Na FotoAparátu.cz se občas věnujeme speciálním fotografickým technikám. Nyní se již po několikáté setkáme s dírkovou komorou, dozvíte se jaký formát zvolit pro dírkový fotoaparát, jak si dírkový fotoaparát vyrobit včetně návodu k získání "správných" fotografií. Samozřejmostí jsou příklady fotek včetně komentáře. Najdete zde odkazy i na další články o dírkové komoře.
Vlastnosti, volba formátu
Dírková komora, snadno a rychle
Článků s popisem světa Pinhole – dírkové komory bylo popsáno celkem
dost, a to i zde na FotoAparátu. Když ovšem nadšený zájemce začne
uvažovat, že by to chtěl zkusit v praxi, narazí na různé obtíže.
Nejprve jak vyrobit jednoduše vlastní přístroj a jaký formát zvolit (tohle
označení je sice velice nadnesené, ale dále si ukážeme, že může být
docela výstižné), co pak s ním vyfotit, po úspěšné expozici pak
problém zpracování negativu. Tímto článečkem bych rád ukázal cestu
těm, kteří by to rádi zkusili, pokud možno bez větších investic a
nadměrné složitosti, protože co kdyby to k ničemu nebylo, že…
Čím je dírko-fotografie specifická
Rozhodně svou nezaměnitelnou perspektivou, vzhledem k tomu že téměř
nedochází k ohybu paprsků, přenos čar je lineární a navíc od celkem
malé vzdálenosti, odpovídající ohniskové vzdálenosti kamery, je vše
stejně ostré. Naopak dochází v případě plochého negativu k výrazné
vinětaci, tato je ovšem opět zcela rovnoměrná, což je dáno úbytkem
světla se vzdáleností mezi dírkou a negativem. Zachycený obraz samozřejmě
není tak ostrý a kontrastní, na jaký jste zvyklí u klasických objektivů,
na druhou stranu má nezaměnitelný půvab. Dlouhé expoziční časy
umožňují zachytit dynamicky pohyb, nebo postup denního světla (obzvlášť
u expozice na papír, kde může čas dosáhnout v místnosti i několik
hodin). To například umožňuje „vymazat“ lidi ze záběru nebo je změnit
v pouhé šmouhy. Naopak při troše snahy lze takto s trpělivým modelem
fotit i portréty. Rozhodně nelze fotit makro, reportáž či rychlé sporty.
Fotky mají zvláštní nádech nostalgie, což se dá vhodnou kompozicí a
motivem zúročit.
Tato větev fotografie je mnohem víc záležitostí srdeční, než jiné
způsoby zachycení obrazu, neboť pořízení fotky provází delší,
pomalejší a někdy i pracnější cesta, to je však vynahrazeno pocitem, že
i bez složité techniky lze udělat skvělé emotivní fotografie.
Z vlastních zkušeností mohu potvrdit, že toto je výchozím bodem konstrukce dírkové kamery. Od toho se pak odvíjí jak způsob práce, tak i zpracování. Možností, jak už to tak bývá, je povícero:
- Použít klasický fotoaparát, podmínkou je možnost sundání a nahrazení objektivu dírkou a možnost manuální expozice, je lhostejné, zda se jedná o analogovou či digitální kameru. Výhodou je snadné zpracování exponovaného materiálu v labu nebo na PC, snadná konstrukce – stačí do krytky bajonetu udělat otvor, na něj připevnit materiál s dírkou a je hotovo. Navíc je zajištěn transport filmu, závěrka, k měření expozice se fotoaparát rovněž hodí, pokud jí je ovšem vybaven. Nevýhodou je malý formát, který neumožňuje plné využití výhod dírkové komory, konstrukce daná výrobcem navíc omezuje úhel zobrazení – minimální ohnisková vzdálenost je pevně daná vzdálenosti krytky a filmu. Takto získané fotografie mohou být ovšem do jisté míry zklamáním, neboť k té pravé dírkové fotografii se pouze přibližují… Ne že by to nešlo, ale není to jaksi ono.
- Starší měchový přístroj, nejlépe 6×9 cm. Tento se dá povětšinou pořídit v bazaru za minimální cenu, optika nemusí být funkční, použijete z něj jen základ, objektiv s měchem odstraníte a nahradíte destičkou s dírkou. V tomto případě už ovšem nemáte k dispozici závěrku (je součástí objektivu), zůstává pohodlný transport filmu, navíc konstrukce umožňuje využít plně výhodu dírkové komory, a to volbou odpovídajícího krátkého ohniska. Výhoda zpracování v labu zůstává, pro barevný film je to v amatérských podmínkách v podstatě maximum. Rozměr negativu je lepší, pro pravého nadšence je to ovšem ještě pořád málo… Navíc úcta k těm krásným starým strojům někomu nedovolí je takto zdevastovat. Jistě lze vyrobit i komoru pro tento formát vlastními silami, ovšem nároky na dílenské vybavení jsou větší.
- Pravá dírková komora, postavena celá na koleně, umožňuje s výhodou použití velkého formátu negativu, což sice přináší komplikace při jeho výměně (i toto lze řešit, ovšem za cenu zvýšení nákladů), zpracování negativu je rovněž trochu komplikovanější, ale přesto v domácích podmínkách lehce realizovatelné. Formát doporučuji minimálně 10×15 cm, lépe 13×18, 18×24 je samozřejmě rovněž možné. Tento formát lze zpracovávat kontaktně (výsledná fotka 13×18 cm je sice relativně malá, ale postačující). Proč zrovna tyto formáty? V těchto rozměrech jsou na trhu jak ploché filmy (např. planfilmy Foma, velmi slušné) nebo fotopapíry, které jsou snadno dále zpracovatelné. Výhodou této konstrukce je naprostá volnost při volbě rozměru, ohniska i provedení, navíc výroba větší dírky i komory je nepoměrně snažší a méně náročná na přesnost. Odměnou za uvedené komplikace jsou fotky se spoustou detailů, polotónů a nezaměnitelným vzhledem.
 |
 |
Z obrázků je celkem jasně patrný rozdíl v úhlu záběru mezi
upravenou kinofilmovou SLR a „plnohodnotným“ formátem 13×18 cm. Navíc
platí přímá úměra – čím menší formát pro shodný úhel záběru,
tím menší průměr dírky. Dírka pod 0,2 mm se v amatérských
podmínkách realizuje již obtížně, kvalita kresby a ostrost je sice
u všech formátů zhruba stejná, proti tomu však stojí nutnost většího
zvětšení z kinofilmu oproti větším rozměrům negativu 6×9 či 13×18
cm.
Pokud máte vybráno, vztahy pro zvolený formát, ohniskovou vzdálenost a
rozměr dírky jsou popsány v článku na FotoAparátu.cz, odkaz zde. Optimální ohnisková vzdálenost je dána zhruba jako
jedna třetina úhlopříčky negativu, základní formáty pro ty, kteří
neradi počítají jsou v tabulce. Mimo kinofilmové SLR je úhel zobrazení
cca 120 stupňů, u SLR je problém v konstrukcí vynucené ohniskové
vzdálenosti, která zužuje úhel na 54 stupňů.
| Formát negativu | Ohnisková vzdálenost [mm] | Průměr dírky [mm] | Přepočtená clona | Prodloužení času vůči f16 |
| Kinofilm | 12 | 0,15 | f70 | 24× |
| Kinofilm SLR* | 43 | 0,30 | f150 | 90× |
| 6×9 cm | 30 | 0,25 | f125 | 60× |
| 10×15 cm | 50 | 0,32 | f160 | 100× |
| 13×18 cm | 70 | 0,38 | f190 | 140× |
| 18×24 cm | 85 | 0,41 | f210 | 170× |
* tato vzdálenost je dána konstrukcí SLR a platí pro SLR Pentax, u jiných značek se může mírně lišit, což nemá téměř žádný vliv na velikost dírky
></div
Volba motivu
Některý objektiv je určen pro makrofotografii, jiný pro focení zvěře. Stejně tak tomu je s dírkovou komorou. Fantazii a kreativitě se sice meze nekladou, ale přesto je potřeba si uvědomit, kde jsou pomyslné hranice, za které při pořizování fotek dírkovou komorou nemá smysl jít. Ne že by to nešlo, ale nestojí to za námahu…
První dírko-fotografie – volba motivu
Fotit s dírkovou komorou lze v podstatě všude tam, kde je dostatek světla
a času. Konstrukce komory si vynucuje dlouhé expoziční časy, i za
slunečného dne při 100ASA se časy nedostanou pod 1 vteřinu (což je
u vlastnoručně vyrobené komory bez závěrky vlastně dobře, protože
kratší časy by se špatně realizovaly). Tím jste převážně odsouzeni
k fotkám v terénu, i když ani záběry v interiéru nejsou nemožné, jen
to chce prostě delší expozici.
Fotografování dírkou má svá specifika, která do jisté míry omezují
výběr motivu – úhel záběru je široký, širší než s objektivem
20 mm u kinofilmu, dochází ovšem k výrazné, ale rovnoměrné vinětaci,
kterou lze kompozičně využít. Nejkratší zaostřitelná vzdálenost je sice
teoreticky rovna ohniskové vzdálenosti, ale blízké předměty jsou
rozmazané, doporučuji alespoň půl metru a více, výhodou ovšem je, že pak
je již hloubka ostrosti absolutní, vše až do nekonečna je stejně ostré
(nebo přesněji řečeno lehce neostré). Na druhou stranu u plnohodnotných
dírkových komor je ovšem nutno počítat se zobrazením obdobným
širokoúhlým objektivům, totiž že i relativně málo vzdálené předměty
se jeví, jako by byly vzdálené hodně, je tedy potřeba jít mnohem blíž,
než obvykle. To omezuje motiv na rozměrnější předměty, architekturu,
u které dochází sice k deformaci linií, ale žádnému soudkovitému či
poduškovitému zkreslení, nebo na krajinu.
Pohyblivé předměty s ohledem na čas expozice rovněž není možno
příliš doporučit (pokud pomineme záměrné pohybové neostrosti, které se
naopak získají velmi snadno). Sport asi rovněž není tím pravým motivem,
snad s výjimkou šachu nebo kouření dýmky na čas. Lze samozřejmě
fotografovat i portréty či akty, ovšem s vědomým využitím vlastností
dírkové fotografie a dostatečnou trpělivostí modelu a s dostatečným
osvětlením. Problémem přístrojů domácí výroby je samozřejmě
neexistence hledáčku, alespoň ve fázi prvních pokusů. S ohledem na úhel
záběru a uvedené motivy se ovšem dá celkem snadno odhadnout.
Použití blesku je rovněž v podstatě nemožné, protože i pro
relativně silné blesky současné produkce je problém scénu dostatečně
osvětlit. Při směrném čísle blesku GN50, které není ani dnes pro
pokrytí širokého úhlu zcela běžné, pro formát 6×9, kterému odpovídá
dírka s ekvivalentní clonou f125, a pro film o citlivosti 100ASA pak
vychází vzdálenost, kterou blesk „dosvítí“ na 40 cm, což není
mnoho…
Protože dírková komora nemá žádné lamely, clony ani čočky, nedochází
při focení v protisvětle ke vzniku „prasátek“, oblíbené
„hvězdičky“ sice vznikají, ale počet paprsků je dán nepřesností
dírky (nejčastěji otřepem) a nejsou tak výrazné. Místo prasátek se
ovšem objevují různé světlejší soustředné „skorokružnice“ kolem
zdroje světla. Navíc je dost těžké odhadnout expozici, expozimetr dává
díky jinému úhlu záběru jen orientační údaje, které je potřeba
korigovat zkušeností a odhadem. Jeden příklad, jak to může dopadnout je na
obr. 7. Většinou vypadají díky výrazné vinětaci lépe záběry „se
sluncem v zádech“, protože hlavní motiv je lépe nasvícen a zdůrazněn.
S vinětací souvisí další malý problém, a to otázka kompozice. Protože
středová kompozice není vždy s ohledem na scénu vhodná, nezbývá než
volit kompromis – komponovat částečně mimo střed, zbytek dohnat
oříznutím. Pokud byste komponovali rovnou dle třetinového pravidla, hlavní
motiv by se dostal již hodně do oblasti ovlivněné vinětací, což je
málokdy tvůrčím záměrem.
Protože doma vyrobené přístroje dírkové fotografie nebývají konstrukčně příliš pevné (obzvlášť ty provizorní z krabice od bot), často rozměrné či problematicky transportovatelné, pro první pokusy zvolte raději motiv v blízkém okolí, u něhož je možno opakovat expozici za obdobných podmínek, abyste mohli případně zjistit přesněji korekci času proti vašemu expozimetru či fotoaparátu používanému jako expozimetr, i když to zpravidla není nutné. Pevné ustavení kamery (stativ) je nutností, časy nad jednu vteřinu udrží málokdo.
Určení expozice
Správné určení expozice není tak těžké, jak by se na první pohled mohlo
zdát. Protože znáte přibližný koeficient pro prodloužení času pro daný
průměr dírky, stačí použít expozimetr nebo měření zabudované ve
fotoaparátu pro zvolenou citlivost negativu a clonu 16 a změřený čas
vynásobit koeficientem. Protože čas však většinou vyjde v řádu vteřin,
je potřeba zohlednit prodloužení dané Schwarzchildovým efektem (pro Fomapan
100 je to od 1 do 10 vteřin 4 x a nad 10 vteřin 8 x, pro jiné negativy
je nutno zjistit z údajů výrobce). Planfilm mívá v jednom rohu na
kratší hraně zářez, který umožňuje určit stranu s citlivou emulzí.
U Fomapanu, pokud jej máme otočen tak, že tento zářez je umístěn na
levé straně nahoře, je otočen citlivou vrstvou k nám. Předpokládám, že
tento systém značení je jednotný, i když praktické zkušenosti mám pouze
s Fomapanem.
Pokud ovšem pro začátek použijete pozitivní papír normální gradace,
musíte čas prodloužit 100 x, neboť citlivost papíru je cca stokrát
menší než u filmu 100ASA. Tím se sice dostáváte k časům v řádu
minut až desítek minut, nicméně dírko-fotografie nepatří k uspěchaným
technologiím a rychle pohybující se předměty s ní lze fotit jen velmi
nesnadno.
Výhodou dírkové fotografie je, že není tak kritická k přesnosti, ať už
při výrobě dírkové komory, tak při expozici, planfilm je relativně
pružný a snese i drobné odchylky při expozici, papír rovněž.
Realizace dírkové komory
Zatím jsme si řekli, co a jak se dá dírkovou komorou fotografovat, tentokrát přistoupíme k vlastní realizaci. Není to tak obtížné, jak by se mohlo zdát, kutilové jsou ovšem ve výhodě, ale ani úplní nešikové nemusí vše hned vzdávat…
 |
 |
Výroba dírky
Máte-li zvolen formát negativu, stojíte před nejdůležitějším úkolem,
vyrobením vlastního dírkového „objektivu“, na kterém stejně jako
u všech ostatních fotoaparátu záleží nejvíc. Možností je opět
několik a závisí na vašich možnostech. Pravidla pro konstrukci jsou
v podstatě dvě – co nejmenší tloušťka materiálu (ovšem při
zachování potřebné pevnosti), ve kterém je dírka „provrtána“ a co
nejpřesnější kruhový tvar odpovídajícího průměru. Komerčně
vyráběné dírky jsou realizovány vyleptáním do neprůhledné kovové
vrstvy na křemičitém skle nebo vypálením laserem do vhodné podložky. Ne
každý z nás ovšem disponuje těmito technologiemi, takže jsme nuceni
použít běžně dostupné metody a o trochu víc trpělivosti. Výchozím
materiálem bude plechovka od piva či jiného nápoje (tloušťka plechu cca
0,1 mm a méně), ze které ostrým nožem nebo nůžkami oddělte kousek
plechu cca 3×3 cm, který vyrovnejte. Jako nářadí budete potřebovat ostrou
jehlu a jemný smirkový papír (zrno alespoň 320 nebo jemnější), kousek
tvrdého dřeva jako podložku a spoustu trpělivosti. Špičkou jehly prorazte
otvor do plechu a otáčením jehly mu dejte kruhový tvar. Otřep zabruste
z obou stran smirkovým papírem a zkontrolujte průměr. Tady ovšem vzniká
problém, jak tento průměr změřit. Na okraji plíšku udělejte zářezy
s roztečí 5 mm (toto se dá snadno změřit i plastovým pravítkem) a
pokuste se zjistit vzájemný poměr mezi průměrem dírky a touto
vzdáleností. Možností je opět několik, pokud máte zvětšovací
přístroj, je vyhráno. Vložte plíšek místo filmu tak, aby v zorném poli
byla dírka i se zářezy, vytáhněte zvětšení na maximum, zaostřete a
změřte na promítnutém obraze průměr dírky a vzdálenost zářezů.
Trojčlenkou pak snadno zjistíte průměr dírky:
D=(X / Z) x 5
kde D je skutečný průměr dírky, X je průměr jejího obrazu a
Z vzdálenost obrazu zářezů viz obr 10.
Pokud nemáte zvětšovák, lze použít obdobně diaprojektor. Pokud ani
ten, nezoufejte, dalším možným způsobem je použití základního objektivu
50 mm pro SLR. V tomto případě se neobejdete asi bez asistenta, který vám
podrží plíšek s dírkou a objektiv. Plíšek podržte cca 40–50 mm nad
zadní čočkou objektivu. Pokud v zatemněné místnosti posvítíte přes
tuto „projekční“ soustavu ve směru od plíšku přes objektiv na nějakou
světlou plochu (papír, stěnu atp.), promítne se obraz plíšku s dírkou a
zářezy, jejichž změřením můžete určit průměr otvoru. Pokud nemáte
ani tuto možnost, v případě většího formátu průměr dírky prostě
odhadnete a expozici určíte zkusmo. Mírná nepřesnost naštěstí nemá na
vlastní funkci zásadní vliv, obraz bude jen o trochu více neostrý (ovšem
nijak zásadně).
Pokud je zatím dírka menší, než požadovaná, pokračujte v opatrném
zvětšování otáčením jehly a zabrušováním smirkovým papírem a
opakovanou kontrolou průměru. Pokud je ovšem větší než požadovaná,
můžete začít znovu…
Tato fáze je ovlivněna rozhodnutím, který formát jste zvolili. Pokud SLR
či DSLR, jste v podstatě hotovi – do krytky bajonetu (dají se většinou
pořídit náhradní za rozumnou cenu) vyříznete doprostřed otvor
o průměru cca 1 cm, přes který přilepíte plíšek s dírkou. Podstatné
je, aby plíšek doléhal všude a světlo nemohlo „profukovat“. Protože
lepení plíšku na plast nemusí být tak prosté, jak by se zdálo,
s výhodou lze použít oboustrannou lepící pásku. Tímto je přístroj
připraven k focení. Pokud chcete používat kinofilm mimo SLR, zvolte vhodnou
krabičku (fantazii se meze nekladou) a další konstrukce je pak shodná
s velkým formátem.
Se starým měcháčem bude práce víc, je potřeba zjistit, jak upevnit
plíšek v potřebné vzdálenosti od filmu. Toto řešení jsem z úcty
k Voigtlanderu z roku 1927 nerealizoval, takže můžu sloužit pouze
teoretickou radou. Vždy je potřeba opatrně odstranit objektiv i celý měch
a nahradit destičkou příslušných rozměrů s otvorem překrytým
plíškem. Opět musí dobře doléhat po obvodu, aby nedošlo k pronikání
parazitního světla. Závěrka v tomto případě byla odstraněna spolu
s objektivem, takže je nutno ji simulovat vhodnou krytkou, v nouzi postačí
překrýt dírku černou samolepící páskou, kterou při expozici vždy
odlepíte (expoziční časy jsou v řádu vteřin, takže to není až takový
problém).
Pokud jste se rozhodli pro stavbu většího formátu nebo neobvyklou konstrukci
(negativ může být uložen i v plechovce po obvodu – válcová plocha má
větší úhel záběru a zajímavě deformovanou perspektivu), může být
použito více dírek atp., musíte si potřebnou skříňku „vyrobit“
vlastními silami. Kreativitě se meze nekladou. Jako příklad uvedu cestu,
kterou jsem zvolil já. Pro první pokusy jsem použil papírovou krabici od
bot. Výšku jsem upravil na 70 mm, do středu dna jsem prořízl otvor a
překryl jej plíškem s dírkou. Jako závěrku jsem použil černou lepící
pásku. Stejnou páskou jsem vlepil do víka obyčejný ČB matný fotopapír
13×18 cm Fomaspeed normální gradace ve fotokomoře při ochranném
osvětlení. To je samozřejmě možné i potmě (při trošce cviku a snahy).
Obvod krabice a víka jsem pak rovněž oblepil páskou, abych zabránil
náhodnému otevření a pronikání parazitního světla. Expoziční časy
jsou samozřejmě mnohem delší, v řádu minut či hodin, ale pro první
pokus to nevadí. Menší formát lze pochopitelně realizovat jinou vhodnou
světlotěsnou krabicí potřebných rozměrů.
 |
 |
Zpracování naexponovaného materiálu
Takže máte svou první fotografii pořízenou dírkovou komorou. Ale co s ní
dál. Opět záleží na tom, jaký formát jste zvolili a jak dalece zkušení
černokomorníci jste. V případě kinofilmu či formátu 6×9 lze s výhodou
použít služeb minilabu, které dodají následně i zvětšené fotografie.
Obraz ovšem nebude mít ještě plnou „šťávu“ dírko-fotografie
(zvláště u kinofilmu), která přichází až s větším formátem.
Při volbě většího formátu jste ovšem odkázání na vlastní síly,
neboť málokterý minilab zpracuje planfilm formátu 10×15 cm či větší,
o zvětšování nemluvě. Buď máte vlastní fotokomoru či někoho
známého, kdo ji má, pak je zpracování v podstatě obdobou běžného
procesu negativ – pozitiv, ovšem s tím, že film nelze volat v tanku, ale
v miskách a pozitiv se musí realizovat jako kontaktní kopie. Pozitiv lze
ovšem pak snadno naskenovat na plošném skeneru a vzhledem k určité
neostrosti dané dírkovou fotografií je to snadné i na celkem nekvalitních
skenerech. Papírový negativ si budete muset vyvolat sami zcela určitě,
aspoň nevím o komerčním minilabu, kam byste jej mohli zanést. Pakliže
jste vyvolávání již někdy provozovali, jistě víte, jak na to a
následující pasáž můžete smělě přeskočit.
Pokud ovšem temnou komoru nemáte, nezbývá, než opět improvizovat. Ale ani
toto není za hranicí dostupnosti běžně vybavené domácnosti. Pokud jste
začali pokusy s pozitivním fotopapírem, máte situaci usnadněnu. Musíte si
opatřit dvě misky takových rozměrů, aby se papír do nich vešel.
Nejlepší jsou samozřejmě klasické fotomisky, které se teď dají opatřit
často v bazaru za směšnou cenu či různé plastové misky pro zmrazování
potravin. Na místě pinzet poslouží kolíčky na prádlo nebo lze použít
i vlastní prsty (pokud je nebudete olizovat, nebezpečí akutní otravy
nehrozí, mám to osobně vyzkoušeno :) Nachystejte si příslušné
chemikálie – vývojku a ustalovač, opět lze s výhodou použít pro
přípravu tekuté koncentráty dle doporučení výrobce a v zatemněné
místnosti vyvolávejte předepsanou dobu, opláchněte ve vodě a ustalte. Jako
poslední lázeň po vyprání ustáleného filmu použijejte vodu s kapku
saponátu (opravdu stačí jedna kapka). Pak stačí usušit (opět lze
s výhodou pro sušení filmu použít prádelní šňůru a kolíček na
prádlo, papír nechte sušit opřený ve svislé poloze) a kochat se negativem
první fotky pořízeným touto netradiční metodou.
Pokud máte negativ na filmu, je možno jej buď naskenovat a dále zpracovat
obvyklým způsobem (pokud máte dostatečně velký skener s možností
skenovat transparentní předlohy) a nebo si musíte vyrobit kontaktní kopii na
papír. Ani toto není složité, stačí potmě položit film na papír,
přiložit kouskem čistého skla a na krátkou dobu (řádově vteřiny,
závisí na vzdálenosti a intenzitě světelného zdroje) osvítit. Pak již
papír potmě (pokud nemáte k dispozici ochranné žlutozelené nebo červené
osvětlení) vyvolat stejně jako negativ, ovšem v příslušné vývojce,
usušit a následně popřípadě rovněž naskenovat.
Pokud jste exponovali přímo na papír, stačí rovnou naskenovat a
v libovolném graf. editoru převézt na negativ, čímž získáte pozitiv.
Další zpracování je již obvyklým digitálním způsobem. Je samozřejmě
možné udělat si i z papírového negativu kontaktní kopii opět na papír,
je to ovšem nutno dělat za mokra a nepříjemně vzrůstá kontrast a ztrácí
se detaily. S ohledem na to, že skener je již celkem běžně dostupný a
následné zpracování v digilabu rovněž, volil bych raději tuto cestu.
Celé takto popsané to může připadat složité a pracné, ale vzhledem
k tomu, že u takto velkého formátu pravděpodobně nebudete dělat víc
snímků než jeden denně, vlastní zpracování se po několika opakováních
stane rutinní a prostou záležitostí. Ještě je potřeba upozornit, že
vývojka nechává po zaschnutí velmi vytrvalé fleky, většinou hnědé či
žluté barvy, nejen na oděvu, ale i na stěnách, stolech, vanách… a proto
je na místě po sobě dobře uklidit, aby nedošlo ke zbytečným bouřkám na
domácím nebi.
Když nám dírko-fotografie učarovala
Pokud se vám podařilo udělat svou první fotku touto metodou a
s překvapením zjišťujete, že to opravdu funguje, překousnete podivné
pohledy okolí, považující vás za blázny, a budete chtít dělat další
záběry, začnete nacházet slabiny vaší dírkové komory. Zvoli-li jste si
menší formát, zatoužíte po větším, protože jen tak lze zachytit více
detailů. Pokud jste vyrobili první fotku v krabici od bot, je vám jasné,
že takto moc fotek udělat nelze, neb je to nekonečně nepraktické a krabice
nemá moc dobré mechanické vlastnosti a vlhko ji taky nesvědčí. A tak se
dáte cestou výroby něčeho, co bude umožňovat zachovat velký formát a
přitom i jistou operativnost. Budete se chtít rozloučit s expozicí na
papír, protože ty časy jsou opravdu velmi dlouhé, i když pro některé
situace jej lze rovněž použít… Opět začnete od dírky, pokud ji nemáte
hotovou již od předchozích pokusů ve správném průměru.
Na VF dírkovou komoru stačí na výrobu bedýnky použít nějaký pevnější
materiál, např. modelářskou překližku či cokoli, co se snadno
opracovává a spojuje. Některé z možných způsobů konstrukce jsou patrné
z fotografií mých „milášků“, v prvním případě bylo jako
konstrukční materiál použito zbytků dílců plovoucí podlahy, ve druhém
tzv. kuprextit, sklolaminát potažený měděným plechem, který se snadno
spojuje pájením, tento lze získat v prodejnách s elektrotechnickým
materiálem. V obou případech je opracování zcela v možnostech domácího
kutila. Pokud to myslíte opravdu smrtelně vážně a vadí vám nepohodlí
výměny filmu potmě, můžete zvolit jako zadní stěnu kazety na plochý
film, používané u velkoformátových přístrojů. Tyto jsou ovšem natolik
drahé, že vždycky, když mi vadí možnost pouze jediného snímku, vzpomenu
si na jejich cenu a řeknu si, že to zase tak strašné není. Upevnění filmu
na vnitřní straně zadní stěny je rovněž možné různými způsoby –
prostým přelepením rohů filmu lepící páskou při každém zakládání
nového filmu, zasouváním pod obdobu fotorůžků, kterými byly kdysi
upevňovány fotografie v albech, nebo zářezy, do kterých se film zasune a
podobně. Tuto část konstrukce je potřeba řešit celkem pečlivě, neboť
film je nutno vkládat potmě a pouze za pomocí hmatu, přičemž jej nesmíte
umatlat nebo poškrábat. Upevnění zadní stěny musí být řešeno tak, aby
nedocházelo k průniku parazitního světla do komory, přesto musí
umožňovat výměnu negativu. Vnitřní stranu komory je vhodné vylepit
černým matným papírem nebo látkou, jednak se tím zamezí případným
odrazům a navíc se bezpečněji komora světelně „utěsní“. Hrany zadní
stěny lze oblepit pěnovým těsněním na okna, které rovněž do jisté
míry zamezí průniku světla. Konkrétní nákres neuvádím, protože
vlastní stavba silně závisí na vašich možnostech a schopnostech.
Jako závěrku lze použít například krytku na objektiv a obroučku ze
starého filtru, který zbavíme skla a přilepíme před dírku, nebo malou
clonku upevněnou na jednom šroubku, jejíž přesunutím můžeme dírku
odkrýt a zase zakrýt.
Na místě hledáčku (pokud ho nutně potřebujeme, po krátké praxi získáme
dostatečný odhad úhlu záběru i bez něj) lze použít například dveřní
širokoúhlé kukátko s maskou odpovídající úhlu záběru.
Neměli byste rovněž zapomenout na stativový šroub, na jehož
nejjednodušší realizací je pořídit v obchodě s fotopotřebami redukci,
která se používá mezi stativem a VF kamerami. Stativ je totiž v podstatě
bezpodmínečně nutný, nejen kvůli zamezení stržení při expozici, ale aby
bylo možno kameru vůbec nějak postavit či nasměrovat.
Vlastní konstrukce při troše šikovnosti a základním vybavení trvá
několik hodin a náklady se pohybují v řádu stovek korun dle použitého
materiálu. Samozřejmě lze koupit i dírkové komory hotové, nevím zda
i u nás, ale v zahraničí určitě, nicméně jejich cena je často
srovnatelná s klasickými zrcadlovkami střední třídy a pocit při pohledu
na fotku pořízenou vlastnoručně vyrobeným přístrojem je
k nezaplacení…
Pokud jste se prokousali články až sem a rozhodli to zkusit, přeji mnoho
úspěchu a těším se na vaše snímky v místní galerii. Pokud máte pocit,
že konstrukce komory či dírky je nad vaše síly, rád pomohu radou dle
svých a vašich možností.
A nyní již zmíněné odkazy na ostatní články o dírkové komoře na
FotoAparátu.cz:
Letem dírkovým světem
Jak fotografovat dírkovou komorou
Jak začít se stavbou dírkové komory
Světový den dírkové fotografie 2003
Vidět pomalu
Světový den dírkové fotografie 2002
Vztahy pro výrobu dírkových komor
Rozhovor s Dianou H. Bloomfield
Fotografování dírkovou kamerou