Negativ kontra diapozitiv

Mnoho fotografů stále řeší věčné dilema, zda zvolit inverzní nebo negativní film. Ty se liší v parametrech nazývaných expoziční pružnost nebo expoziční rozsah filmu. Předmětem tohoto článku je vysvětlit na praktických ukázkách, jak se tyto charakteristiky filmů projeví na vašich snímcích a také ukázat, jak je zjistit pro jednotlivé druhy a značky filmů. Problému s expozičním rozsahem a expoziční pružností se nevyhnete ani v případě, že fotografujete digitálním fotoaparátem. Původní článek Expoziční pružnost I, který vyšel před měsícem, jsem na základě čtenářské diskuze doplnil o své zkušenosti ve srovnání inverzního filmu Fuji Provia 100 se zvětšeninami pořízenými v digitálním labu Frontier 350 z negativních filmů značky Fuji.

Na základě několika připomínek v diskuzi jsem se rozhodl doplnit původní článek Expoziční pružnost filmu I rovněž o přenos obrazu z filmu na světlocitlivý fotografický papír. Zároveň cítím potřebu upřesnit názvosloví. V původním článku jsem z důvodu zjednodušení používal jako jediný pojem expoziční pružnost. Tato charakteristika filmu přímo souvisí s tzv. užitečným rozsahem filmu, který je pro přesnost výkladu lepší.

O charakteris­tických vlastnostech filmových materiálů jsem psal v článku Výběr filmu, který najdete v archívu FotoŠkoly. Pokud se rozhodujete mezi barevným inverzním a barevným negativním filmem, musíte zvážit, zda dáte přednost materiálu s větší expoziční pružností a širším užitečným rozsahem nebo naopak materiálu, který oživí vaše snímky větší kontrastností. Tyto pojmy si vysvětlíme dále.

Fotografický obraz se skládá z různě jasných ploch. Ty se na černobílém snímku jeví jako plochy různě šedé. U barevných fotografií je to obdobné. Každou barvu lze rozložit na různě tmavou červenou, zelenou a modrou a jejich složením pak vytvořit obrovské množství různě tmavých barevných odstínů. Většina obrazů má celkem rovnoměrné rozložení jasů (krajiny bez oblohy, makrosnímky a portréty v rozptýleném měkkém světle). V těchto případech je užitečný rozsah většiny fotografických materiálů zcela dostatečný. Na problém s omezeným užitečným rozsahem filmů a fotografických papírů narazíte u nerovnoměrně osvětlených scén, kde rozsah jasů jejich rozsah překročí. To se projeví jako ztráta kresby ve světlech nebo naopak ve stínech (v nejtmavších místech). Příkladem snímků s vysokým kontrastem jsou snímky s oblohou v protisvětle, západy Slunce, scény osvětlené bodovými zdroji světla. V případě, že chcete vyrobit dále zvětšeninu, musíte se zabývat i užitečným rozsahem fotografického papíru, který je rovněž omezený.

Nevýhodou inverzních filmových materiálů proti materiálům negativním je obecně užší užitečný rozsah (maximální rozsah 5 až 6 EV nebo v hantýrce 5 až 6 clon). Proto se dá říci, že pro snímání velmi kontrastních scén výhodnější negativní materiály, kde je tento rozsah o 3 – 5 EV větší. Filmová emulze negativního filmu je schopná zaznamenat širší rozsah expozic, přestože má k dispozici o trochu nižší rozsah hustot.

Příkladem, kde je patrná malá expoziční pružnost inverzního filmu, je snímek ze španělské Sevilly, který byl pořízen na inverzní film Fuji Provia 100. V tomto případě byl zjištěn bodovým měřením fotoaparátu rozsah mezi nejtmavším a nejsvětlejším místem v rozsahu 8 EV (expozičních stupňů). Expozice byla stanovena bodovým měřením v místě znázorněném červeným kolečkem. Na snímku je takto správně exponován palác v pozadí. Oblouky, ze kterých se odráží na film ve srovnání s nejsvětlejším místem (dlažba nádvoří) osmkrát méně světla, již leží mimo rozsah filmu. Je to určitě škoda pro snímek, neboť prostým okem bylo možné pozorovat krásné mozaiky pod oblouky. Na dynamický rozsah oka však bohužel žádný film nemá.

U snímku západu Slunce s mnohem větším rozsahem jasů (přes 12 EV, kdy bodově do Slunce se mi zrovna měřit nechtělo) je možné s výhodou využít expoziční rozsah negativního materiálu Fuji Superia 100. Měřeno bylo bodově na horizont vpravo od Slunce. V minilabu byly vyrobeny 3 zvětšeniny (-2EV, –1EV a 0). Nejlepší snímek, který vidíte, byl podexponován o 1 EV. V podobných ošemetných příkladech je u inverzního filmu naprosto nutný tzv. bracketing, kdy si vyfotografujete několik snímků s různou hodnotou expozice a pak si vyberete ten nejlepší. U negatiního filmu lze mnoho napravit při dalším zpracování. Buď negativ oskenujete a jeho převrácený obraz zobrazíte na obrazovce s omezeným rozsahem jasů nebo jeho obraz přenesete digitální nebo klasickou cestou na světlocitlivý papír, který má užitečný rozsah expozic podobný jako u inverzního filmu (kolem 6 EV). Z toho vyplývá, že pak to z hlediska zobrazení kontrastních scén vychází víceméně 1:1, alespoň teoreticky.

Moje zkušenosti jsou následující. Fotografuji většinou na inverzní film Fuji Provia 100. Manželka Helena je naopak zastáncem negativních filmů z důvodu rychlé výroby zvětšenin.

Na snímcích z ostrova Cape Clear můžete vidět, že inverzní film Fuji Provia 100 ve srovnání se zvětšeninou jednoznačně lépe. Ta byla pořízena na fotografický papír Fujicolor Professional.Ne­gativ z Fuji Superie 100 byl nejprve skenerem digilabu Frontier 350 oskenován a po té laserovým osvitem přenesen na fotopapír. Tento fotopapír má užitečný rozsah menší (kolem 5 EV), než inverzní Fuji Provie, která má 6 EV. Vybral jsem však snímek, kde rozdíl byl nejpatrnější z velké série. Díky menšímu užitečnému rozsahu fotopapíru všechny zvětšeniny u kontrastních scén vycházejí hůř než snímky na diapozitivech. Oba snímky byly zpracovány anonymně v pražské laboratoři, která soustavně inzeruje v časopisech svoje zaměření na profesionály. Vedle fotografických materiálů u výroby zvětšenin hodně záleží i na nastavení skeneru a osvitky t.j. na kvalitě obsluhy, která zrovna stroj obsluhuje. Ještě připonínám, že kvalita reprodukce obrazu v odraženém světle ve srovnání s procházejícím světlem vychází vždy ve prospěch procházejícího světla.

Užitečný rozsah filmového materiálu zjistíte z jeho charakteristické křivky. Charakteristická křivka, kterou seriózní výrobci dávají k dispozici na svých internetových stránkách, udává závislost optické hustoty na logaritmu expozice. Optickou hustotou se rozumí míra zčernání nebo zbarvení citlivé vrstvy fotografického materiálu. Logaritmus expozice vyjadřuje množství světla, které je třeba pro příslušné zčernání vrstvy. Na obrázku je charakteristická křivka inverzního filmu Kodak Ektachrome E100S.

Z obrázku odečteme, že obraz přímková část, kde dochází ke správnému zobrazení jasů, odpovídá logaritmu expozice mezi –2,0 do –0,3. To dává rozsah 1,7, který odlogaritmováním dostaneme 10^1,7 t.j. 50. To odpovídá přibližně rozsahu clon 5,7 EV (2^5,7 = 50). To je podstatně méně než u negativního materiálu Kodak Profesional Ektapress PJ100, jehož charakteristická křivka je ukázána na následujícím obrázku.

Z křivky negativního filmu Kodak Profesional Ektapress PJ100 vidíme, že přímková část leží v rozmezí logaritmu expozice –2 až 1, což je rozsah 3. Odlogaritmováním dostaneme 10³, které obdobně jako v předchozím případě přepočteme na rozsah přibližně 10 expozičních stupňů EV. V praxi bohužel nejsme schopni celý tento rozsah využít díky parazitnímu světlu vznikajícímu při průchodu objektivem. Díky tomu, zejména pokud máte levný zoomový objektiv, není vhodné měřit na velmi tmavá místa fotografované scény. Jak již bylo řečeno, pokud přenesete obraz z negativu na světlocitlivý papír s expozičním 6 EV, budete na tom podobně jako u inverzního filmu. Přesto si negativní film díky širokému expozičnímu rozsahu zachovává jednu výhodu. Není totiž tak náročný na přesnost expozice. Je tzv. expozičně pružnější. Pokud máte na filmu zaznamenán rozsah expozic 10 EV, můžete si při přenosu na fotografický papír o rozsahu 5– 6 EV vybrat a výslednou zvětšeninu pod nebo přeexponovat. Pokud si sami skenujete a zpracováváte fotografie, můžete z negativu vytáhnout maximum informace, která je tam zaznamenána pro mnohem větší rozsah jasů než u inverzního filmu. V případě inverzního filmu je jedinou cestou bracketing t.j. naexponovat několik snímků s posunutými hodnotami expozice. Expozici musíte prostě přesně trefit, jinak dochází ke ztrátě kresby. Tomu se říká, že inverzní film má minimální expoziční pružnost.

Jak je to u elektronických čidel?

Namísto expozičního rozsahu se zde častěji používá spíše dynamický rozsah. Tady platí: není čidlo jako čidlo a určitě nelze říci, že třeba CMOS čidla zvládnou větší rozsah expozice než CCD. U CCD čidel je expoziční pružnost silně závislá na velikosti elementárního prvku. Proto chlazené digitální stěny, jejichž elementární světlocitlivé buňky jsou mnohem větší než buňky amatérských digitálních fotoaparátů, zvládnou bez problému 10–12 EV. Problém digitálních stěn je vysoká cena většinou přesahující million korun. Běžné amatérské digitální přístroje mívají expoziční pružnost o trochu menší než inverzní film t.j. kolem 5 EV. Proto jsou charakteristickým znakem snímků z levných digitálních fotoaparátů tzv. vypálená světla v případech, kdy čidlo nezvládne scénu s velkými kontrasty. Tomu samozřejmě napomůžeme, když určíme expozici podle tmavých míst fotografované scény. Tady je na tom lépe film. Na charakteristických křivkách inverzních i negativních filmů vidíte, že pokračují i když s menší strmostí i za přímkovou střední částí. U elektronického čidla však žádná taková oblast menší citlivosti prostě neexistuje. Na takovém místě si ve Photoshopu přečtete (256,256,256). Rozsah prostě končí na určité hodnotě. Výhodou digitálu je však možnost prohlédnout si snímek okamžitě na LCD displayi a problém odstranit či omezit – uděláte nový snímek s podexpozicí. Profesionální přístroje jako např. Nikon D1, které používají velkorozměrových CCD čidel, jsou na tom lépe a vyrovnají se v záznamu světelných kontrastů inverznímu filmu. O způsobech, jak se vyrovnat s nedostatečnou expoziční pružností filmů bude příští článek.