Přinášíme Vám dokončení fotocestopisu z Náhorního Karabachu. Minule jsme navštívili jeho hlavní město Stěpanakert a místní školu. V druhé části se s Josefem Peterkou podíváme do místní nemocnice a okolních vesnic.
Návštěva nemocnice
Stěpanakertská nemocnice pro mne zůstane zážitkem na celý zbytek života. Vzdáleně se dá přirovnat velikostí k pražské nemocnici v Krči. Před samotnou návštěvou a při vstupu do areálu jsem měl velké obavy, co zde budu vůbec dělat, co budu fotit? Nemocné a nemohoucí pacienty? Jaké budou jejich reakce a reakce obsluhujícího personálu?
 |
První překvapení bylo, že nás vůbec do pokojů a přilehlých prostor pustili. A nejen do pokojů, bez problémů jsem fotil v prostorách JIPu, dá-li se to tak vůbec nazvat. Lékaři, sestry i pacienti byli jako všude milí a vstřícní. A my jsme mohli lovit snímky, jen to cvakalo. Překvapen jsem byl zájmem pacientů o nás. Pacienti a jejich příbuzní nás zvali do pokojů, sdělovali nám svoje problémy a strasti. Byli šťastni, když se o ně mohli podělit a k focení nás doslova přemlouvali.
 |
 |
Po nějaké době nás zastavil na chodbě primář oddělení a pozval nás (asi 5 fotografů, kteří byli v tu dobu pohromadě) do své kanceláře. Ze skříně vytáhl bonboniéru a nezbytné tři lahve alkoholu – vodku, whisky a jednu mě neznámou. Každému nalil podle přání a před přípitkem (jak je známé z většiny ruských a zvláště sovětských filmů) povstal a provedl provolání, proslov, přednášku, nebo něco na ten způsob. Po pár minutách tohoto proslovu bylo možno vyprázdnit obsah sklenek a ty byly zase okamžitě naplněny. Vzhledem k tomu, že nejsem tak úplně zvyklý na dopolední konzumaci alkoholu, zůstal jsem pouze u této sklenky (na rozdíl od některých kolegů). Je zajímavé, že primář se hned po prvním přípitku zeptal na náš radar a na Jana Husa. Bylo vidět, že má přehled, ví co to je Česko a neplete si to Čečenskem. Během neformálního setkání a popíjení se pacienti několikrát snažili vyrušit, ale bez úspěchu. Teprve po hodině s ohledem na narůstající chumel pacientů jsme ukončili toto příjemné a neformální posezení.
 |
 |
Na tomto místě ještě musím poznamenat, že lékařská péče o pacienty v této nemocnici byla na velmi dobré úrovni, ovšem vybavení nemocnice bohužel odpovídalo tvrdé realitě – bylo jednoduché, strohé a dost zastaralé. Na fotografiích je vidět opadaná omítka na pokojích pacientů a na chodbách, elektrická instalace je ve špatném stavu, podlahy rozbité, záchody a koupelny jsou na tom podobně. Podíváte-li se na vybavení prostoru, kde si sestry vaří kávu, nepoznáte, zda to je sesterna, nebo kuchyňka – to hovoří za vše.
Návštěva vesnic
Během týdenního pobytu jsme navštívili několik vesnic okolo Stěpanakertu – Canachci, Chin Sen, Hakaku nebo Balludzu. Všude byla část domů po Ázerbájdžáncích, kteří tato místa opustili, zbořena nebo vyhozena do vzduchu. Buď je při odchodu podminovali sami, nebo to za ně udělala válka. Na fotografiích jsou vidět děsivé vesnické stavby, stav cest a vybavení obytných prostor. Stále lze najít i přímé pozůstatky války v podobě poničených obrněných transportérů podél cest nebo v příkopech. Zážitkem je také rozvod plynu po vesnicích a městech – vede většinou vzduchem, ve větších vesnicích a městech je natřen na žluto, jinak je potrubí bez nátěru.
Jako všude jsou i na venkově lidé příjemní a pohostinní, pozvou vás na čaj a na stůl přinesou vše co mají z toho mála. Většinou je to jejich chléb – placka, kterou si pečou, sýr, naložená zelenina nebo ovoce a něco, čemu jsme říkali nakosená tráva – na talíři svazek buď čerstvého nebo trochu zvadlého čehosi podobného natrhané petrželi a pažitce. Velký dojem na mne udělala příprava a konzumace této zeleniny. Tento produkt se dá na talíři na stůl, zájemce vezme část tohoto produktu, párkrát ho přeloží, udělá smotek, namočí do soli a vsune do ústní dutiny – nikdy jsem to nezkoušel, ale byli i tací, co tuto trávu konzumovali.
Nezbytnou součástí pohoštění je vždy vodka, po níž byli někdy hostitelé zmoženi dříve než hosté. Některé vesnice byly tak vzdálené od civilizace, že za 50 let okupace sovětského Ruska se část obyvatel, ta dříve narozená, ruštinu nenaučila. V jedné z nich dokonce viděli cizince, jako jsme my, poprvé.
Velkým zážitkem bylo také pečení chleba. Většina vesnic má společnou pekárnu, dá-li se to tak vůbec nazvat – většinou polozbořený přízemní dřevěný objekt s dírou v zemi hlubokou asi 1,5 m. Tato díra-pec je vyzděna cihlami nebo kameny. Po rozpálení a ponechání žhavého popela na dně se ohřeje okolí, z připraveného těsta na prkně vedle pece udělá zručná žena placku, kterou položí na polštář z nějaké látky s dřevěnou násadou. Tento polštář s plackou ponoří do pece a plácne silou na stěnu asi 20 cm nad žhavým popelem. Placka se zachytí a chleba se peče. Vzhledem k tomu, že pec má v průměru asi 1 m, pečou se najednou 3–4 placky. Z pečení se navíc stává společenská událost a setkání sousedů.
 |
 |
 |
Na rozdíl od Peru, Bolívie nebo Kuby jsem se za celou dobu návštěv ve vesnicích nesetkal s žádostí o peníze. Jediný, kdo si o ně řekl (a samozřejmě je dostal), byla právě tato pekařka. Na její omluvu ovšem musím konstatovat, že pečení chleba bylo objednáno na zakázku.
Nezapomenutelným zážitkem byla hostina ve vesnici Balludzu, šašlik z právě zabitého berana. Byla to dosti drsná podívaná – nikdy jsem nic takového neviděl, snad jen prasečí hody na vesnici. Nejdříve jeden muž přivezl berana na koni, přivázal ho ke stromu a po krátké přípravě zdolal tak, jak je vidět na fotkách. Už příjezd byl zábavný. Na koni seděl v pantoflích a místo sedla měl pytel, který neustále klouzal do strany.
 |
 |
 |
 |
 |
 |
Záběry na fotkách jsou poměrně drsné a v reálu je to ještě více umocněno. Překvapila mě vlastní příprava masa. Bez jakékoli úpravy, naložení apod. byl beran rozbourán, maso rozřezáno na kousky, napícháno na jehly, jež se daly na betonové sloupky nad žhavé dřevo, které před zapálením polili nějakou tekutinou. Mohu jen doufat, že to nebyla nafta. Konečný produkt jsem ale neochutnal. Nebylo to pro mne zrovna košer. Ale celkově se oslava vyvedla a všichni byli spokojení. Je zajímavé, že před prvním přípitkem musel být proslov.
 |
 |
 |
Týden utekl jako voda a my jsme se museli s lidmi v Náhorním Karabachu rozloučit daleko dřív, než bychom sami chtěli. Hornatá země, která vlastně oficiálně ani žádnou zemí není, nám přirostla k srdci daleko víc, než jsme si předtím dokázali představit. Snad se sem ještě někdy podíváme. V každém případě bychom ale všem místním – kteří jsou vzhledem k podmínkám, v nichž žijí, docela šťastní a spokojení – přáli, aby se jim co nejdéle vyhýbaly války a další neštěstí. Aby nepodléhali populistickým politikům, kteří je vedou do válečných konfliktů a poté ke genocidě. A aby se jejich poměrně tvrdý život alespoň o trochu zlepšil. Zůstává samozřejmě otázka, zda tento tvrdý život není nakonec lepší než uspěchaný, nervózní a takzvaně civilizovanější život, jaký vedeme my.
Josef Peterka
30.07.2008