Fotoaparáty se stále více stávají spotřebním zbožím, o což se většinou snaží i marketingová oddělení velkých výrobců. Za stejnou cenu vzrůstá množství nabízených funkcí. Menší důraz je kladen na odolnost přístroje, za kterou dnes musíte tvrdě platit. V dnešním článku se zamyslím nad tím, jak se vyvíjel přístup výrobců k těmto parametrům, o kterých se zejména u levnějších přístrojů příliš nehovoří.
Odolnost fotoaparátů a jejich mechanické provedení jsou v dnešní době marketingovým úsilím výrobců odsouvány nenápadně do pozadí. Důvody tohoto stavu jsou v zásadě dva: za prvé neznalost uživatelů a za druhé cenová náročnost výroby. Díky tomu, že se fotografování – zvláště v posledních dvaceti letech – zařadilo mezi nejspotřebnější lidské činnosti, odpovídají tomu i trendy ve výrobě fotoaparátů. Tento článek si dává za úkol o něco „poodkrýt“ závoj, za kterým se skrývají „vnitřnosti“ fotoaparátů, a poradit Vám, co můžete očekávat, a čeho se vyvarovat. Článek je zaměřen na oblast kinofilmových jednookých zrcadlovek, ale lze jej částečně vztáhnout i na jiné typy fotoaparátů.
 |
 |
Centrem, ve kterém byla soustředěna většina fotografického průmyslu, byla až do šedesátých let minulého století Evropa – především Německo. Evropa a evropští uživatelé patřili vždy spíše mezi konzervativnější, technicky dobře orientované zákazníky. Evropa byla (zejména v první polovině dvacátého století) špičkou celosvětového vývoje v oblasti optiky a fotografické techniky. Z toho vyplývala (a doposud ještě částečně vyplývá) i úroveň výrobků. Fotoaparáty byly precizní výrobky jemné mechaniky a optiky, na které se používaly drahé výrobní metody a nejkvalitnější materiály. To platilo až do šedesátých let. Poté začal obrovský rozmach fotografického průmyslu v Japonsku. Zpočátku byli evropští výrobci nad věcí, a na japonské výrobky se dívali s úsměvem, jako na neškodné exoty. Brzy však jejich úsměvy zamrzly. Japonci díky své obrovské snaze po dokonalosti a vysoké zručnosti dokázali nabídnout nejen konkurenceschopné výrobky, ale posléze i výrobky pokrokovější a modernější. To byl začátek pádu evropských výrobců, ale i období největšího rozmachu a kvality fotoaparátů jako takových. V počátcích totiž japonské firmy potřebovaly získat maximální prestiž a proniknout na světové trhy, takže své výrobky propracovávali vskutku do nejmenších detailů, aby mohly konkurovat takovým výrobkům, jako byly Leica, Contax, Rolleiflex a další. Přístroje té doby se vyznačovaly vynikající technickou úrovní a velmi dlouhou životností. Základem většiny fotoaparátů byl masivní hliníkový odlitek, na ozubená kola mechanismů se používala především mosaz, kryty přístrojů byly rovněž z mosazi (resp. zinku, oceli nebo hliníku).
U dálkoměrných fotoaparátů, jako byla Leica, to neznamenalo žádný problém. U jednookých zrcadlovek však byly vedlejším produktem velké rozměry a vysoká hmotnost.
Až počátkem sedmdesátých let přišel Olympus se svým průkopnickým modelem OM-1, který ukázal, že i při použití kvalitních materiálů a udržení robustnosti a vysoké odolnosti, lze zmenšit velikost a hmotnost přístrojů prakticky na polovinu. V té době již nebyla Evropa prakticky schopna konkurovat. Opravdu konkurenceschopná z výrobců kinofilmových fotoaparátů zůstala jenom Leica, a to především díky vynikající kvalitě svých objektivů, které dodnes tvoří špičku fotografické optiky. Posléze však začalo docházet k určitému zlomu, který je charakteristický nejen pro oblast fotografické techniky, ale pro spotřební zboží vůbec. Japonští výrobci dobyli evropské trhy, postupně i asijské a americké. V průběhu osmdesátých let se pro výrobce staly obchodně důležité zejména USA, Německo a Asie. Struktura uživatelů se poněkud změnila – od evropských zákazníků s vysokým technickým vkusem a konzervativními zvyky, po americké zákazníky, zvyklé fotografovat metodou „point & shot“, bez vyšších technických znalostí. Až do začátku devadesátých let minulého století to příliš výrazné změny nepředstavovalo. V té době se však začalo Japonsko dostávat do období recese a muselo začít šetřit. Dokud šlo o elektroniku, nahrazující méně důležité resp. výrazně komplikované mechanické celky fotoaparátu (např. řízení závěrky), bylo to často ku prospěchu, a fotoaparáty s menším počtem mechanických dílů byly spolehlivější, než jejich předchůdci (alespoň v případě japonských výrobků). Bohužel i díky obrovské rychlosti vývoje elektroniky dostala věc jiné obrátky. Morální životnost fotoaparátů byla již v té době počítána na čtyři roky, a z toho se vycházelo i při konstrukci nových výrobků. Oproti klasickým fotoaparátům, které bez problémů vydržely padesát let, to byl obrovský skok. Důsledkem, který lze dnes dobře pozorovat například v oblasti digitálních fotoaparátů bylo i to, že se výrobcům nevyplatilo vytvářet drahé konstrukce mechanicky náročných přístrojů, protože tyto byly díky elektronice již za čtyři roky beznadějně zastaralé. Jednou z prvních vlaštovek nové generace přístrojů byl fotoaparát Canon EOS 1000 – celoplastový, plně automatický autofokusový fotoaparát. Výrobce v reklamách tvrdil, že konstrukčním materiálem jsou „kosmické plasty“, které vydrží přinejmenším tolik, jako díly kovové. V tuto chvíli se dostáváme na náš český trh.
Protože u nás, díky dlouholeté izolaci za komunistického režimu, byla značně přerušena kontinuita povědomí o fungování marketingu a různých „pastí“ na zákazníky, které mají výrobci mistrně zvládnuté, byly (a jsou) projevy dost jednoznačné. Důsledkem této neznalosti je, že našemu kupujícímu stačí vhodně cílená reklama k tomu, aby si koupil fotoaparát, o kterém si myslí přesně to, co se říká v reklamě – aniž by alespoň trochu kriticky přemýšlel o tom, jestli je výrobek opravdu tak dobrý, jak se praví, jestli nemá konkurence třeba něco lepšího, nebo dokonce, jestli nejde jen o „boudu“, kterou na něj ušil výrobce. Nemám nic proti „kosmickým plastům“, ale je třeba vědět, co lze od takovýchto výrobků očekávat, co splnit mohou, a co ne. Jako technik (ale především z praktických zkušeností) mohu potvrdit, že používané plasty opravdu nemají kvalitu kovů, a jsou používány výhradně z cenových důvodů. Argumenty, že důvodem použití plastů je nižší hmotnost, jsou do značné míry účelové. Částečně je to samozřejmě pravda, ale ne úplně – značnou část hmotnosti moderních fotoaparátů tvoří baterie a elektromotory, nejen tedy vnější kryty a části těla přístroje. Navíc jsou (kromě vyloženě profesionálních fotoaparátů typu Canon EOS1V a Nikon F5) hmotnostní rozdíly poměrně málo výrazné – většinou člověku vadí při nošení spíše rozměry fotoaparátu, než hmotnostní rozdíl 200 gramů. Souhrnně lze říci, že plastové modely se v životnosti ani odolnosti zdaleka nemohou měřit s výrobky z kvalitních klasických materiálů. To může být pro někoho samozřejmé, jinému to může vrtat v hlavě, a někdo tomu třeba neuvěří.
Ve druhém díle se pokusím popsat, které konkrétní části fotoaparátů jsou důležité z hlediska konstrukce, a má tedy smysl věnovat jejich provedení pozornost – celokovových přístrojů je již dnes pomálu a většinou jde o ryze profesionální výrobky.
Martin Měska