Protisvětlo je klíč k nejedné zajímavé fotografii. Sedmý díl oblíbené "školy světla od Mistra Jana Pohribného" se věnuje již podruhé dennímu světlu, jakožto nejpřirozenějšímu tvůrčímu “nástroji” fotografa. Dozvíte se, jak jej při fotografování využívat nebo jaké druhy protisvětla známe.
Protisvětlo, klíč k nejedné zajímavé fotografii
Chcete-li zdůraznit prostor, oddělit postavy nebo předměty od pozadí, pak určitě pracujte s protisvětlem. Ve studiové fotografii se protisvětlo běžně používá v kombinaci se směrovým světlem nebo difuzním světlem, ale pomocí přirozených odrazů od oblohy, přírodních útvarů, domů a samozřejmě speciálních odrazných ploch, případně v kombinaci s blesky a jinými zdroji umělého světla, můžete úspěšně využít i denního světla.
Fotografie „Oběť“ patří k těm, kdy mne k jejímu finálnímu tvaru vedlo sluneční světlo, které mizelo za mraky a znovu se objevovalo stále blíže horizontu. Záblesk světla ve tváři je od silnější příruční baterky, kterou vždy nosím s sebou a kterou lze velmi přesně směrovat (patrně by také dobře posloužilo menší zrcadlo). Ke ztmavení oblohy jsem použil šedý přechodový filtr G2, který snížil světlost oblohy takřka o 2 EV stupně (tj. o 2 clonová čísla).
Protisvětlo bývá zpravidla směrové světlo, které je, jak název napovídá, směřováno proti kameře, tj. nasvětluje objekt vašeho zájmu zezadu. U slunečního světla je to většinou vždy shora. Po ránu a před západem však slunce můžete mít takřka v ose objektivu. Pokud chcete dostat zdroj světla mimo záběr nebo výrazně na stranu, abyste eliminovali nebo snížili reflexy v objektivu, nasaďte na objektiv sluneční clonu, případně kompendium (běžnější u středo– a velkoformátových kamer) nebo použijte stínidlo (např. kus černého papíru), které umístíte před kameru tak, aby stínilo slunce, které by svítilo do kamery; stínící prvek musí být samozřejmě mimo záběr. V nouzi poslouží i vlastní ruka, kterou nahradíte stínidlo, ale někdy je dost pracné držet jednou rukou kameru a mačkat spoušť a druhou rukou si stínit. Jestliže směrové světlo svítí přece jen do objektivu, pak musíte počítat s reflexy (více bývají vidět u širokoúhlých objektivů), které budou mít tvar pěti, šesti a vícestranných úhelníků v závislosti na velikosti a konstrukci clony, nebo s tzv. parazitním světlem. Každý objektiv je vybaven antireflexními vrstvami, které dobře odstraňují vzájemné reflexy mezi čočkami objektivu, ale přímé směrové světlo eliminovat většinou zcela neumí.
Zajímavě se může protisvětlo uplatnit v polocelku i v detailních záběrech přírody, kde mohou být rostliny, stromy pouze v siluetě a lokálně zaostřeny s využitím minimální hloubky ostrosti. Můžete dokonce zkusit celý záběr rozostřit, použít velmi nízkou clonu a vytvořit tak impresionisticky působivý snímek, kdy velikost clony (zde otevřený objektiv = maximální světelnost 3.5) určuje tvar bodů a plošek rozzářených protisvětlem (tzv. bokeh).
Bez protisvětla bychom možná nevnímali, že některé objekty jsou průsvitné. Protisvětlo rozehraje jejich barvy, svítivost, vykreslí objem. Fotografování skla se prakticky bez protisvětla nebo světla odraženého od pozadí neobejde. Zkuste také v protisvětle fotografovat vodu např. fontánu v městském parku nebo déšť, který je prosvětlen sluncem z protrhávající se oblohy. Nejen že je voda zřetelnější, zářivější a živější (tmavší pozadí ještě účinky zvyšuje), ale má hloubku, prostor.
 Olbrichova kašna v Opavě (slunce takřka v zádech). |
 A v protisvětle (slunce za kašnou)… |
Kontralicht, jak se také ve fotografickém žargonu protisvětlu říká, má důležité místo v dokumentární, portrétní či módní fotografii, stejně tak na divadle či ve filmu. Zvýrazní siluetu postavy a oddělí jí od pozadí (pokud je ovšem pozadí o něco tmavší nebo nasvícením světlejší než postava). Již na těchto siluetách a poměrně vysokém kontrastu lze stavět a využít omezenou škálu světel a stínů, jako dramatický efekt.
Scény s přirozeným protisvětlem, využití nasvětlených okrajů, výrazného kontrastu atd. patří mnohdy k neopakovatelným světelným situacím, které se fotografům nabízí. Jedinečnost takového záběru navíc spočívá v tom, že každý bude scénu v protisvětle interpretovat jinak. Přirozené protisvětlo však patří rovněž k situacím, kterým se řada fotografů raději vyhýbá, kdy objekty nebývají plasticky nasvětlené a barvy jsou ve stínu, který často převažuje, méně zřetelné. Expoziční náročnost takového snímku, kdy sebelepší automatika vyhodnotí světelné rozložení scény často jinak (většinou se přizpůsobí tomu, co v záběru převažuje – tedy převažujícím světlům nebo stínům)může být výsledek pro tvůrce víc zklamáním než hledáním nových možností práce se světlem.
Vlhkost vzduchu, ale zejména prach, případně kouř, může vytvořit i v ovzduší interiéru ideální substanci, která prosvícena směrovým světlem shora, ze strany nebo nejlépe v protisvětle vytvoří kužel světla, kterého se můžete takřka dotknout. Stropní a vysoko položená okna kostelů vytvářejí přirozeně tzv. sakrální světlo, které je po mnoho staletí i součástí křesťanské ikonografie a zejména barokního malířství. Také oknem starého tereziánského špejcharu padaly intenzivní paprsky slunečního světla. K jejich zviditelnění jsem použil obyčejný kouř, který se díky nižší teplotě a místnosti bez průvanu udržel v ovzduší poměrně dlouho – několik minut.
Klíčem k dobrým výsledkům v práci s protisvětlem (pomineme-li využití doplňkového světla a jiného dosvícení scény, o kterém ještě bude řeč) je nejen nalezení vhodného poměru ploch osvětlených protisvětlem a partií, které nejsou přímým světlem nasvětleny (včetně pozadí), ale také jejich vzájemná kompozice vůči rámu obrazu. Nasvětlená kontura obličeje, postavy, objektu apod. vůči tmavému nebo nevýraznému pozadí často vytváří samostatné orámování a může být právě významným kompozičním prvkem. Věnujte náležitou pozornost proporcím a vyvažování (tj. eliminování přebytečných prvků) i v opačné situaci, kdy převažují plochy nasvícené protisvětlem, expozice se tedy více orientuje na vyšší jasy a netransparentní objekty, postavy atd. se mohou jevit téměř jako siluety s nízkou tonalitou.
Dalším klíčovým aspektem fotografování v protisvětle bývá stanovení optimální expozice, což není, jak jsem výše uvedl, vždy jednoduché. U statických situací, kdy máte možnost si scénu proměřit, nejlépe externím expozimetrem nebo bodovým měřením vašeho fotoaparátu a zjistit tak přesný rozsah mezi nejvyššími jasy a nejhlubšími stíny, můžete využít několik rozdílných expozic - bracketing a rozhodnout se při editaci, která z expozic se blíží nejvíce vaší představě. Formát RAW vám navíc nabízí ještě řadu oprav a úprav. A pochopitelně složením více expozic ze stejného místa lze dobře využít i k dosažení vysokého dynamického rozsahu tedy metodu HDR. Je však na vaší volbě, zda-li fotografii ponecháte poněkud grafický vzhled s neúplnou škálou polotónů ve stínech nebo ve světlech či budete chtít použít metodu HDR k zachycení celého dynamického rozsahu snímku, kdy pak fotografie může ztrácet na dramatičnosti, ke které napomáhá vysoký kontrast.
Typický příklad krajiny v slunečním protisvětle, které napomáhá zvýraznit hřbety kopců. Bez expozičního bracketingu (+2 EV, + 0 EV, –2 EV) a následného složení v programu pro HDR, by však senzor kamery nezvládl vysoký dynamický rozsah snímku.
Pohodlí dodatečného rozhodování, kterou expozici stejného záběru vyberete nebo je složíte v programu pro HDR, však nelze příliš využít u živé, dokumentární fotografie, kdy se situace rychle mění a musíte reagovat bezprostředně. Jsou-li osvětlené okraje velmi úzké – jemná kontura, pak lze akceptovat expozici vyváženou vůči stínům resp. vámi zvoleným klíčovým tónům (kupř. pleťovka) a nechat jasy kontury “přepálené” tj. bez kresby. Zvětší-li se však plocha nasvícených partií protisvětlem, pak by již tyto přepaly působily jako “díry” v obraze.
Maska z loňského únětického masopustu.
Vaší expozici budete muset korigovat. Nejlépe opět bodovým měřením osvětlených partií, ale to již znamená menší časovou ztrátu než přepnete do bodového režimu měření a zaměříte střed vaší kamery na osvětlené partie. Mezi tím se vám postava, objekt atd. pohne a bude v odlišném světle resp. jeho oděv, tvář, obecně povrch, může v natočení odrážet odlišné množství světla byť intenzita slunečního světla je v tu dobu stále stejná…. Proto je asi pohotovější vycházet z naměřeného průměru scény (nejčastější nastavení měření světla ve fotoaparátu) a dle zkušenosti a citu kompenzovat expozici do mínusových hodnot, abyste zachytili kresbu i v nejvyšších jasech. Dle mých zkušeností a v závislosti na velikosti osvětlených ploch okrajů nastavuji v protisvětle téměř automaticky expozici o –1,5 až –2,5 EV kratší resp. s vyšším clonovým číslem než mi ukazuje hledáček kamery. Dáváte-li přednost přednastaveným programům, jako je priorita clony nebo času, případně plné automatice, pak nastavte tyto hodnoty jako součást +/- kompenzace expozice.
Exponometricky “nejsnazší” je zachycení protisvětla v zasněžené krajině. Vysoká odrazivost světla od sněhu sama “donutí” měřící techniku podexponovat snímek takřka o 2 EV (snaží se přiblížit bílý sníh středně šedé, jak víte z předchozích lekcí) čímž i nejvyšší jasy vířícího sněhu mají dostatek kresby. Vyhovuje-li to vašemu tvůrčímu záměru, můžete pracovat ještě s vyšší podexpozicí a zdůraznit nerealistické podání sněhu. Pouze slunce by si v hierarchii světel mělo uchovat jas maximální.
Ranní opar v údolí Val d’Orcia v Toskánsku
Protisvětlo se velmi dobře uplatní k podtržení atmosférických jevů. Zdůrazní nejen ranní opar, inverzní počasí, siluety hor a oddělí tonálně jednotlivá pohoří podle vzdálenosti od fotografa. Je také součástí jednoho z nejfotografovanějších námětů – východu a západu slunce.
Při fotografování západů a východů slunce, zvláště když nebudete snižovat intenzitu oblohy pomocí přechodového filtru (může se zde negativně projevit, jako u každého filtru, zpětný reflex přímého slunce od vstupní čočky objektivu zpět na předsazený filtr, který se pak zobrazí, jako rušivý světlejší bod či ploška) je lepší měřit expozici na světla, nikoliv však přímo na slunce! Měřím většinou průměr světla oblohy s vyloučením přímého slunce. Metoda HDR k zachycení vysokého dynamického rozsahu, který je logickou součástí fotografování proti slunci v krajině apod. tj. složení několika rozdílných expozic téhož námětu snímaných ze stejného místa, je asi tím neoptimálnějším řešením.
Zamrzlý rybník na kraji naší vesnice mne inspiroval k realizaci fotografie „Druhý kříž“, kde ranní slunce prosvítilo malé kousky z ručního papíru od Jana Činčery, které jsem nalepil na tabuli skla, přes něž se kamera „dívá“ do krajiny. Aby se krajina za fotoaparátem neodrážela ve skle, napnul jsem za fotoaparát látku z černého sametu a ještě částečně eliminoval odlesky polarizačním filtrem.
U portrétu nebo postavy nasvícené denním protisvětlem můžete zvolit řešení s potlačením stínů tj. takřka siluetu s výraznou konturou. Často však chcete vidět alespoň do tváře, gesto nebo vnímat některé partie oblečení, rekvizit apod. Model (portrétovaného) pak postavte tam, kde může být postava nebo její část prosvětlena např. odrazem od světlé stěny domu, u kterého stojí, nebo od okolí, které jí obklopuje (např. zasněžená krajina).
Vhodnější asi bude práce s odraznými deskami, zrcadly apod., jak bylo popsáno v předešlé lekci o směrovém světle, neboť můžete světlo snáze směrovat, vypíchnout jen určité partie a také ovlivnit zabarvení světla. A samozřejmě můžete použít celou paletu světel umělých, která ovšem musí svým výkonem dostačovat na intenzitu denního protisvětla, které samozřejmě nemusí být jen přímé sluneční a tím směrové (viz úvodní foto této lekce). I světlá obloha a od ní odražené difuzní světlo může v tmavé uličce působit jako výrazné protisvětlo.
Záclony, závěsy, zástěny, žaluzie a mnohé další zastiňovací materiály v oknech vytvářejí nejen světelné a dekorační fluidum interiéru, ale v protisvětle často dokáží vytvářet iluzivní prostor s tajemstvím. Co anebo kdo se za nimi skrývá?
Cvičení: “Vytvořte nevšední snímky, kde tvary, náladu, barvy atd. významně ovlivní protisvětlo.”
Své fotografie vkládejte do galerie „Protisvětlo“ až do 30.4.2020. MgA. Jan Pohribný MQEP poté některé vybere a zhodnotí v samostatném článku. Těšíme se :)