California, členský stát na jihozápadě USA, hlavní město Sacramento. Převážně horský stát s velkými národními parky. O zážitky z návštěvy jednoho z nich – Joshua Tree – se s vámi fotograf a autor tohoto článku podělí. Text i fotografie dosvědčují, že návštěva stála za to.
Na dolním konci státu Kalifornie, poblíž Los Angeles, se rozkládá v nadmořské výšce cca 1000 m tento svérázný národní park, který je klasickým příkladem pouště amerického jihozápadu. V roce 1994 došlo ke změně statusu z National Monument na National Park a tím ke vzniku vlastního, více chráněného, parku. Celé území se skládá vlastně ze dvou nezávislých ekosystémů. Z východní strany je to Colorado desert, což je méně známá část parku. Západní část zabírá mnohem drsnější a také výše položená Mojave desert. Obě tyto pouště tvoří na rozloze cca 789 000 acrů (cca 320000 hektarů) jedinečné místo, které v roce 2003 navštívilo 1 260 000 lidí. Dostat se sem je poměrně jednoduché i pro obyčejného turistu, který když nemusí nevystupuje z auta. Z Los Angeles trvá cesta pomalou jízdou zhruba tři hodiny a můžete si vybrat celkem ze tří hlavních vstupů, z nichž asi nejoblíbenější je západní, ze stejnojmenné vesnice Joshua Tree, kde jsou také poslední příležitosti cokoliv zakoupit, včetně benzínu. Ale proč tedy lidé váží cestu třeba na víkend kamsi do hor a do pouště, když existují určitě příjemnější místa?
Joshua tree ( Yucca brevifolia )
Ačkoliv se to nezdá, důvodů je hned několik, ale ten hlavní je zvláštní “strom“, který se stromem někdy ani nedá nazvat. Tento druh juky se vyskytuje pouze na několika místech v Kalifornii a nikde jinde. Největší koncentrace je hlavně zde v parku, ale Joshua tree naleznete také například v San Bernardino Mountains, nebo částečně v Death Valley. Samotný název stromu vznikl údajně proto, že jeho tvary připomínaly postavu ze Starého zákona, poněkud zvláštní, ale budiž. Dorůstá až pětimetrové výšky a v této přes léto vyprahlé pustině sužované 40 stupňovými vedry jsou jeho dužnaté kmeny a větve jednou z mála větších zásobáren tak potřebné vody pro přežití místních živočichů a rostlin. Asi nejlepší období pro návštěvu parku je v dubnu a v květnu, kdy je jediná šance v roce vidět poušť rozkvetlou a ještě není takové horko. Ovšem pozor, to ještě neznamená, že se vám to podaří. Záleží totiž na mnoha faktorech jestli něco pokvete, hlavně pak na množství srážek přes zimu. Letos se to údajně povedlo až po dvou letech, kdy návštěvníci měli na květy smůlu. Kdo by však čekal nějaké orchideje, je vedle. Květ Joshua tree je sice veliký, ale poměrně nenápadný. Má nažloutlou barvu a skládá se z mnoha malinkatých kvítků, které “voní po houbách“ a vše dohromady tvoří jakýsi hrozen.
Zajímavé je také, jak dochází k reprodukci této rostliny. Celou akci
má na starosti jen jeden jediný malinkatý motýl, nebo spíš můra, která
posbírá pyl a naklade vajíčka do květu. Později se vylíhnou larvy, které
zde pobývají, než se stanou novými motýli. Květy se přemění na malé
zelené tobolky se semeny a je tak zajištěna další budoucnost stromu, ale
také tohoto malého živočicha. Je to klasický příklad vzájemné a
křehké harmonie, která v přírodě existuje a v tomto případě by asi
jeden druh bez druhého vyhynul. Tyto semeníky jsou také příčina podivného
tvaru stromu, když totiž v poslední fázi opadají, zůstanou po nich na
větvích tvrdé stopky, díky kterým nemůže větev pokračovat v růstu
svým původním směrem a tak si najde jinou cestu. Díky tomu pak vypadá
Joshua poněkud divně a chaoticky rostlá.
Můžete najít opravdu nejrůznější tvary a mutace od krásných vzrostlých
stromů až po zakrslé pokřivené keře, které vypadají spíš jako taková
hříčka matky přírody. Místy je v hlavním údolí koncentrace stromů tak
veliká, že tvoří skoro hustý les, jinde naopak rostou velmi roztroušeně a
opuštěně. Každopádně to vše spolu se skalisky a horami na obzoru dává
dohromady nezapomenutelnou scenérii, jakoby z jiného světa.
Ostatní flóra a fauna
Občas se stane, že si lidé pletou strom Joshua a Mojave Yucca, což je poměrně podobná rostlina, která ovšem nedosahuje žádných velkých rozměrů. Má trochu odlišný květ a hlavně se nepovažuje za strom.
Dalšími oblíbenými zástupci pouštní květeny jsou především kaktusy, jichž zde roste několik druhů. Mezi nejznámější patří rozhodně Mojave mound cactus se svými krásně červenými květy, nebo také Grizzly bear cactus. Ovšem neobyčejné místo vytvořil Cholla cactus ve východní části parku. Je zde na malém prostoru několik stovek těchto rostlin, které jinde v parku neuvidíte.
Právě proto snad byla tato část pojmenována Cholla cactus garden a je to opravdu výstižné přirovnání, navíc když napříč mezi kaktusy vede malý trail, podobný chodníčku na vaší zahrádce. No a kousek opodál směrem na východ se vyskytuje největší množství velice svérázné rostliny Ocotillo.
Z jednoho místa v zemi jakoby trčely zelené stonky až do výše cca 5 metrů. Ve správný čas, a pokud jsou splněny již zmiňované předpoklady, můžete na koncích těchto stonků spatřit krásné červené květy a vypadá to pak, jako by byl Ocotillo ověšen červenými pentlemi. Další zvláštností tohoto národního parku jsou palmové oázy, kterých je zde k vidění celkem šest. Doslova jako ostrovy v oceánu kamení a vyprahlé pouště působí tato místa, která jsou většinou posazena na dně malých kaňonů. Jsou hlavním útočištěm pro některé z obyvatel jakými jsou třeba divoký králík nebo Kangaroo Rat, což je takový malý poskakující hlodavec. Ovšem mezi nejznámější živočichy obývající tuto pustinu patří bezesporu kojot, který svou přítomnost dává najevo každou noc hlasitým vytím. Při troše štěstí můžete narazit také na různé druhy ještěrek, chřestýše nebo tarantuli, která není životu nebezpečná, ale její kousnutí může být velice nepříjemné a může způsobit nemalé komplikace. Proto se většinou doporučuje větší opatrnost při chůzi ve volné přírodě a není dobré se vydávat mimo značené trasy a traily. Bohužel většina zde žijících druhů jsou noční tvorové a spatřit je bývá velice těžké.
 |
 |
Lidé a poušť
Oblast dnešního parku a okolí byla postupně obydlována již od pradávna. První osadníci jsou dnes v povědomí jako Pinto Culture, kteří byli postupně následováni dalšími domorodými kmeny. V průběhu 18. století přišli pastevci se svým dobytkem, protože se zde v té době nacházelo dostatek potravy. Posléze se začali objevovat první dobrodruzi, kteří v naději rychlého zbohatnutí v místních kopcích razili štoly a hledali zlato. Dnes po nich zbyly už jen opuštěné doly a ruiny.
V současné době získává park stále větší oblibu mezi lidmi všech věkových kategorií. Těžko říci, proč tomu tak je, ale každopádně časy, kdy jste zde potkali jen odvážlivce s batohem na zádech, jsou dávno pryč. Jen v loňském roce zaznamenala statistika 1 259 283 návštěvníků a určitě tomu hodně napomohla také postupná rekonstrukce všech komunikací, která stále ještě probíhá. Visitor center a přidružené spolky organizují spoustu tematických pobytů a kurzů, jak pro děti, tak pro širokou veřejnost. A přijde si na své snad opravdu každý, od fotografů, geologů a botaniků, až po astronomy. Každopádně jedna lidská vášeň je zde zastoupena již dlouhodobě a s tradicí a tou je horolezectví. Ač se to nezdá, je tomu tak, přestože by jste tu nějaké horské velikány marně hledali, všude jsou spousty nadšenců, kteří se snaží vyšplhat na vrcholky místních nažloutlých skal a ani jim nevadí, že jsou jen několik metrů vysoké. V sezóně se tak běžně stává, že nenajdete ani jedno volné místečko v několika zdejších kempech, které jsou většinou vybudovány právě kolem těchto horolezeckých lokalit. Velmi oblíbenou zálibou je také ježdění na koních. Občas lze vidět skupinky koní toulajících se daleko na obzoru pod vedením zkušených rančerů, no a místní farmáři mají alespoň zajištěn nějaký příjem z pronajímání těchto “vozidel“.
Rozvoj masové turistiky má samozřejmě také své negativní stránky. Od května letošního roku se za kempování v Joshua Tree NP bude muset platit, což do teď nebylo. Sice jste neměli k dispozici žádný přepych několikahvězdičkových hotelů, nebyla voda ani jiný servis, pouze chemické toalety, ale na druhou stranu to mělo i své určité kouzlo. Člověk se o sebe musel tak trochu postarat, protože nejbližší civilizace je několik desítek mil daleko. Další nepříjemností je také fakt, že stále více přijíždějí také lidé, kteří nemají k přírodě ten nejlepší vztah a často nedbají pokyny a porušují zákazy a doporučení ochránců. Nejčastěji pak v souvislosti s krmením divoké zvěře. A tak se stane, že poblíž silnice stojí trpělivě původně velmi plachý kojot a sleduje projíždějící auta v naději, že mu někdo dá nějakou dobrotu. Bohužel takový jedinec už je napůl mrtev, což si mnoho návštěvníků nechce připustit. Ale to je problém snad většiny národních parků po celém světě. Budeme tedy doufat, že místní zákony budou natolik správné a nevyrostou zde za pár let McDonaldy a moderní výškové hotely, tak jak se tomu již občas stalo na jiných místech, protože tento park si zaslouží zůstat pokud možno tak jak je, neovlivněn moderní civilizací, aby i další generace návštěvníků z celého světa mohly zakusit opravdovou atmosféru amerického jihozápadu.
Několik zajímavostí
Národní park má také svoji, trochu jinou, stránku historie. Každý příznivec dobré muziky zajisté bude znát skupinu U2, která zde v době natáčení jednoho, dnes již legendárního alba, pobývala. Ne nadarmo bylo pojmenováno právě Joshua tree. Dodnes tuto zašlou slávu připomíná Harmony motel, který si tenkrát pronajali a kam se stále sjíždějí fanoušci z celého světa a tráví zde své chvíle volna. V minulosti byl park též velice využíván jako filmové kulisy, díky svému originálnímu prostředí a snadné dostupnosti z nedalekého Hollywoodu. Natáčely se zde exteriéry pro celou řadu filmů, ať už akčních, či klasických westernů s kovboji a jejich kolty proklatě nízko u pasu. Návštěvníkovi by též neměla ujít jedna zvláštnost v osadě Twentynine Palms. Skupina nadšenců se zde baví tím, že venkovní stěny některých z místních budov celé pomalují. Jako motivy jim slouží události z dob minulých, které se v tomto kraji odehrály. Na jednom z domů tak můžete nalézt třeba ztvárněnou potopu, voda valící se do vesnice a prchající lidé.
Fotografování
Joshua tree jako strom se nechá fotit poměrně snadno, nikam neuteče a lze si vybrat správnou velikost a tvary. Ale vážně, je pravda, že pokud má člověk dostatek času, může strávit půl dne hledáním vhodného místa na focení, správné kompozice, počkat si na ideální počasí a tak dále. V tomto směru je zde absolutní svoboda a prostor. Jako ve většině případech i zde je dobré počkat si na pozdní odpoledne či západ slunce. Ale není to podmínkou, lze fotit celý den, záleží pouze co a jak. Uplatnění zde najde jak širokoúhlý objektiv tak i makro, pokud budete mít štěstí a natrefíte třeba na tarantuli, nebo přijedete ve správný čas kdy všechno kvete. Jelikož je park posazen ve větší nadmořské výšce, nebývá problém s mlhavým oparem, jako třeba v Death valley nebo San Franciscu a obloha je většinou krásně modrá. Naopak je kolikrát těžké najít aspoň malý bílý mráček. Jediné na co je třeba si dát asi pozor je kontrast, protože povrch pouště je poměrně světlý a skály též a pak na fotce může zanikat objekt, který má být ztvárněn. Stromy a keře to většinou moc nezachrání, a když je hezky, tak s tmavě modrou oblohou to může nadělat pěknou paseku. Kdo rád používá filtry, může se také dobře realizovat.