Etiopie

Možná, že někteří z vás již četli na našich "rodinných cestovatelských stránkách" reportáž o Etiopii – úžasné, avšak málo navštěvované a velmi vzdálené zemi. Fotoaparát.cz mne požádal, abych popsala zkušenosti fotografa-turisty v této zemi.

Cesta do Etiopie by se našinci – zvláště pak individuálně cestujícímu – mohla zdát nedostupnou. Pravý opak je pravdou… je to velmi jednoduché! Letenku do Addis Abeby vám zajistí libovolná agentura touto činností se zabývající, ale zapomeňte na jakékoliv sezónní slevy nebo něco podobného. Zajištění průvodce, vnitrostátních letenek a ubytování lze po předchozím „vyguglování“ kontaktu na jednu z mnoha etiopských cestovek domluvit e-mailem. Jedinou malinko složitější věcí je získání etiopského víza, protože tato země nemá v Čechách své zastoupení, takže je třeba poměrně složitě korespondovat, či osobně navštívit etiopskou ambasádu v Berlíně.

No a pak už jen sednout do letadla, přestoupit v Londýně a po mezipřistání v Alexandrii jste tam!

Severní a východní část Etiopie, které jsme s manželem navštívili, jsou hornaté a v jarním období, kdy jsme tam byli, je klima překvapivě příjemné, takže jsme nikterak nestrádali úmornými vedry – prostě ideální podmínky pro výlety.

Abych se ale dostala k tomu podstatnému, k fotografování. Pokud jde o čistě technické záležitosti, tak v místech, kde jsme se pohybovali, byl všude elektrický proud, takže nebyl problém každý večer stáhnout digitální snímky do databanky a dobít baterie. Jinak by tomu asi bylo na jihu země, kam se jezdí za domorodými kmeny do povodí řeky Omo, ale tam jsme nebyli. Pokud jde o eventuální dokupování filmů do analogových aparátů, tak bych se spoléhala jen na hlavní město Addis Abebu.

Jinak se zde pochopitelně nebudu zmiňovat o fotografování krajiny nebo architektury, které má stejná pravidla všude na světě, ale zaměřím se na specifika fotografování zdejších obyvatel. Můj manžel po dvou dnech v této zemi rezolutně prohlásil se stručností a výstižností jemu vlastní: „Kašlu na baráky, budu fotit už jenom lidi!“ … a měl pravdu.

I když starodávné monolitické chrámy, chýšovité kostely a horské kláštery jsou nezvyklé a úchvatné, i když zdejší krajina, zvláště ta horská, je nádherná, fotografie, které nás z našeho etiopského výletu nejvíce těší, jsou fotografie lidí.

Etiopané jsou v drtivé většině křesťané – a to nikterak vlažní, ale opravdově a horoucně věřící lidé, kteří velmi důsledně respektují náboženská pravidla. Málokdo si uvědomuje, že Etiopie, která má svou vlastní církev, dosti se lišící od katolické, ať již pravidly, přikázáními, svátky nebo světci a světicemi, je vůbec první zemí na světě, kde bylo křesťanství ustanoveno jako státní náboženství – bylo to ve 4.století po Kristu. Jen malá část Etiopanů jsou muslimové, ti mají svou enklávu kolem města Harar na východě země, a pak jsou zde ještě divoce žijící nespoutané a mnohdy nebezpečné kmeny se svým vlastním rodovým uspořádáním, kteří se odmítají podřídit oficiální vládě a jejichž trvale ozbrojení příslušníci mohou být pro cizince více či méně nebezpeční.

Po Etiopii jsme nemohli cestovat sami, ale jezdili jsme v džípu s průvodcem. Ten vzápětí zjistil, do jaké míry jsme fotografováním posedlí, a v případě obyvatel jednotlivých oblastí nám dával rady a doporučení, které jsme respektovali. Většinou problémy nebyly, ale na území kmene Afarů nám pomalu nechtěl dovolit zastavit ani kvůli nezbytné lidské potřebě. Zde jsme projížděli kolem několika lidí, kteří hnali podél silnice asi dvousethlavé stádo velbloudů – ne takové ty pro turisty vyšperkované chudáky s třásněmi a postroji – prostě stádo vebloudů jako stádo krav … úžasný pohled a pro fotografa naprostá muka v situaci, kdy nám průvodce nedovolil ani pozvednout fotoaparát z klína, natož pak přibrzdit s autem. To však byly jen ojedinělé zážitky na relativně malém území.

Asi jsem své líčení začala nešikovně z té negativní stránky. Ostatní fotografické zážitky a zkušenosti byly však naprosto dechberoucí.

Lidé byli povětšinou spíše přátelští, než nedůvěřiví a nesmírně zvědaví. Troufnu si tvrdit, že na nejednom místě, kam jsme zavítali, se našlo mnoho těch, kteří bezesporu viděli bělocha poprvé v životě.

Zde vložím jednu „šprýmovnou historku“: Jednou jsme zastavili u silnice, fotografovali krajinu a jako obvykle se seběhlo několik žen a dětí. Ženy si na mne začaly ukazovat prstem, smály se a pak se na něco ptaly našeho průvodce. Požádala jsem ho, aby mi vysvětlil, o co jde. Chvilku se rozpakoval, ale pak mi řekl, že se ženy ptaly, zda jsem „samec nebo samice“ … neřekl „muž nebo žena“, ale použil tohoto výrazu ze zvířecí říše… Zasmála jsem se, rozevřela svou „fotovestu“ a vystrčila na ženy svou hruď – rozhihňaly se a utekly. (Kdyby neměly snědou pleť, tak bych určitě viděla, jak se červenají.)

Pokud šlo o fotografování, tak se málokdo choval nepřátelsky – někteří dali jasně a předem najevo svůj nesouhlas, ty jsme tedy nefotografovali, jiní se netvářili příliš nadšeně, ale vyfotografovat se dali. Další, ale nebylo jich mnoho, přirozeně zapózovali a bylo znát, že jim fotografování nevadí, ba naopak.

I v Etiopii jsem – stejně jako v Jemenu – narazila na moudré stařečky, které jsem (v domnění, že na ně vyzraju) potajmu vyfotografovala, a oni mi pak s jasnou převahou a šibalským úsměvem ve tváři dali jednoznačně najevo, že po celou dobu dobře věděli, co dělám.

Mnohé etiopské ženy se tváří v tvář evropskému fotografovi ustyzovaly, schovávaly obličej do šátků a závojů a přitom z toho měly ohromnou legraci. Vše ale probíhalo v přátelské atmosféře, bez jakéhokoliv náznaku záště či projevů nesnášenlivosti.

Velmi často se nám lidé, hlavně děti, stavěli před objektiv, pitvořili se a mávali. U malých dětí to tolik nevadilo, člověk fotil vesele dál přes jejich hlavy – horší to bylo s pubertálními výrostky, kteří byli stejně velcí jako my a před objektivem vysloveně zacláněli.

V turisticky „profláklých“ a více navštěvovaných lokalitách vyfotografovaní měli tendenci požadovat odměnu a šlo jim spíš o peníze nebo propisovačku, než o to, aby figurovali na snímku. Zato v zapadlých horských vískách jsme působili jako naprostá atrakce. Jakmile jsme vysloupili z auta, shluknul se kolem nás dav lidí, vytvořil kolem nás kruh a všichni koukali, co děláme… Kam jsme se vrtli, tam se tento kruh pohyboval s námi jako prstenec Saturnu… Zvědavě nás pozorovali a hihňali se. V těchto situacích bylo pochopitelně prakticky nemožné zachytit momentky lidí tak, aby nevěděli, že jsou fotografováni, nebo aby se alespoň tvářili nenuceně. Ale i tak máme hodně krásných fotek. Ten, koho, jsme si vybrali na fotografování, se jakoby upejpal a ihned se stal terčem všeobecného vtipkování … paní pekařka, která seděla u silnice a nabízela čerstvě upečené placky chleba, se v podobné situaci smála, až se málem svalila. Byly dvě možnosti, jak získat pokud možno přirozené portréty Etiopanů. Buď použít teleobjektiv, nebo fotografovat v místě, kde mají lidé na starosti jiné věci, než lelkovat a sledovat, co ti dva běloši s těmi aparáty zrovna kutí. Takovými místy byla tržiště, kde byli lidé zcela zabráni do obchodování, a nás si tolik nevšímali, respektive nás si vždycky někdo všímal, ale my jsme fotografovali ty druhé.

Nejhezčí fotky máme proto z ranního trhu ve starém královském městě Gondaru, z vesnice Boreda, položené vysoko v Ahmarských horách, kam se zrovna v době našeho průjezdu scházeli lidé ze širokého okolí na týdenní trh, z proslulého „mercata“, trvalého trhu v Addis Abebě, o němž se uvádí, že je to nejrozlehlejší tržiště v Africe, a hlavně z kátového trhu v Awedaj. Východoetiopské městečko Awedaj je proslavené největším světovým trhem s kátem, měkkou drogou oblíbenou u obyvatel východní Afriky, ale hlavně Arabského poloostrova.

V Awedaji nešlo jen o pár svazečků zelených kátových lístků, ale opravdu o „velké kšefty“, takže jsme zde i díky účinkům drogy, která navozuje příjemnou náladu a družnost dotyčného, mohli fotografovat celkem nerušeně. Samostatnou kapitolou je oblečení Etiopanů, jejich účesy a všudypřítomné deštníky používané jako slunečníky, které jsou nesmírně fotogenické. Obyvatelé v okolí hlavního města nosí převážně bílé, nebo střízlivě pastelové oblečení, ale příslušníci kmene Oromo z východních hor nalezli oblibu v úžasně pestrých látkách s nádhernými vzory – oblíbenými barvami jsou sytě modrá, oranžová, žlutá, červená, ostře zelená. Zde by si milci černobílé fotografie určitě rvali vlasy z hlavy, že si do kufru nepřibalili i pár barevných filmů… Ale co bych vám dál povídala – všechno uvidíte sami, až se do Etiopie vypravíte!

Náhoda tomu chtěla, aby se téměř současně s tímto pojednáním objevilo na trhu DIGI FOTO 4/2005, v němž je cestopis Jiřího Kolbaby o Etiopii. Nepochybuji o tom, že mnoho příznivců digitální fotografie se dostane k oběma těmto článkům a bude je porovnávat. Rozdíly v nich jsou tak zásadní, že si každý čtenář zákonitě pomyslí, že jeden z autorů se mýlí. Dle mého názoru je tedy třeba uvést věci na pravou míru. 

V cestopisu Jiřího Kolbaby se objevují konstatování typu:
„Lidé se dožadují, aby byli foceni a aby jim bylo zaplaceno. Na světě není země, kde by se za fotografování platilo více, než v Etiopii. Agresivita ve vyžadování peněz podporovaná alkoholem a drogami se rozšířila po celé zemi. Bez finanční odměny Etiopany fotografovat nelze.“

„Na některých místech Etiopie lze přespat v hotýlcích. Pokoj v etiopském hotýlku tvoří jediná, z hlíny uplácaná místnost o velikostí čtyř metrů čtverečních. Hlína je smíšená s trusem a cestovatel se musí připravit na to, že bude spát ve společnosti brouků a hlodavců.“

Tak to tedy prosím opravdu ne!

Pan Kolbaba je zkušený cestovatel a příjemný člověk – osobně jsem se s ním setkala, ale ve svém článku se dopustil velmi zavádějící generalizace, proti níž se musím důrazně ohradit. Etiopie má pro turisty připraveny (krom treků a cest spojených s pozorováním a fotografováním fauny) dva hlavní typy zájezdů. Jedním je tzv. historical tour, cesta po hornaté severní části země, druhým je návštěva kmenů v povodí řeky Omo na jihu země.

My jsme absolvovali onu „historickou“ cestu , kde jsou mimo jiné k vidění starobylá královská a poutní místa jako Lalibela, Gondar, Axum… Setkávání s lidmi se odehrálo přesně tak, jak jsem popsala ve svém článku, a za focení jsme nikdy nebyli nuceni platit. Druhá věc je, že jsme se často (ale z vlastní iniciativy) dotyčnému odměnili – penězi, žvýkačkou, nebo propisovačkou.

Pokud jde o ubytování, tak jsme bydleli v normálních zděných (často několikapatrových) hotelích, sice ne vždy dosahujících evropského komfortu, ale velmi uspokojivých. Samozřejmě s tekoucí vodou, elektrickým proudem a dobrou kuchyní. K řece Omo na jih země se jezdí právě za černošskými kmeny, které dosud žijí velmi primitivním způsobem. Do této oblasti jsme nejeli jednak kvůli nedostatku času, ale hlavně proto, že jsme se dočetli informace v duchu těch, které podává Jiří Kolbaba. Nevadí nám, že se přes den plahočíme v bahnu a prachu, ale večer přeci jen vyžadujeme sprchu a slušnou postel. To na jihu Etiopie evidentně není.

Shrnu-li to, tak Jiří Kolbaba ve svém cestopise sice píše pravdu, ale velmi nesprávně předkládá čtenáři, že podmínky, které panují jen v určité části Etiopie, platí pro celou zemi. Tím získá člověk věci neznalý o Etiopii naprosto zkreslený dojem. A jako bonus, za to, že jste přetrpěli i tento přídavek, přidávám fotografii usměvavého kloučka … vděčného za propisovačku.