Používání blesku je nyní díky vyspělé elektronice přístupné i fotografům bez technických znalostí. Elektronika pak bohužel rozhoduje za Vás, což často nedovolí splnit Váš fotografický záměr. Proto je dobré vědět, jak to vlastně funguje. Dozvíte se, čemu se říká u Canonu A-TTL a E-TTL. Najdete zde informace o regulaci blesku u Nikonu a dalších značek.
Prvním stupínkem k automatizaci práce s bleskem bylo zavedení tyristorové regulace délky záblesku. Tato regulace pracuje následovně: po dosažení nastaveného výkonu záblesku (resp. směrného čísla) zastaví jeho vyzařování přerušením dodávky proudu z kondenzátoru. To má dvě výhody. První výhodou tohoto řešení je značná úspora energie a možnost rychlého dobíjení blesku (většinou totiž není k expozici nutný záblesk na plný výkon), druhou je možnost plynulé regulace délky záblesku, a tím i směrného čísla. Záblesková automatika pracuje tak, že po dosažení hladiny osvětlení zábleskem potřebné ke správné expozici ukončí vyzařování záblesku.
Nejprve byly tímto druhem automatiky vybaveny samotné přídavné blesky k fotoaparátům. Blesk je vybaven vlastním čidlem, které snímá světlo odražené od fotografovaného objektu směrem k fotoaparátu, a po dosažení hladiny osvětlení nutné pro správnou expozici přeruší vyzařování záblesku. Výhodou je, že odpadá nutnost při každé změně vzdálenosti fotografovaného objektu počítat a měnit nastavení clony. Automatika je zároveň nedílnou součástí blesku, takže ji lze využít na jakémkoli fotoaparátu s možností ručního nastavení clony. Odpadá také problém při práci s odraženým zábleskem – měřící čidlo blesku zachytí světlo záblesku, které se odrazí od motivu bez ohledu na to, jestli šlo o záblesk přímý nebo nepřímý.
Tento druh zábleskové automatiky se rozšířil u externích blesků během šedesátých let a přetrval u mnoha blesků jako jedna z funkcí (režim A) až do dnešní doby.
Prvním krokem k výraznějšímu spojení blesku a fotoaparátu je přidání jednoho přídavného kontaktu do sáněk pro blesk. Tento kontakt zaručuje u mechanických fotoaparátů přenos údaje o připravenosti k záblesku do hledáčku. U fotoaparátů s elektronicky řízenou závěrkou rovněž zaručí po nabití blesku automatické nastavení synchronizačního času pro blesk. V sedmdesátých letech se jako další komfort vyvinuly systémy přenosu nastavení automatické clony výše zmíněné externí zábleskové automatiky z blesku do fotoaparátu nebo z fotoaparátu na blesk. Nebylo tedy nutné nastavovat tyto hodnoty ručně. Záblesková expozice však i v těchto případech byla v konečném důsledku řízena automatikou blesku a ne fotoaparátu, takže nevýhody byly stejné jako při použití externího expozimetru pro měření expozice.
Prvním přístrojem, který byl vybaven měřením zábleskové expozice přes objektiv (tedy vnitřním měřením typu TTL) byl v roce 1976 Olympus OM2. Šlo o první přístroj vybavený tzv. autodynamickým měřením expozice. Toto měření pracuje takto (při expozici zábleskem): Po stisku spouště dojde ke spuštění záblesku standardním způsobem. Během expozice je však čidlem na dně fotoaparátu měřeno množství světla odražené od roviny filmu a po dosažení osvětlení potřebného ke správné expozici je do blesku automatikou fotoaparátu vyslán impuls k ukončení záblesku. Princip je tedy stejný jako u externí automatiky blesku, vlastní měření však probíhá nejpřesnějším možným způsobem, tedy v rovině filmu.
(Pozn.: Většina následně zmiňovaných způsobů měření zábleskové expozice platí nejen pro externí systémové blesky, ale i pro blesky vestavěné ve fotoaparátech).
Tato metoda přinesla do měření zábleskové expozice podobný průlom, jako bylo zavedení vnitřního měření expozice v zrcadlovkách vůbec. Vyžaduje odpovídajícím způsobem vybavený zábleskový přístroj, do kterého je potřebný vypínací impuls přenášen dalším přídavným kontaktem v sáňkách fotoaparátu. (Pozor ale, ne všechny fotoaparáty, které mají v sáňkách pro blesk tři kontakty, jsou vybaveny TTL měřením záblesku; u některých přístrojů slouží tyto kontakty pouze k přenosu clony, jak bylo uvedeno výše). Základní problém zábleskové expozice byl takto vyřešen. Nebyly ovšem vyřešeny zdaleka všechny problémy, které práce s bleskem přináší. Standardní TTL měření zábleskové expozice, které pracuje popsaným způsobem, většinou odpovídá rozložením své citlivosti (i když se to málokdy udává) běžnému integrálnímu měření se zdůrazněným středem. Toto uspořádání však není bez dalších úprav příliš vhodné pro druhý nejvíce používaný způsob práce s bleskem – a to pro vyjasňování zábleskem. Pokud je totiž k řízení expozice s bleskem použito pouze toto měření, zaručuje jen správnou expozici hlavního objektu bez ohledu na expozici pozadí, na které blesk nedosvítí. Pokud tedy chce fotograf dosáhnout při vyjasňování bleskem za denního světla rozumného vyvážení mezi světlem záblesku a osvětlením pozadí, musí u tohoto způsobu měření expozice nastavit manuálně potřebný čas závěrky, a případně ještě zkorigovat zábleskovou expozici, aby přisvětlený objekt nevyšel příliš světlý (známé snímky bílých obličejů na černém pozadí).
V praxi to lze provést např. takto: Nejprve se změří standardním způsobem pomocí vnitřního měření fotoaparátu expozice pozadí snímku, a nastaví se manuálně potřebné hodnoty clony a času. Poté se provede expozice snímku zábleskem. Pozadí je exponováno nastavenými expozičními hodnotami, popředí snímku je osvětleno zábleskem řízeným TTL automatikou. Teoreticky tedy není nikde problém. V praxi však to bohužel tak snadno nevychází. TTL měření záblesku se nechá snadno ovlivnit světlem pozadí, obzvláště není-li hlavní objekt uprostřed hledáčku, nebo je příliš malý. Kromě toho většinou takovýto způsob osvětlení zábleskem bez jakékoli korekce nepůsobí přirozeně. Na všechny tyto problémy již dnes existují více či méně úspěšná řešení.
Pokud je pozadí světlé, je nutné nastavit krátké časy závěrky. Což znamená, že můžeme snadno narazit na hranici danou synchronizačním časem pro blesk, v blízkých vzdálenostech nemusí být blesk schopen dostatečně zkrátit délku záblesku. Pokud je pozadí tmavé, je nutné použít delší časy závěrky, což je většinou možné bez problémů. Pouze hrozí rozhýbání částí snímku, které nejsou osvětleny zábleskem.
Technicky nejjednodušším způsobem vyvážení expozice pozadí a popředí je samozřejmě ruční zadání expozičních hodnot i případné korekce. V praxi to bohužel ale tak jednoduché není. Za prvé z důvodu úplného oddělení zábleskové a trvalé expozice – většina fotoaparátů tohoto typu totiž nemá možnost nastavení korekce zábleskové expozice nezávisle na korekci expozice trvalé. Lze samozřejmě změnit nastavení citlivosti filmu, čímž dosáhneme potřebného zkorigování měření, ale to lze provést až po ručním změření a nastavení expozičních hodnot pro expozici pozadí (jinak by došlo i k ovlivnění expozice pozadí). Jak je vidno, tento způsob není ani snadný, ani rychlý, a bez zkušeností ani přesný. Prvním výrazným úspěchem na tomto poli bylo měření A-TTL, které zavedl Canon u svého modelu T90 v roce 1985. Tento způsob vyvažování zábleskové expozice vzhledem k expozici trvalým osvětlením byl již od počátku tak úspěšný, že v modifikované podobě přetrval prakticky až dodnes, kdy byl nahrazen měřením E-TTL. O tom později.
Systém vyjasňovací zábleskové automatiky A-TTL fotoaparátu T90
v kombinaci s rovněž prvním bleskem vybaveným tímto systémem (Speedlite
300TL) pracuje následovně:
1) Po lehkém namáčknutí spouště změří standardní
integrální měření se zdůrazněným středem hladinu trvalého osvětlení
scény.
2) Blesk 300TL vyšle infračervený měřící
předzáblesk, pomocí kterého změří vzdálenost fotografovaného
objektu a zároveň zjistí hodnotu jeho odraznosti (odražené světlo
předzáblesku je zachyceno čidlem na blesku).
Z těchto dvou měření (1 a 2) fotoaparát ještě před expozicí snímku
určí správné nastavení clony a času.
3) Křemíková fotodioda standardního TTL měření záblesku
umístěná na dně fotoaparátu měří světlo odražené od roviny filmu a po
dosažení správné hodnoty osvětlení ukončí vyzařování záblesku. Je-li
vyklopená hlava blesku (pro expozici odraženým zábleskem), je měřící
záblesk vyslán hlavní výbojkou blesku (aby byla vzata v úvahu dráha
odraženého záblesku – infračervený reflektor směřuje rovně, což by
v tomto případě poskytlo zkreslené výsledky).
Výhodou měření A-TTL je, že správné hodnoty pro vyváženou
expozici jsou určeny již před vlastní expozicí – v případě použití
jiné než programové automatiky tak fotoaparát navíc varuje před nevhodným
nastavením kombinace času a clony.
Toto měření bylo přejato všemi fotoaparáty řady EOS, kde byly jeho výsledky ještě vylepšeny díky zavedení zonálního měření trvalé expozice, a tím i přesnějšímu zprostředkování hodnoty expozice pozadí. Navíc byla do novějších blesků (i fotoaparátů) přidána možnost korekce zábleskové expozice, čímž je k dispozici možnost naprosto oddělené korekce expozice pozadí a popředí.
Pro možnost přesného změření expozičních hodnot předmětu mimo střed obrazu je zde rovněž k dispozici funkce FEL – blokace zábleskové expozice. Hlavní objekt se umístí doprostřed hledáčku a po odpálení měřícího předzáblesku jsou hodnoty změřené bodovým měřením expozice uloženy na 30s do paměti fotoaparátu, takže je možné při zachování stejné zábleskové expozice libovolně změnit kompozici obrazu. Tato vynikající funkce byla rovněž přejata přístroji řady EOS. Pro rychlejší práci s objekty mimo střed obrazu (bez nutnosti použití funkce FEL) je EOS 1N vybaven třízónovým TTL měřením zábleskové expozice, orientovaným na aktivní zaostřovací senzor.
Pro přesnější zvládání extrémních jasů a reflexů v obraze, byl díky pokroku v konstrukci ostatních součástí fotopřístrojů vyvinut nový systém měření expozice E-TTL. Tento systém, který používají nejnovější fotoaparáty řady EOS má oproti předchozímu systému několik výhod.
U systému E-TTL je měřící předzáblesk odpálen po normálním stisku spouště na doraz pro expozici snímku. Není tedy oddělen od průběhu expozice snímku a nezdržuje při fotografování, protože probíhá prakticky nepozorovatelně před hlavním zábleskem. Hodnoty zprostředkované předzábleskem jsou ještě před sklopením zrcadla změřeny moderním systémem zonálního měření expozice, které tak slouží k současnému měření trvalého osvětlení a hodnot zprostředkovaných tímto předzábleskem. Díky propojení systému měření expozice s aktivním zaostřovacím polem je snadněji a přesněji určen fotoaparátem hlavní objekt snímku (bez nutnosti jeho separátního měření v případě, že se nachází mimo střed obrazu), a zároveň jsou určeny zóny snímku s vysokým podílem reflexů resp. jasem, které by mohly ovlivnit expozici. Hlavní výhodou popsaného systému je naprosto automatický provoz, který bez nutnosti znalostí problematiky zábleskové expozice umožňuje dosažení velmi dobrých výsledků. Navíc je zde rovněž k dispozici funkce FEL, která pracuje obdobně jako u měření A-TTL.
Drobnou nevýhodou popsaných systémů je uplatnění automatické kompenzace zábleskové expozice (obdoba automatické korekce trvalé expozice při měření zonálním měřením expozice), kterou lze vyřadit pouze u některých přístrojů (tato kompenzace slouží k zamezení přeexpozice hlavního motivu). Naopak výhodou je funkce systému E-TTL i při použití bezdrátového ovládání více blesků.
Firma Nikon nastoupila na pole vyjasňovacích
zábleskových automatik o něco později než Canon, o to však lépe. Již
počátkem devadesátých let vyvinula systém „3D-multisenzorem
vyvažovaného doplňkového záblesku“, který je na velmi vysoké
úrovni.
Tento systém využívá ke stanovení zábleskové expozice následující
informace: naměřenou expozici ze zonálního měření trvalé expozice,
hodnoty zprostředkované měřícími předzáblesky, informace o zaostřené
vzdálenosti.
Po stisku spouště pro expozici snímku je po sklopení zrcadla ještě před
otevřením závěrky vyzářena řada prakticky nepozorovatelných měřících
předzáblesků, které jsou po odrazu od lamel závěrky (ty jsou pro tento
účel lakovány na střední 18% šedou) zachyceny pro tento účel
zhotoveným pětizónovým TTL senzorem. Ten takto zjistí
odraznost a rozložení jasů v celé ploše obrazu a z měření zábleskové
expozice vyloučí pole s extrémními hodnotami. Poté fotoaparát předvolí
potřebnou hodnotu zábleskového výkonu, spustí závěrku a odpálí
záblesk. Během následné expozice snímku je světlo odražené od roviny
filmu opět vyhodnocováno tím samým pětizónovým multisenzorem, přičemž
se postupuje podle výsledků daných předchozím měřením
předzáblesků.
Výhodou systému je maximální zpětná vazba, měření expozice v celé ploše obrazu a na rozdíl od konkurenčních systémů nezávislost na aktivním zaostřovacím čidle (toto měření pracuje i při použití manuálního zaostřování). Takto pracuje měření při použití objektivů typu D a G, které předávají do těla fotoaparátu informace o zaostřené vzdálenosti. Při použití ostatních objektivů s vestavěným CPU probíhá měření stejně, pouze není využita informace o zaostřené vzdálenosti, takže je vyvážení o něco méně přesné. Při použití objektivů bez CPU (většina objektivů s manuálním ostřením) nedojde k vyzáření měřících předzáblesků a k vyvážení zábleskového světla jsou použity hodnoty zprostředkované aktuálně nastaveným systémem měření trvalé expozice (tedy Matrix, integrální se zdůrazněným středem a bodové). Takto zprostředkované vyvážení expozice samozřejmě poskytuje méně přesné výsledky – především u objektů mimo střed obrazu.
Ostatní firmy, tedy především Minolta a Pentax takto uzpůsobené systémy vyvažování zábleskové expozice doposud nepoužívaly a spokojily se s klasickým TTL měřením záblesku vyváženým pomocí informací zonálního měření trvalé expozice. Teprve poslední modely přístrojů Minolta (Dynax 9, 7, 5) jsou vybaveny obdobnými systémy měření zábleskové expozice. Dynax 9 je vybaven čtyřzónovým TTL senzorem pro měření zábleskové expozice, přístroje Dynax 7 a 5 jsou již vybaveny systémem měření zábleskové expozice ADI, které pracuje obdobným způsobem jako konkurenční modely – využívá informace o zaostřené vzdálenosti a měřící předzáblesky jako systém E-TTL. Tyto systémy se rovněž orientují podle aktivního zaostřovacího čidla.
Výjimkou v měření zábleskové expozice jsou přístroje Contax RTS III a Leica R8. Tyto přístroje jsou kromě standardního TTL měření záblesku vybaveny vestavěným flashmetrem (tedy expozimetrem pro měření zábleskové expozice), který umožňuje při použití jakéhokoli blesku odpálit před expozicí zkušební záblesk, a určit tak potřebnou clonu. Contax RTS III má navíc dva režimy činnosti tohoto systému. Při použití vlastního systémového blesku dojde po odpálení zkušebního záblesku pro předem zvolenou hodnotu clony k výpočtu a uložení potřebné délky záblesku do paměti. Záblesk této délky je pak vyzářen při všech následných expozicích s bleskem (až do vymazání hodnoty z paměti). Při použití např. studiového blesku přístroj po odpálení zkušebního záblesku naopak ukazuje pro předvolenou hodnotu clony rozdíl oproti správné expozici. Tak jsou do systému zahrnuty jak blesky s proměnnou délkou záblesku, tak i blesky s pevně nastaveným výkonem (především studiové blesky).
Toto je tedy souhrn běžně používaných metod měření zábleskové expozice jako trvalého i jako doplňkového osvětlení objektu.