Pákistánské obrázky I

V sobotu, 8. října 2005 v 8:15 se v Pákistánu zastavil čas. Většina lidí se právě probouzela nebo ještě spala, když severní oblasti země zasáhlo smrtící zemětřesení o síle 7,6 stupně Richterovy škály. Zahynulo nejméně 87.000 lidí, tisíce dalších utrpěly vážná zranění a miliony přišly o domov. Jak vypadá Pákistán "rok poté" se zajela podívat Dana Kovaľová, redaktorka zahraniční redakce ČTK.

Začalo to e-mailem, který jsem začátkem září poslala své nadřízené. „V říjnu to bude rok od zemětřesení v Pákistánu. Co kdybych se zajela podívat, jak se stihli vzpamatovat a tak?.“

„Sbal si, detaily doladíme pak,“ zněla odpověď.

Díky ní jsem se nejen podívala do pákistánské části Kašmíru „rok poté“, ale taky si na vlastní kůži a žaludek vyzkoušela muslimský postní měsíc ramadán. Stála jsem na místě, kde se setkávají tři největší pohoří světa i na britském hřbitůvku nad hroby koloniálních důstojníků a mnohem současnějších horolezců. Vyzkoušela jsem slušnou sbírku malých hotýlků, kde občas ze sprchy tekla teplá voda, občas studená a místy z ní padali mrňaví mravenci.

Potkala jsem se s lidmi, kteří mě bez ohledu na odlišnou kulturu, víru, i cokoli jiného vzali mezi sebe, i s těmi, pro které jsem byla největší atrakce od získání nezávislosti. Směla jsem se podívat na jedny smluvené námluvy, mohla jsem přihlížet večerní modlitbě, ochutnala z místní kuchyně, co se dalo, i načerno koupenou vodku místní provenience.

Mým úkolem bylo hlavně psát, ale snažila jsem se pochopitelně i fotit – s úspěchy spíš menšími, než většími. Víc snímků mi zůstalo v hlavě než na filmu nebo kartě digitálu. O oboje se s vámi zkusím podělit – a přidat pár zkušeností pro ty, které by Pákistán mohl lákat k návštěvě.

SALAAM ALEIKUM, BABADŽÍ, CAN I?

Nejsem krajinář, při focení mě vždycky nejvíc zajímají lidi. Pákistán sice není tak muslimskými pravidly sešněrovanou zemí, jako například Írán nebo Saúdská Arábie, ale i tady je islám státním náboženstvím zakotveným i do oficiálního názvu státu. Proto je přinejmenším zdvořilé, a místy mnohem bezpečnější, nefotit tajně, „nekrást“ obrázky dlouhým sklem a focené osoby se zeptat.

Věta z titulku patřila k nejčastějším, které jsem v Pákistánu říkala – salaam aleikum je pochopitelně pozdrav, babadží znamená „strejdo“ a dá se použít pro oslovené kteréhokoli muže, který překročil práh puberty. Základům angličtiny rozumí skoro každý, navíc zvednutá ruka s fotoaparátem doplněná úsměvem funguje jako otázka stoprocentně. Případné odmítnutí, které se dá očekávat především od ortodoxních muslimů, důrazně doporučuji respektovat.

Pokud chce cizí muž fotit ženu, pak by měl mít souhlas jejího mužského příbuzného. Jako žena jsem v tomhle měla výhodu, v Kašmíru jsem mohla do „ženských“ prostor táborů pro oběti zemětřesení a směla jsem tam fotit bez nutnosti žádat o povolení muže.

I tak mám na fotkách z Pákistánu mnohem víc mužů (a dětí) než žen – v některých oblastech severního Pákistánu, v Baltistánu a Severních kmenových územích, prostě ženu na ulici nepotkáte. O to větší atrakce jsem tam ovšem byla já, což byla dvojsečná zbraň. Na jednu stranu mi prošly věci, které se normálně nesmějí – vyfotit si vojenskou základnu nebo policistu na ulici – na druhou stranu se rovnalo zázraku, když jsem do hledáčku dostala někoho, kdo na mě právě upřeně nezíral.

Do Pákistánu jsem letěla vybavená služebním Nikonem D50 se dvěma setovými objektivy, ovšem ten delší (80–200) zůstal celou dobu v batohu. Na foťáku jsem měla stabilně zoom 26–80, u kterého mi (jsouc rozmazlená z klasiky), pekelně vadila nízká světelnost. Krom digitálu jsem vezla klasickou Yashicu s Yashinonem 1,7/50 a zásobou černobílých filmů.

Brzy jsem ale zjistila, že na klasiku toho moc nenafotím. Ve chvíli, kdy mi člověk, kterého jsem si chtěla vyfotit, kývnul na pořízení snímku, jsem měla čas na dvě, maximálně tři cvaknutí – a ty jsem s ohledem na svou práci musela udělat na digitál, abych měla fotky k reportážím. Fotit digitálem a pak sáhnout ještě pro klasiku mi připadalo krajně nezdvořilé, takže dvanáct filmů, s nimiž jsem do Pákistánu odlétala, zůstalo nepoužitých; přivezla jsem jen jeden rozfocený film.

Ve chvíli, kdy jsem tohle ještě netušila a vzhledem k tomu, že mi letecká společnost zatoulala kufr, který za mnou dorazil o pět dní později, jsem se snažila v Islámábádu sehnat černobílé filmy. Bez šance. Barevné prakticky kdekoliv, ovšem už jenom vysvětlit, co je to černobílý film, bylo hodně těžké. Nakonec se to povedlo v jednom fotolabu, kde byl mladík ochotný poptat se ve skladu, a pokud by tam něco takového měli, do druhého dne mi je dovézt. Na tuhle alternativu ovšem nedošlo, protože mezitím jsem odjela do Kašmíru a zjistila, že na klasické focení bych měla raději zapomenout.

ZA FOTKAMI S PO I NEPOŘÍZENOU

Při reportážní cestě, na kterou jedu sama, tedy s nutností pořídit kromě psaných textů i doplňující fotografie, je nejvíc frustrující nedostatek času. Pobyt mám předem rozplánovaný. Vím, kam se který den budu muset přesunout, abych viděla co nejvíc, a abych měla čas na zjišťování a ověřování informací, shánění „oficiálů“ i normálních lidí ochotných si povídat.

Pokud na určené místo dojedu v poledne, musím fotit v poledne – bez ohledu na ostré stíny nebo šedivou deku ve vzduchu. Nemůžu čekat, až večer světlo zezlátne a stíny změknou, protože večer už zase budu muset být někde jinde, ideálně poblíž hotelu. Do rána pak získaný materiál sepsat, případně namluvit pro rádia, fotky aspoň trochu zmenšit a poslat kolegům do Prahy.

V Pákistánu jsem byla v době ramadánu, což se ukázalo z fotografického hlediska jako hodně nešťastné období. Muslimové od úsvitu do soumraku nesmějí vzít do úst vodu, jídlo ani třeba cigarety. V praxi to znamená, že přes den se život ne-li zcela zastaví, tak alespoň hodně zpomalí. Lidé jsou s každým dalším dnem víc a víc unavení, kdo může, nevychází z domu, většinu dne prospí a probírá se spolu s ostatními až večer. Tehdy ulice, obchody, stánky a hlavně restaurace ožívají – ale světlo je fuč.

Fotit s bleskem je příliš nápadné. Místní si to dovolit mohou, pokud fotí svoje příbuzné třeba v restauraci. Pro cizince je to společensky neúnosné, nemluvě o tom, že se mezi přítomnými vždycky najde někdo, kdo má proti focení výhrady. Když jsem nastavila maximální ISO 1600 a neklepaly se mi ruce, daly se na ulicích nasvícených tisíci žárovek pořídit fotky, které se mi líbí atmosférou – ale pro použití v novinách technicky nevyhovují. Někde jsem foťák nemohla vytáhnout nebo použít vůbec a některé obrázky jsem si tak přivezla jenom ve vlastní hlavě.

Třeba Pákistánky zářící v pestrobarevných kompletech šalvár kamíz – kalhotách, tunice a šálu dupata přes ramena nebo přes hlavu – do kterých se vyšňořily na iftár, večeři následující po celodenním půstu. Kolem nich pobíhající malé holčičky s obrovskýma očima v přesných kopiích maminčina oblečení, snad jen o něco blýskavějších a víc pošitých korálky.

Nebo důstojně se tvářícího ortodoxního muslima s dlouhým vousem, který určitě nikdy nepoznal nůžky ani břitvu, s šátkem na hlavě, tradiční pánské verzi šalvár kamízu a v tmavých brýlích. Seděl na židli před benzínkou a jen bez úsměvu zavrtěl hlavou, když jsem šla opatrně poprosit o fotku. Pak nasednul na nablýskanou javu, pantofle pleskly o bosé nohy, když ji našlápnul a s hlavou vysoko vztyčenou odjel.

A taky údolí řeky Indus na cestě z Gilgitu do Skardu se silnicí přitisknutou ke srázu horského masivu, který mi kdysi dávno ve školním atlasu připomínal břicho velryby. Řidič minibusu občas lízal hranu silnice půlkou kola a nabízel neskutečný výhled na řeku hluboko dole, srázy s domečky nalepenými na každé aspoň trochu rovné místo a lemované štíhlými stromy s podzimně vymalovaným listím. Krajina byla zatažená šedým oparem, filtry jsem ve fotobatohu přibalené neměla a stejně by se mi asi nepovedlo zastavit na „jednokolejné“ silnici busík, ve kterém se tísnilo deset dalších cestujících. Tak jsem si tenhle záznam nechala otisknout jenom na sítnici a do hlavy.

Stejně jako poslední ráno v útulném hotýlku v Rávalpindí, na stolku ve sklenici vonící čerstvý ananasový džus, za oknem hvízdající ptáky v bambusovém křoví, váhavé svítání a poloprůsvitného gekona, který na mě koukal ze stropu. Tahle fotka je jenom moje… vidím ji, cítím a slyším – a nikomu nedám.

O ZVYCÍCH A LIDECH

„Proboha, zbláznila ses?“
„Sama ženská mezi muslimy?“
„K těm teroristům?“
„To chceš chytat Usámu nebo co?“
„Uvědomuješ si, že bude ramadán?“

Vlna těchhle a jim podobných reakcí se na mě sesypala od příbuzných, kamarádů a známých, kterým jsem se svěřila, že chystám cestu do Pákistánu. Sama, ženská, na víc než dva týdny, do muslimské země s dominantní mužskou kulturou. Navíc v době, kdy islámský svět bude držet postní měsíc ramadán, během nějž se pravověrní muslimové mají nejen zdržet jídla, pití, kouření a pohlavního styku, ale také rozjímat a udělat si důkladnou inventuru těla i duše.

Ne, nezbláznila jsem se, když jsem se vydala mezi muslimy. Teroristy jsem žádné nepotkala, i když během doby, co jsem v Pákistánu byla, údajně někdo připravoval minimálně dva útoky na pákistánského prezidenta Parvíze Mušarafa. Usámu jsem nechytala, na to jsou povolanější.

Co je ramadán jsem si, myslím, uvědomila docela dobře, když jsem si celodenní půst několikrát pod tlakem okolností vyzkoušela – a zjistila, že když člověk dva dny od čtvrté ranní do šesté večerní nepije, interesantně mu zežloutne bělmo a velmi nepříjemně zrosolovatí svaly a klouby. A nic nebo jenom hodně málo na tom změní snaha dopít se vodou po setmění.

Krom toho jsem poznala život v dvojměstí Rávalpindí-Islámábád, projela kusem Kašmíru, nakoukla do Páňdžábu, Severních kmenových teritorií a Baltistánu, olízla paty Himálajím, ochutnala prach na Karakoram Highway i čaj v mléce s cukrem, který si při dlouhých cestách vaří řidiči náklaďáků, a na který mě pozvali do přezdobené kabiny jednoho z nich.

Chutnal náramně, stejně jako tahle země, kterou má spousta lidí ve škatulce „nebezpečná“. I po něm ale zůstala na patře slabounká nahořklá pachuť, stejně jako po některých věcech, které jsem v Pákistánu zažila a potkala.