Každý týden je ve FotoGalerii uveřejněna fotografie týdne. Nyní vám v jednom článku představíme všechny fotografie týdne, které byly k vidění od ledna do června 2009. Většinu z nich i s komentářem autorů. Dočtete se, jak fotografie vznikaly, a dojde také na "příhody z natáčení".
Pravidelní ale i občasní návštěvníci FotoGalerie určitě vědí, které téma v ní převládá. Fotografie přírody. Totéž platí i ve fotografiích týdne, kde ovšem vládnou ptáci. Proč tomu tak je? To by bylo téma na dlouhou diskuzi. Možná proto, že hezká fotografie opeřence nikoho neurazí a naopak mnohým připadá zajímavá. Faktem je, že ledňáčky, kteří mají snad nejširší zastoupení, běžný smrtelník příliš často nevidí. A už vůbec ne tak detailně, jako na mnoha fotografiích. Pravděpodobně ze stejného důvodu zaznamenají občasný úspěch i makrofotografie. Aby se v této živočišné smršti dostala mezi fotografie týdne krajinka či portrét, musí být opravdu výjimečná. I takové jsou, v první polovině roku 2009 se však bohužel žádná neprosadila. Pokud máte nějakou teorii, proč fotografiím týdne vládne fauna, podělte se o ni v diskuzi pod článkem.
A nyní již vzhůru do exotické ZOO vybrané z FotoGalerie FotoAparátu.cz. Pokochejte se zvířátky a přečtěte si, jak která fotografie vznikla. A pokud máte svého favorita na nejzdařilejší foto týdne, pište do diskuze.
12. 1. 2009
Miroslav Hrdý: Démon – aneb žralok zuby má jak nože
Snímek vznikl jako druhotný produkt při natáčení mého dokumentárního filmu Interactions. Ten má přinést důkaz o možnosti bezpečného potápění mezi tygřími žraloky i přes jejich vyhlášenou lidožravost. Toho dne byla špatná viditelnost a tak se nedalo moc natáčet. Vyměnili jsme si s Richardem Jaroňkem úlohy. On se stal kameramanem a já si převzal jeho Nikon D200. Říkal jsem si, že vyfotím nějaké snímky pro FotoAparát.cz a mé osobní promo. Richard při té příležitosti natočí nějaké pracovní záběry pro sponzory. Navíc, sice nemáme s Richardem ohledně autorských práv žádné problémy, ale přeci jen, vlastní fotka je vlastní fotka. Jeho podvodní fototechniku znám docela dobře, protože ji pravidelně využívám při našich společných cestách. Systém focení útočícího žraloka je zdánlivě snadný. Kolega „návnadář“ se v hloubce 7m usadí těsně za fotografova záda a předhazuje mrtvé sardinky co nejblíže objektivu. Zvolili jsme hodně široké ohnisko (16mm f/2,8) nejen pro jeho schopnost obsáhnout velkou část žraloka, ale i pro jeho maximální hloubku ostrosti. Takže žraločí čelist ve chvíli expozice jsou od potápěče maximálně 20 cm. Samotné focení pak spočívá v nadhození návnady a v mém plynulém přeostřování na torzo sardinky. Návnadář sleduje připlouvající žraloky a ve chvilce útoku zakřičí do automatiky – což já slyším jako temné zahučení. Vteřinu po signálu zmáčknu spoušť v režimu sériového snímání, stále zaostřen na sardinku. Blesk byl stažen za tělo fotoaparátu a odkloněn mírně bokem, aby neosvětloval svým zábleskem částice planktonu a tudíž nezhoršoval již tak špatnou viditelnost. Žraloci se v průběhu focení stávají agresivnějšími a mockrát se stalo, že se mi nějaký snaživec pokusil ukousnout blesk nebo nějakou lesklou část výstroje. Nejnebezpečnější pak byla situace, kdy se mi žralok (2 m) dostal mezi ventil tlakové láhve a hlavu. Udělal ze sebe něco jako šálu se zuby. Musel jsem rychle odhodit fotoaparát (ten nezmizel v hlubině, protože byl ke mně připoután lankem na karabině) a oběma rukama nájezdníka v předklonu přehodit přes hlavu. Žralok byl možná ještě o něco vyjukanější než já. Za dobu focení nás poměrně silný proud odnesl dobré tři kilometry od místa zanoření. Rozhodně kolegům turistickým potápěčům nedoporučuji zkoušet podobné aktivity. Tyto „hrátky“ jsme si dovolili po třech letech aktivní práce se žraloky a je k nim potřeba veliká dávka nejen potápěčských zkušeností, ale i znalostí o chování těchto paryb. Například pouhý strach a zvýšení tepové frekvence může u některých druhů žraloků vyvolat přímý útok, a to pak zbývá jen pár vteřin na rozmluvení mu jeho úmyslu. Je také potřeba mít kolem sebe kvalitní profesionální tým, na který se dá za všech okolností spolehnout.
19. 1. 2009
Roman-D: zimné radovánky
26. 1. 2009
Petr Bambousek | www.orchidej.com: Rybařík II.
Vzniku této fotky předcházela velká náhoda. Byla zima a mráz až praštilo. Jel jsem na svůj oblíbený rybník, abych zjistil stav ptactva k mrazech. Na rybníku však bruslily děti a tak jsem jel zase domů. Začalo hustě sněžit a všiml jsem si, že nedaleko od silnice je stádo zasněžených srnek a kolem nich pochoduje asi 12 volavek. Nechtěl jsem je plašit svým příchodem a rozhodl jsem se, že se tu stavím druhý den před rozedněním. Cestou domů jsem se stavil ještě u malého rybníčku, kde občas vídávám kormorány. Vylezl jsem z auta a po pár krocích uslyšel pískot ledňáčka. Dva týdny jsem dalekohledem pozoroval, kam sedají asi čtyři ledňáčci a po celkem náročné přípravě nakonec jednoho vyfotil přímo při krmení. Fotografie zasněžených srnek s volavkami tak nevznikla a nechám si ji na příští rok.
2. 2. 2009
Roman-D: ,,,
9. 2. 2009
Ondřej Prosický: Proti větru
16. 2. 2009
Roman-D: …
23. 2. 2009
Ondřej Prosický: Tak mi to tam pošli
2. 3. 2009
Bobo01: Najsilnejší vyhráva!
9. 3. 2009
Ondřej Prosický: Láska na jihu
Pohnutky pro vznik a podmínky při fotografování byly podobné u všech
tří fotografií, proto se vyjádřím najednou. Cesta na Falklandské ostrovy
byla prioritně za fotografickým dokumentováním života tučňáků
v jižním Atlantiku. Pět druhů tučňáků tu žije v několika koloniích
prakticky na každém ostrově. Pro vznik podobných fotografií se
předpokládá jistá znalost chování zvířat a dostatek času v jejich
přítomnosti. Jen tak je možné do fotky dostat to, co by měla zobrazovat.
Všechny tři fotografie byly předem vymyšlené, hledal jsem pouze vhodné
podmínky, světlo a prostředí.
Přestože se lze k tučňákům dostat téměř na dotek, pracoval jsem
s objektivem Canon EF 500mm f/4 L IS USM. Měl jsem s ním větší odstup a
zvířata se chovala přirozeně, fotografa nevnímají. Fotografie byly
snímány fotoaparátem Canon EOS 1D Mark III, aby žádný zlomek vteřiny
neunikl a proto, že se jedná o odolné tělo. Pro snímek tučňáků
v písečné bouři u moře jsem zvolil Canon EOS 5D Mark II, přeci jen má
větší schopnost zobrazit světlé a tmavé odstíny, navíc jsem současně
pořizoval videozáznam v HD rozlišení.
V případě všech tří fotografií si myslím, že se nejedná o nijak
výjimečné fotografie. Výjimečná fotografie je ta, kterou jsem nikdy
neviděl a přináší něco nového, ať už nápaditým zpracováním nebo
neopakovatelným okamžikem. Mám obavu, že snímky zaujaly pouze tím, že je
na nich atraktivní motiv. Pro českou přírodu velmi exotický tučňák.
16. 3. 2009
Juraj Macko: Rybárik riečny cejlónsky
Táto fotografia určite nepatrí medzi nejak výnimočné. Vracal som sa na prenajatom člne z fotenia po rieke Madu na Srí Lanke a práve v ten deň sa mi príliš nedarilo. Väčšie druhy rybárikov nás dve hodiny preháňali po celom jazere bez výsledku. Práve som začal baliť statív keď si nedaľeko sadol tento krásavec. Zobral som teda do ruky foťák s 500/4,5 mm objektívom Sigma že si ho aspoň „cvaknem“. Vznikla séria fotografií s celkom pekným pozadím. Fotografia nie je upravovaná, pri fotení som mal na foťáku blesk s beamerom korigovaný na –2 2/3.
23. 3. 2009
Tomáš Pauko (Tomasp): Navždy spolu
Po práci som sa rozhodol si ísť trošku prevetrať hlavu do prírody. Určite to poznáte. Keď máte všetkého nad hlavu a chcete vypadnúť niekam kde je pokoj od všetkého. Vyrazil som na jazero Bowyer´s water, neďaleko od Fisher´s Green. Obe časti patria pod Lee Valley – súhrn jazier a riek, ktoré sa tiahnu od Cambridge až do Londýna. V ten deň bolo svetlo celkom oničom, tak som ani nedúfal, že niečo pekné nafotím. Sadol som si na kraj jazera. V tú dobu tam bolo dosť vela mladých labutí. Ľudia ich tam chodia kŕmiť, takže akonáhle som si sadol, všetky priplávaly ku mne a čakali, čo im hodím pod zub. Boli tam blízko, že som ich mohol chytať za krky. Po chílke zistili, že nič nemám, tak sa vzdialili a začali starať o seba. Niektoré si umývali pierka, iné plávali niekde inde. Z ľavej strany som videl slnko, takže fotiť tým smerom som ani náhodou nemohol. Teda mohol, ale o siluety vtákov som nemal záujem. Vlastne o fotenie labutí som nejak nemal záujem. Myslel som si, že už mi nedokážu predviesť niečo, čo by som ešte nevidel. Viac ako tých labutí som si vychutnával zapadajúceho slnka. Oči som mal zatvorené a pomaly som už aj zaspával. Sem tam som ich otvoril a skontroloval či okolo seba mám všetkú výbavu čo som si so sebou priniesol, že či ma už niekto neokradol. Zrazu som počul nejaké čudné zvuky. Obzrel som sa na pravo a videl som tam dvoch teenagerov – mladé labuťky, ako sa okolo seba začali krútiť. Schmatol som foťák a fotil kolko dalo. Čím viac toho nafotím, tým bude lepšie. Aspoň bude z čoho vyberať. Vlastne… na pár sekúnd som sa aj zabudol a len som ich sledoval. Krásny zážitok. Celé to trvalo okolo 45 sekúnd. Fotené tak isto z ruky, na statív by aj tak nebol čas.
30. 3. 2009
Petr Bambousek | www.orchidej.com: U vytržení
Na pobřeží Atlantiku v Gambii se vždycky najde něco k snědku. Byla si toho vědoma i koliha, kterou jsem pozoroval asi na vzdálenost 60 metrů. Protože se pomalu blížila po pobřeží směrem ke mně, využil jsem toho a zaujal svou oblíbenou fotografickou polohu – vleže. Koliha se blížila a pár metrů ode mě objevila vyplavenou mrtvou rybu. Odehrávalo se přede mnou nádherné divadlo. Koliha dostala zálusk na maso ukryté za skřelemi a začala vláčet rybu po pobřeží. Stoupala si na špičky, obracela ji a zvedala do výšky. Nakonec se jí to povedlo, dostala se k pochoutce a uletěla. Vyplašil ji totiž svým příchodem domorodec, který se u mě zastavil a když zjistil, že fotím ptactvo, pochvaloval si: „…lots of birds around.“ V Gambii probíhalo focení přesně podle schématu: objev ptačího druhu – 5 minut fotografování – domorodec – žádný ptačí druh – žádné fotografování.
6. 4. 2009
Jan Veber: Nestříkej !!
Tenhle snímek se mi podařilo udělat v letošním roce při naší první
cestě do Afriky, konkrétně v Tanzanii, kde jsem hledal především naše
zimující evropské vlhy pestré, ale jak už to tak bývá – člověk
míní, příroda mění. Nebudu vás dlouho napínat – všichni, kdo byli
v Africe, vlhy viděli, jenom já ne.
Každý den jsme s naším vynikajícím průvodcem Rogerem projížděli
nádhernými přírodními perlami severní Tanzanie jako jsou Lake Manyara,
kráter Ngorongoro nebo Tarangire a samozřejmě jsme si nemohli nechat ujít
ani Serengeti. Už při vyslovení toho jména každému, kdo byť jen trochu
miluje přírodu, naskakuje husí kůže a ani my jsme nebyli výjimkou.
Po několika desítkách kilometrů od brány národního parku Serengeti,
který byl druhou zastávkou našeho afrického putování, nás Roger upozornil
na několik aut stojících u cesty. „Podle všeho tam jsou lvi,“ říká
s klidem, kdežto mně začíná tlouct srdce přece jen rychleji. Ještě jsem
na vlastní oči neviděl tolik lvů ve volné přírodě, aby mne pohled na
tato impozantní zvířata ponechal v klidu. Zastavujeme v řadě za
posledním autem a sledujeme pár lvů odpočívajících nedaleko cesty. Tiše
závidím těm štastnějším kolegům, kteří stojí v otevřených
střechách či v otevřených oknech aut před námi. Závěrky jejich
fotoaparátů slyším až sem. Roger chce předjet ostatní a stoupnout si
dopředu. „Nene, počkáme“, šeptám mu. Je čas a není kam spěchat. Jako
na povel začínají ostatní řidiči startovat a pomalu odjíždějí. Roger
se sune krok co krok na jejich místo, nechceme lvy ani v nejmenším
vyplašit, ale jak jsem zjistil už předešlého dne, zvířata jsou tady na
pohyb aut opravdu zvyklá a jen tak něco je nevyvede z míry. Musím ještě
předeslat, že je tady striktně zakázáno vystupovat z aut mimo pikniková
místa a fotografovat venku mimo ně. Stalo se již bohužel několikrát, že
se z auta mírumilovně vyhlížející a líně povalující kočka ve zlomku
vteřiny stala tou opravdovou divokou šelmou a neštěstí bylo dokonáno.
Tak konečně i já dělám své první snímky lvů. Je to opravdu zvláštní
pocit a najednou vůbec nevím, co si s tou nádherou přede mnou mám počít.
Stojím a koukám na tu krásu. „Prší“ šeptá mi Maruška a Roger se
ptá, zda pojedeme, když začalo pršet. Snad nějaký šestý smysl nebo už
tolikrát naplněná slova o vrabci v hrsti mne přinutila ještě počkat. Na
auto už bubnují solidní kápance jarního tanzanského deště a my jen
zatahujeme střechu. Vysouvám teleobjektiv oknem a sleduji, jak se lvi před
námi protahují, chodí kolem sebe a třou se o sebe navzájem. „Budou se
pářit“, šeptá mi Roger a já s napětím sleduji v hledáčku
počínání těch překrásných šelem. Stojíme bohužel dost blízko na můj
dlouhý teleobjektiv 500 mm a popojíždět nechci. Co kdybych tím všechno
pokazil? Lev se zmocnil své družky a řve u toho, až mi běhá mráz po
zádech! Vždyť na vlastní oči, ještě zprostředkovaně přiblížené
teleobjektivem, vidím to nádherné přírodní divadlo. Mačkám spoušť a
teprve po několika snímcích se mi do hlavy vrací něco jako klid, ale
nevím, jestli se to takhle dá popsat. Během několika vteřin je po
představení a lvice zůstává ležet v trávě. Ve skle teleobjektivu vidím
zřetelně kapky deště. Co kdybych… nastavení dlouhé expozice je dílem
okamžiku a v uších mi zní Liborova slova: “draku, koukej přivézt něco
jinýho než všichni.“ Lvi se znovu páří a ke vší smůle ještě blíž
než poprvé. Na displeji však vidím, že ten dlouhý čas závěrky byla
správná volba. Tenhle milostný akt byl ještě kratší než ten předešlý
a lev, který u toho ale řval stejně intenzivně jako poprvé, si sedl za
lvici. Pršelo opravdu hodně a i na něj už to bylo zřejmě moc. Najednou
otočil hlavou ke straně a já už věděl, co bude následovat.
Namířil jsem rychle objektiv na jeho hlavu a instinktivně zmáčkl spoušť.
Fotoaparát zarachotil v sérii snímků do ticha africké přírody. Chvatně
prohlížím získané snímky. „Mám to!“ křičím na celé kolo a
objímám Marušku i Rogera. Mám z té fotky velikou radost a oba ji
sdílejí spolu se mnou. Lvi se zvedli a pomalu odkráčeli kousek dál do
buše. Třeba chtěli být opravdu sami a už měli dost pokřikování těch
šťastných bláznů, kterým se povedlo je vyfotit.
Nemohu tady ovšem nepoděkovat Ondrovi Prosickému, kterému jsem snímek po
návratu poslal jen tak pro radost a podle jeho rady jsem fotografii upravil co
do kontrastu a ostrosti. Vím, že ten snímek není dokonalý, chtělo to kolem
trochu více místa, ale jak už jsem předeslal výše, s pevným sklem
v okně stojícího auta v ten moment opravdu nešlo dělat víc. Výsledek
už jste všichni viděli sami a zvolili jste jej jako „Foto týdne“ tady na
FotoAparátu.cz, za což vám všem ještě jednou moc děkuji. Fotím
především pro radost kterou lidem dělají mé fotografie. A když ji mají,
je to velký kus štěstí mého života.
13. 4. 2009
Tomáš Pauko (Tomasp): Doletela… trošku poutekala…
Bol normálny víkend. Nič na pláne, počasie bolo nádherné. Pre UK dosť nezvyklé, stále tu je pod mrakom a prší. Tak som sa rozhodol, že sa pôjdem prejsť s foťákom na moje oblúbené miesto na Fisher´s Green. Nádherné miesto na prechádzku v prírode. V ten deň som tam bol asi 4 hodiny. Bol som na všetkých dobrých miestach, ktoré tam poznám, kde by sa dali nafotiť nejaké pekné fotečky. Myslel som si, že to bude ďalší z tých dní, keď som nič nenafotil, ale sklamaný som nebol ani náhodou, pretože do prírody nechodievam len kvôli fotkám. Je to pre mňa úžasný relax. Bola ešte asi hoďka a pol pred západom slnka, takže to najkrajšie svetlo. Trošku mi toho bolo lúto. No aj tak som sa rozhodol, že pôjdem domov. Keď som kráčal k autu, zazrel som na poli Bernešky. Bolo ich tam okolo 20. Niektoré tam len tak sedeli, iné zobali čerstvú trávičku. Velmi opatrne som sa k nim približoval. Žiadne plazenie alebo take niečo, ale prešiel som 10 metrov a oni spozorneli. Zdvihli hlavy a ja som zastal a počkal kým si na mňa trošku zvyknú. Keď som videl, že sklonili hlavu a nevšímali si ma, prešiel som ďalšich 10 metrov. Takto som sa k ním dostal na dostrel s 800mm (400mm + 2×TC), bližšie ma už nepustili a riskovať, že by odleteli, som nechcel. Lepší hrabec v hrsti… bla bla, veď to poznáte. Sadol som si a sledoval ich. Niektoré tam sedeli nehybne do západu slnka, iné boli aktívnejšie. Dosť ich z toho pola priletelo a odletelo, takže fotilo sa tam nádherne. Bolo čo. Všetko som si to vychutnával pri krásnom luxusnom svetle. A jeden zo záberov, ktoré som nafotil, je práve táto fotka. Nejaké ďalšie fotky z toho dňa možno vložím na FA neskôr.
20. 4. 2009
Michal Jirouš | www.PhotoNature.cz: svatební tanečky Potápka roháč
K této fotografii se váže jedna zajímavost. Vznikla při mé premiéře fotografování na fotovoru. Konečně jsem se odhodlal pořídit si fotovor a čas přesně korespondoval s dobou námluv potápky roháče. Po více jak 3 hodinách krásného večerního světla a mučivého sezení v rákosí ve fotovoru se konečně štěstí usmálo a roháči předvedli svoje „svatební tanečky“. Bylo to úžasné jen sledovat, natož se pokoušet fotit z vratkého fotovoru. Jen byla velká škoda, že světlo po chvíli zmizelo, ale přesto mohu říci, byla to nádhera. Další rok se k potápkám určitě zase vrátím, tentokrát bych se rád pokusil nafotografovat, jak vozí svoje mladé pár dní po vylíhnutí.
27. 4. 2009
Bobo01: Radosť zo života :-)
4. 5. 2009
Michal Jirouš | www.PhotoNature.cz: Nesyt africký , mňami :)
Typické ráno v Africe, velmi časné ranní probuzení, rychle do sebe vpravit horký čaj a ještě za hluboké tmy vyrážíme směrem k malému jezírku, kde jsme minulý den spatřili tyto krásné lovící ptáky. Řidič nám dovolil opustit jeep, lehám si na studenou zem a čekám. První paprsky slunce pomalu olizují malou tůň a nesyti začínají svůj úžasný lov. Chvílemi to vypadá, jako kdyby nesyti používali svoje zobáky stejně obratně jako švadleny šicí stroj. Neustále prohledávají svými mohutnými zobáky bahno, a co chvíli vytahují menší či větší množství žab. Žádná žába nemá šanci na únik, výsledek máte možnost sami vidět na fotografii. Fotografii jsem vybral zcela záměrně, protože se mi líbí až komická poloha žáby, kterou nesyt právě chytil.
11. 5. 2009
Michal Jirouš | www.PhotoNature.cz: Kdo z koho, Vlha nůbijská
S Vaškem Šilhou jsem zažil hodně zajímavou podívanou v Botswaně, ze které pochází i tahle fotografie. Bylo to chvíli před deštěm, když se začalo z jednoho místa rojit obrovské hejno létajících termitů, na kterých začali hodovat všichni ptáci z okolí. Nejvíce útočily vlaštovky, které byly extrémně rychlé a obratné a po nich se přidaly i vlhy nůbijské. Největší problém nastal ve chvíli, kdy jsem zjistil, že jsem krátké sklo EF 300 nechal v táboře. Měl jsem u sebe pouze dlouhý teleobjektiv EF 800. Pokusit se zachytit s touhle „rourou“ alespoň jednu letící vlhu, se vzápětí ukázalo jako téměř heroický výkon. Chtěl jsem to už vzdát, ale najednou jsem si vzpomněl, jak jsem před lety fotografoval letící papuchalky na ostrově Runde. Stačilo se chvíli pozorně dívat, vlhy většinou kroužily v soustředěných kruzích a za malou chvíli se vše zdálo o něco jednodušší. Každopádně výsledná fotografie se mi moc líbí. Vím, jak těžké ji bylo vyfotografovat. Navíc, jako přidaná hodnota, se podařila do záběru umístit letící vlaštovka na pozadí a tak má snímek svoji dynamiku a kouzlo.
18. 5. 2009
Petr Šimon: špaček obecný
25. 5. 2009
Petr Šimon: špaček obecný II
Fotografie špačků vznikly ve snaze vyfotit špačka v letu. Na začátku roku se mi podařilo v Keni zachytit špačka afrického v letu a tak jsem se po návratu snažil vyfotit naše špačky. Myslím, že fotky jsou důkazem toho, že i všední pták se dá nevšedně vyfotit.
1. 6. 2009
Pavel Záhorec: Malá letová studie
Tušil jsem, že fotit kolibříky bude velkým zážitkem, a moc jsem se na to těšil. I proto jsme kvůli závalům na hlavní silnici absolvovali nebezpečnou starou trasu z ekvádorského Quita kolem vrcholu vulkánu Pichincha do Minda. Městečko Mindo je součástí přírodní rezervace Mindo – Nambillo, vyznačující se hlavně bohatou ptačí faunou. Fotografování jsme naplánovali v místě s četnými napáječkami, kde byla koncentrace kolibříků a naděje fotografického úspěchu největší. Střídavě jsem s různými časy fotil z monopodu a z ruky. Canon EF 500/4 L IS dá docela fyzicky zabrat, ale na to už jsem si po třech týdnech focení na Galapágách a Ekvádoru zvykl. Kolibřík je neuvěřitelně rychlý nejen pohybem křídel, ale i neustálým přemísťováním. Chtěl jsem hlavně zachytit pohyb a po chvíli experimentování mi vycházel nejlépe čas 1/500s. Při kratším se kolibříci stali strnulými ptáčky a při delším na fotkách poletovala tělíčka bez křídel. Canon EOS 5D není pro sekvenční snímání žádný rychlík, přesto tento snímek vznikl sesazením dvou sekvenčních snímků focených z monopodu.
8. 6. 2009
Juraj Žiak: na lekne …
Pozorovaniu hniezdnej bionómii a etológii rybárikov sa venujem už piaty rok. Myšlienka vyfotiť rybárika na lekne mi skrsla v hlave tento rok začiatkom mája, keď som ho pripozorovaní videl pristáť na puk lekna na nemenovanom jazere na Južnom Slovensku. Koncom Mája som mu potom venoval celých 5 dní. Dôležité bolo vystavať na vhodnom (poctivo odpozorovanom) mieste kryt. A však ani po 3 dňoch sa mi nedarilo to, čo som si zaumienil, napriek tomu som v kryte trávil každé ráno 4 hodiny. Harmonogram vždy rovnaký: budíček 4:50 a na bicykli čo najrýchlejšie na jazero. konečne nadyšiel deň D! 25.5.09 mi samička na fotografii sadla presne tak ako som si to predstavoval a pózovala dosť dlho. Na záver len prezradím, že som ju zlákal na hlasovú nahrávku.
15. 6. 2009
Tomatito: Ohnivooké šidielko
Priznam sa, ze vacsinou k mojim fotkam pribehy nemam. Mozno iba k zopar, ale nie k makru. Mozem k fotke sidla len tolko napisat, ze vacsinou ich chodim hladat na Chilhamske jazero v UK a nevedel som najst cervene sidielko, az nahodou omylom v robote v londyne kamaratovi pristalo na aute na antene a pritom na okoli nie je vobec nijake jazero, tak som sa chytil prilezitosti a sidielko som si odchytil na fotografovanie, co sa mi skoro nepodarilo, lebo sa chystalo odletiet, tak som zmenil rychlost priblizovania sa k sidielku na rychlost slimaka a nakoniec to vyslo. Sidlo som fotil doma vo vecernych hodinach aby nelietalo. Je to spojene z viacerych fotiek, asi 4 fotky dokopy, a rucne skladane vo Photoshope. Hned na druhy den rano som sidlo pustil kde som ho nasiel, cize v robote. Je pre mna dolezite, aby hmyz, ktory fotim doma (kvoli zlozitejsim fotkam a skladaniu s hlbkou ostrosti, takisto sa mozem s bleskami vyhrat) bol culy, zivy a nijako obmedzovany a aby som ho aj zivy pustil kde som ho nasiel hned na druhy den. Mrtvy hmyz nefotim a ked aj nieco nafotim a nahodou mi cez noc v terariu umrie, fotky uz potom zasadne neuverejnujem. K vytvoreniu fotky ma urcite donutilo to, ze sa velmi rad pozriem zblizka na detaily, ktore by som inak volnym okom nevidel. A ked je v tom aj nejaka pekna sumernost a ostrost a farebnost, tak to lahodi mojim ociam a preto to rad fotim. Mat v portfoliu take fotky to urcite potesi.
22. 6. 2009
Jan Veber: Dáš si?
Tak s touhle fotkou je to trošku zvláštní. Když se mne Maruška ptala,
co bych chtěl letos k narozeninám, odpověděl jsem, že jet zase na nějaký
den na vlhy. „Klidně jeď, stejně jsem celé dny od rána do večera
v práci.“ To ale neměla říkat, protože jsem byl během několika minut
sbalený a vyrazil směr jih Moravy na jedno z mých oblíbených míst.
Tam jsem dlouho pozoroval lokalitu dalekohledem a snažil se objevit, kde že se
něco zajímavého děje. Moji pozornost upoutala hrana jedné hlinité stěny,
na kterou co chvilku usedla některá z vlh. Bylo rozhodnuto. Kryt jsem
postavil nedaleko od hrany a připravil vše pro fotografování. Na kryt jsem
nechal ptáky uvyknout a z lokality jsem odjel pokochat se krajem lednického
zámeckého parku, dát si moje oblíbené grilované koleno v jedné
z místních restaurací a navštívil jsem i své přátele. Zkrátka den
jako vymalovaný.
Na druhý den se trošku zatáhlo, ale to vůbec nevadilo, myslím si, že
právě naopak. Vlhy byly slyšet a vidět všude kolem, ale na vybrané místo,
ne a ne si sednout. A pak se to přece jen povedlo. Bůh fotografů už se na
to moje trápení nemohl koukat a tak mi poslal vlhu s nádherným motýlem
přímo před objektiv. Sedla si úplně přesně tak, jak jsem si přál a já
stačil udělat jen dva snímky. Po několika minutách přilétla ještě
jednou (nebo ta druhá) sice bez motýla, ale zapózovala mi také krásně a
tak mi vlhy a příroda dali dohromady s mojí ženou nádherný dárek
k narozeninám.
Jak v komentářích pod fotografií hezky napsal David Mahovský –
takových dárků a narozeninových příležitostí by mělo být víc. Ale
měly by potom pro nás takovou cenu?
Tímto bych chtěl ještě jednou všem strašně moc rád poděkovat za
krásná přání i za foto týdne…
29. 6. 2009
Juraj Macko: Kúpte si aspoň jednu, mladý pán!
Fotografia vznikla na severe Európy, na skalnatom morskom pobreží. Vybrali sme sa s kamarátmi fotiť morské vtáctvo ale tentokrát so zámerom loviť okrem „atlasových“ fotografií i fotky s nejakým nápadom, momentom alebo vtipom. Alky bielobradé, po vašom papuchalci, sú na podobné akcie priam rodení herci. Vydržal som pozerať hodiny na ich život na skalách, vzniklo pri tom pár možno naozaj vydarených fotografií, medziiným i táto.
A to je vše. Takové byly fotografie týdne první poloviny roku
2009. Děkujeme všem fotografům, kteří nám ke svým dílům napsali
komentář.