expozice lze v režimu snímání exponovat i série s rychlostí až 5 snímků/s.. což není nijak oslnivý údaj. Další možnosti nastavení snímání si lze zjistit v technické specifikaci. Funkci DMF není nutné nijak dlouze představovat, jedná se o již osvědčený typ ostření, kdy po AF zaostření, se vypne spojení s ostřícím motorem, a je možné okamžitě ručně doostřit. A nebo použijete plného manuálu a budete ostřit ručně, k čemuž vám velmi pomáhá až 12× násobné zvětšení na LCD i v hledáčku spolu s detekcí zaostřených hran, v barvě kterou si vyberete v Menu. Jakousi novinkou je Před-AF, kdy máte zaostřeno, aniž ještě víte, co budete fotit :), slovy výrobce : „nastavení zaostření předtím, než stisknete tlačítko spouště napůl“. Funkce je možná pouze s objektivy s E-bajonetem. To Eye-Start AF by měl být možný i s objektivy A-bajonetu. Samozřejmostí je i úprava AF, jeho uložení pro určitý objektiv.

Režimy pohonu: jeden snímek, kontinuální snímání Hi a Lo (5 nebo 2,5snímku/s.), samospoušť 2 a 10s, kontinuální samospoušť po 10s (3 nebo 5 snímků), BRK C – kontinuální úprava jasu (3 nebo 5 snímků 0 až ±3EV po 0,3EV), BRK S jako BRK C jen pro každý snímek zmáčknout spoušť, BRK WB – 3 snímky s různým nastavením teploty barvy s malými změnami (Lo) nebo velkými změnami (Hi), BRK DRO – 3 snímky s optimalizací úrovně DRO s malými změnami nebo velkými změnami.

Tak jako u předchozích typů je možné využít funkci panorama, kdy fotoaparát snímá v rychlém sledu snímky a ve výsledku vytvoří snímek jeden. Velikost snímku: běžný na šířku: 8192 × 1856 (135°/120°) / na výšku: 3872 × 2160 (101°/90°). Velikost snímku: širokoúhlý na šířku: 12 416 × 1856 (202°/180°) / na výšku: 5536 × 2160 (142°/126°). Výsledné fotografie většinou bývají bez chyb v napojování, ale nemusí to být pravidlo.

(pokračování na další stránce)

Blesk a externí blesky

Vestavěný blesk u A7 II stejně jako u A7 I nenajdete, takže pokud jej budete potřebovat, musíte si dokoupit některý z nabídky buď přímo od výrobce, nebo alternativních výrobců, kde ovšem nemáte zaručenou plnou kompatibilitu se všemi funkcemi. Synchronizace pro blesk je slušných 1/250s, s měřením TTL s možností korekce ± 3EV (lze přepínat mezi 1/3 a 1/2 EV.). Blesk pracuje v režimu automatického, doplňkového, na 1. nebo 2. lamelu, s redukcí červených očí, nebo v režimu vysokorychlostní synchronizace až do 1/8000 (s odpovídajícím bleskem). V nabídce nechybí ani bezdrátové ovládání. V tuto chvíli jsou v nabídkách obchodů 4 originální externí blesky se směrným číslem 20, 32, 43 a 60, všechny s označením HVL. U ostatních případných blesků je nutné si nejprve zkontrolovat kompatibilitu s novou bleskovou paticí, případně zda je možné starší blesky připojit pomocí malé redukce.

Záznam videa

Záznam videa je možný v rozsahu citlivosti až 6400 ISO. Snímat lze v režimech P, S, A, M. Záznam lze provádět ve 3 formátech a to mp4 v HD rozlišení (1440×1080) s 30sn./s., progresivní s přibližnou velikostí 12Mb/s. Formát AVCHD lze nastavit v 5 typech a v rozlišení full HD (1920×1080) s 25sn/s prokládané s přibližnou velikostí 17Mb/s až po 60sn/s progresivní s přibližnou velikostí 28Mb/s. Formát XAVC S nahrává jako AVCHD s větším množstvím informací, ale také vyšší datovou rychlostí cca 50Mb/s. Komprese videa H.264 nebo MPEG-4 AVC. Formát záznamu zvuku Dolby® Digital (AC-3) / MPEG-4 AAC-LC.

Zkušební video si může stáhnout zde

Nepřetržité snímání je možné asi 30minut pro každý záznam. Maximální velikost souboru formátu AVCHD je 2GB.

Energie a příslušenství

Fotoaparát využívá dobíjecí baterii NP-FW50 s kapacitou: 7,2 V / 1080 mAh. Já si osobně myslím, že tato kapacita je celkem tragédie. V dnešní době, kdy se standardně vyrábějí akumulátory o podobném napětí s 2000 až 3000 mAh, je to trochu nepochopitelné. Nebo je to záměr, výrobce aby jste si pořídili vertikální grip:) Standardně má NP-FW50 vydržet cca 350 snímků při používání hledáčku a při použití živého náhledu cca 400 snímků. Záleží také na použitém objektivu a používání blesku. Co se týče videa, má kapacita akumulátoru zvládnout cca 60 minut záznamu. Na prohlížení fotografií vám dává kapacita baterie čas přibližně 280minut. Zbývající výdrž baterie v procentech je zobrazena na zadním LCD. Pro ty, kdo tedy chtějí větší výdrž, je tu pouze možnost zakoupit další baterii a vertikální grip. Jak jsem již psal ze začátku, doporučoval bych mít trvale vypnutou Wifi, a používat jí jen v max. nutném času. Moje osobní zkušenost s výdrží byla, že po cca 2hodinách focení venku, při cca 2°C, kdy jsem fotoaparát vyndával z fotobatohu a zase jej tam zpětně ukládal, a naexponoval cca 150fotografií, ukazovala kapacita baterie zbývajících 60% energie.

Následující obrázek ukazuje možnosti připojení různých objektivů na A7 II. Objektivy s E-bajonetem jsou plně kompatibilní, jen záleží zda jsou určeny pro Full Frame nebo pro APS-C. Stejně tak je zajištěna kompatibilita objektivů s A-bajonetem, i když k tomu potřebujete příslušnou redukci. LA-EA1 (pro APS-C objektivy a je zajištěn přenos nastavení expozice, ale pouze MF) LA-EA2 (jako LA-EA1 přenáší nastavení expozice, ale i s přenosem AF), LA-EA3 (pro Full frame objektivy, ale pouze s přenosem nastavení expozice, zaostřování MF) LA-EA4 (pro Full frame s plným přenosem expozice i AF). Případně je tu možnost použít redukce jiných výrobců, které ovšem zajišťují většinou pouze fyzické připojení objektivu k tělu. V takovém případě musíte clonu nastavit ručně, stejně tak zaostřování.

(pokračování na další stránce)

Závěr

Co tedy říci na závěr. Sony A7 II je vylepšenou verzí A7 I, to je jí nemůže upřít, spolu se staro-nově umístěným optickým stabilizátorem na čipu v těle přístroje. Vysoké rozlišení spolu s ještě nižším šumem. Loni jsem v závěru o A7 I polemizoval, že se ukáže jak to výrobce myslí s celkovou koncepcí. Od té doby přibylo poměrně dost nových objektivů, a i výrobci jako třeba Tamron nebo Sigma (zatím jen pro APS-C) a Zeiss nebo Samyang (i pro Full frame) začali nabízet objektivy s E-bajonetem. Nadále zůstává plně zachovaná kompatibilita s A-bajonetovými objektivy přes příslušné redukce.

Řešení s redukcí a A-bajonetem, je ekonomicky výhodné pro budoucnost, kdy při dostatku nových objektivů, jen odložíte redukci a máte pořád velmi výkonný stroj pro kvalitní fotografování. A jak to dále bude s koncepcí a celým systémem A-bajonetu se teprve uvidí.

Na druhou stranu i A7 II má stále co zlepšovat, ať již množství šumu při vysokých ISO, tak hlavně kapacitu základního akumulátoru a tím celkové výdrže fotoaparátu, která zatím velmi bolestně připomíná spíše „nenažraný smartphone“, když každé 2–3minuty zapnutého přístroje znamenají ztrátu 1% energie. Také tlačítko záznamu videa není šťastně řešené, je malé, zapuštěné a v nevhodném místě. A také, pokud bude mít výrobce více reakcí od uživatelů, by se měl zamyslet, jestli zvolená koncepce „spolupracujících“ stabilizací v OSS objektivech a pětiosé stabilizace v těle A7 II je opravdu dobrý počin. Mne toto řešení zatím nepřesvědčilo.

Přečtěte si i náš přehledný článek o nejlepších bezzrcadlovkách, které jsou právě na trhu. Naleznete v něm zajímavé tipy a možnosti výběru, o kterých jste ani nemuseli uvažovat. Můžete se podívat i na další recenze bezzrcadlovek či recenze full frame fotoaparátů obecně.

Testovací snímky

Zpět na první stranu