V článku budete mít možnost ponořit se do prostředí automobilových závodů. Dovíte se, jak používat při focení závodů servoostření a taky například, co to je švenkování.
Níže uvedené zkušenosti neplatí jen při focení automobilových či motocyklových klání, ale dají se využít při focení mnoha sportů, kterých se účastníte jako divák. Proto si „znalost trati“ přeložte jako „znalost hřiště“ a „znalost pravidel hry“. Uvedené snímky by pořídil kdokoli, kdo by se Offroad maraton 2004 aut a pětihodinové šestihodinovky (technické zpoždění se už nedohnalo) motorek a čtyřkolek účastnil nikoli jako závodník, novinář či všude vpouštěná celebrita, ale jako zvědavý host. Tedy v podstatě kdokoli, kdo zná svůj fotoaparát.
Znalost trati
Fandu či zkušeného fotografa závodů poznáte snadno. Neomylně jde na místo atraktivního výhledu, zatímco ostatní bloumají okolo bezpečnostní pásky. Sledujte je. Novináři bývají označeni „pressvestou“ či visačkou a vyznačují se buď drahými digitály (a to čím dál častěji – profesionální žurnalista už v takřka ničím jiným nefotí), nebo naditými fotobrašnami s hodně světelnými objektivy. Určitě je někde k dispozici plánek trati (na vstupence, na informačním panelu, na propagačních materiálech). Prostudujte si ho. Z fotografického hlediska je dobré vědět, kde jsou překážky (např. brody, jde-li o terénní závod) a zatáčky.
Drobná rada: po závodě se znovu podívejte na fotky a listinu vítězů (bývá na internetu). Pokud je čitelné číslo, snadno zjistíte, jak si fotografovaný vůz vedl. A třeba budete mít vítěze v kuriózní situaci v době, kdy ještě zdaleka nebylo o pořadí rozhodnuto.
Foceno v zatáčce, v kleče pod bezpečnostní páskou. Myslete dopředu na to, že pokud jde o focení, nevyplatí se mít nové oblečení. Často polezete křovím, kalužemi, auta cákají bahno.
Zatáčky stojí za zmínku, protože v zatáčce každé auto přibrzdí, čímž dostanete šanci zvýšit expoziční dobu a zmenšíte riziko rozmazání snímku. Stojíte-li v ohybu zatáčky, můžete udělat atraktivní čelní portrét vozu a když navíc projede kolem vás, tak výrazně pomaleji než na rovince. V zatáčce, když se auto blíží naproti vám, lze za dobrého světla použít i kontinuální (servo) ostření, kdy zaostřovací bod drží pohybující se (tedy v tomto případě přibližující se) objekt stále ostrý.
 |
 |
Při focení servoostřením se dá buď fotit na jednotlivé snímky (jako v tomto případě), kdy bude mít jedoucí auto velký odstup nebo sériovým snímáním, kdy přiblížení auta bude relativně malé.
Nevyplatí se stát na jednom, byť atraktivním místě. Chce to chodit, chodit a ještě jednou chodit. Dívat se a hledat. Pokud budete procházet trať po druhé, třetí, páté… snad si všimnete, že občas lze obraz zarámovat větvičkami či transparenty nebo že v pozadí máte barevně zajímavé pole.
Švenkování
Švenk je podle Slovníku cizích slov „pohyb kamery přenášející pohled z jednoho bodu na druhý, smyk“. Lidově řečeno, bude-li projíždět kolem auto (motorka, loď s vodákem či startující rogalista), sledujte jeho pohyb hledáčkem kamery a mějte stejnou rychlost jako on. Neznamená to, že je nutné běžet podél trati, ale otáčet se tak, že zaostřovací bod fotoaparátu bude na stejném místě po celou dobu švenkování. Tím může být hlava cyklisty či startovní boční číslo auta. Ve chvíli, kdy zmáčknete spoušť a sklopí se zrcátko, ztratíte vizuální kontakt, ale v pohybu musíte plynule pokračovat stejnou rychlostí po celou dobu exponování snímku. Působivé je použít při švenkování synchronizaci blesku na druhou lamelu. Právě tak se docílí onoho tak často používaného efektu, kdy auto je ostré, zatímco okolí rozmazané. Často tak vznikne i zajímavý efekt rozmazané zadní části vozu, zatímco předek (nebo cokoli ve směru pohybu) zůstane ostré. Jednoduchý trik, jak docílit atmosféru dynamičnosti. Při švenkování je častou chybou nezkušeného „ustřižený“ – chybí zadek či předek auta (viz.foto). Zadek chybí, pokud se švenkuje přijíždějící auto a začátek expozice je ve chvíli, kdy se auto objeví v hledáčku a fotograf drží zaostřenou přední část auta. Druhá možnost nastává při projíždění auta, kdy prostě při delším čase „ujede“ ze záběru.
 |
 |
Na rovině se dá švenkovat i ze stativu. V tom případě nehrozí vertikální rozmazání snímku, ale je to méně komfortní. Samozřejmě experimentovat lze s libovolným časem, který daný fotoaparát umožňuje. Dokonce i „B“ časem, tedy trvale otevřenou závěrkou. Kdy si ručně lze „nablesknout“ projíždějící auto. Ovšem čím delší čas je, tím větší je pravděpodobnost ne efektního, ale nehezkého rozmazání. Velmi zřídka se používá obrácený postup, kdy je okolí ostré a auto rozmazané. Dá se tak vyvolat dojem „nebezpečnosti“. Rozmazané auto se řítí okolo chodců či diváků. V tomto případě je opět vhodné mít předostřeno na diváky, mít fotoaparát na stativu a vědět, kdy se objeví v hledáčku. Jednoduchá finta: koukněte se do hledáčku a zapamatujte nějaký bod v okraji, odkud by mělo auto přijet. Jakmile tam dorazí, (což můžete sledovat přímo a ne skrz kameru), exponujte. Jelikož chcete mít auto rozmazané, volte delší čas, kupříkladu 1/15 či 1/8, přední část auta v hledáčku, okamžitě exponovat. Máte-li možnost použít drátěnou či dálkově ovládanou spoušť, je to pohodlnější a nehrozí rozmazání. Doporučuji to, protože exponujete na povel (teď auto jede kolem vyhlédnutého keře), takže spoušť je zmáčnuta razantněji, než kdybyste si dlouho vyhledávali kompozici krajiny a pomalu se zadrženým dechem exponovali. Čas odhadněte tak, aby expozice bylo ukončena dřív než vůz projede okolo, či „zastíní“ lidi, se kterými mělo být v kontrastu.
Závody nejsou jen pohyb
Chcete-li mít svou reportáž pestřejší, nemyslete při závodech jen na závody. Jděte do zákulisí, budete-li se tvářit dostatečně suverénně, často se dostanete do bezprostřední blízkosti jezdců a mechaniků. Nebojte se zeptat, jestli můžete fotit, jsou na to zvyklí. Ikona závodů, jak ji známe z televize, je vrchol „bedny“ na níž stojí vítěz a stříká šampaňské. Je dobré dopředu vědět, kde se bude vítěz dekorovat a být samozřejmě co nejblíže. Ale portréty zablácených obličejů taky nejsou k zahození. Tady se „šikne“ delší ohnisko s dobrou světelností – zkušenost s objektivem SIGMA 105 makro o světelnosti 1:2,8 si nemůžu vynachválit. Právě ono makro pomáhá zachytit detaily při relativně „velké“ cloně (8 či 11) a zároveň rozumném čase. Univerzální rada není, protože vždycky záleží na daném světle a počasí. Jsou dvě možnosti, jak udělat detail obličeje. Buď ti méně razantní poprosí, (můžu si vás vyfotit – chce to nemít suverénní výraz machra, jako spíš prosebný). Nebo (ti odrzlejší) rovnou vstoupí do cesty vytypovanému objektu a zamíří foťák. Druhá varianta chce pohotovost. Většina lidí v takové situaci na okamžik znejistí a zpomalí. To je ona chvíle. Vybírejte si unavené lidi. Mají svůj výraz a často je jim to jedno. Mávnou rukou „dělej si co chceš“.
„Ale jo, klidně si foť, mně je to fuk.“ Tenhle to ani neřekl, jen unaveně smířlivě mávnul rukou.
Nefotíte jen pro sebe. Takže si představte, co by mohlo zajímat lidi, kterým chcete snímky předvádět. Jenom auta? Nebo jak to vypadá v pozadí závodů? Tady se nabízí nepřeberné množství motivů: od lidí pojídající párky z umaštěného tácku, zatímco nad hlavou mají obří obrazovku, přes opravy aut, detaily bláta na botách, rukavic (v případě motorek) položených na řidítkách, mávnutí cílového praporku a dokonce rozkvetlé kytky, okolo kterých se řítí vůz. Buďte tvůrčí. Ovšem tato rada má své zásadní „ALE“. Musíte dokonale znát možnosti svého aparátu. Přemýšlejte. Jak bude vypadat snímek, když zvolím dlouhý čas? Chci mít pozadí rozmazané, aby vynikl hlavní motiv (např. přilba položená na zemi, zatímco v pozadí je neostrý, ale stále rozpoznatelný závodní vůz).
Hledejte neotřelé pohledy. Startovní pole motorek budou mít všichni (mám ho i já). Tady je chvíle, kdy se jezdci vrátili z rozjezdů, zní poslední rady a ostrý start je za několik málo minut.
Světlo a tma
Velmi laicky: ostré světlo dejme tomu okolo poledního, za slunného dne využijte k zachycení ostrých snímků s co nejkratším časem. Pokud zvolíte automatiku, foťák si sám krátký čas nastaví. Chce to vědět, co váš foťák zvládne (má nejkratší čas 1/500, nebo 1/8000?) a jak mu manuálně pomoct (např. nastavit prioritu času na nejvyšší hodnotu). Nastavíte-li předvolený sportovní program, nemáte zajištěno, že to bude nejvyšší možný čas. Nájezd do brodu, kdy se vám podaří ostře zachytit rozstříklé bahno v jednotlivých kapkách, jde „udělat“ například časem 1/500 bez blesku na film o citlivosti 100 ASA, pokud máte ostré polední světlo.
Podle stínu, který je takřka kolmo pod autem, se dá odhadnout čas okolo poledního. Díky plnému slunci bylo možné si dovolit velmi krátký čas k ostrému zachycení kapek bahna
Stačí se na to zaměřit, nechat několik aut projet a brzy zjistíte, ve které chvíli auta přibrzdí a jak na překážku najíždějí. Jiné je to při focení za soumraku (či svítání), kdy jdou ještě rozeznat detaily okolní krajiny, ale je nutné použít delší čas. Základním předpokladem je vědět, jaký má přístroj, kterým fotografujete, nejkratší synchronizační čas s bleskem. Obvykle to u starších přístrojů bývá 1/125 či 1/250. Jde-li to, tak zkuste fotit při svítání či smrákání. Zvlášť jsou-li červánky (kdyby to šlo zařídit tak snadno, jako napsat, že). V naprosté tmě nevyniknou detaily okolí a navíc, máte-li slabý blesk, nemusí dostřelit na potřebnou vzdálenost. V neposlední řadě je nefér blýskat řidičům přímo do očí, což logicky hrozí, stojíte-li v zatáčce a snažíte se ulovit čelní „portrét“. Čelní snímek v noci přesvítí reflektory přijíždějícího automobilu, které navíc mohou zmást ostření. Proto (kdybyste to přece jen zkusili) je dobré volit předostření. Jste-li nejistí, zda vám aparát neukazuje nějaké nesmysly nebo nemáte zkušenosti s focením v ostrém protisvětle, dá se použít jednoduchá prosba „kolik ti to háže?, jaký máš čas?“ nejbližšího fotografa. Obvykle odpoví třeba: clona 11 na stopětadvacetinu a vy si můžete zkontrolovat, zdali máte přibližně stejné či od tohoto údaje odvozené hodnoty. Mluvíme-li o protisvětle, tak pokud použijete bodové ostření a změříte světla, bude vůz tmavý. Pokud na obzoru chcete mít jeho siluetu, je to možná cesta. Ovšem nezapomeňte si danou hodnotu zafixovat – buď nastavit manuálně nebo u některých aparátů k tomu slouží tlačítko AE-L.
Závěrečné titulky
Pozor na start při suchém (pěkném) počasí. Několik málo vteřin protočení mnoha kol stačí k tomu, aby se mohutně zaprášilo a z focení není takřka nic. V průběhu závodu se startovní pole roztáhne a situace je lepší. Ale při startu foťte okamžitě po odstartování a nečekejte, až kolem vás projede váš oblíbený jezdec, byť by to byl sebelepší kámoš. Navíc nikdy jindy, kromě startu nebudete mít auta (motorky) tak hezky pohromadě.
Tři, dva, jedna – START zaznělo a desítky nohou našláply motorky. Dvě vteřiny fotitelného ovzduší, pak mlha a prach. Uprostřed startovního pole zůstal stát nešťastník, kterému to „nechytlo“. A zuřivě šlapal, zatímco ostatním pod koly mizely první metry. Prostě situace k na..štvání.
Samotná fotka zaprášeného jezdce by nikoho nenadchla. Není ani technicky dokonalá, ani dramatická, ani o ničem vizuálně vypovídající. Zajímavou ji (možná) dělá až výše uvedená POPISKA. Proto myslete na popisky. Možná to tak nevypadá, ale i ony jsou součástí fotografování, jak se ostatně můžete přesvědčit na mnoha výstavách. Popisky na World Press Photo často osvětlují celou situaci a uvádějí diváka do děje. Aby věděl oč jde. Je to úplně stejné, jako když ukazujete fotky kamarádovi. Tady říkáte, co na fotce je, i když je to na první pohled vidět. „A tady Franta najíždí do zatáčky“, přičemž dodáte informaci, která z fotky patrná být nemusí „…a to ještě nikdo nevěděl, že vyhraje“. Rada na závěr je úplně stupidní. Foťte. Nikdy nevíte, jestli se vaše fotka jednou díky shodě historických náhod nestane stejně slavná, jako foto z Grand Prix de l Á.C.F., které vyfotil roku 1912 Jacques-Henri Lartigue. Pokud chcete vidět, jak se tehdy fotily automobilové závody, doporučuji knihu Hanse Michaela Koetzleho Slavné fotografie: Historie skrytá za obrazy I.