Trendem posledních let se stalo 3D. Je v kině, v televizi, v PC hrách, a samozřejmě i ve fotoaparátech. A každou chvíli představí některá z fotografických společností nový fotoaparát s úžasnou 3D technologií. Má to ale smysl? A k čemu je to dobré?
Trendem posledních let se stal pojem „3D“. 3D je kino, 3D jsou televize, 3D jsou počítačové hry, 3D jsou videokamery a 3D jsou samozřejmě i fotoaparáty. 3D je totiž moderní a 3D prodává. Dokonce i mobilní telefony mají své první 3D zástupce. 3D ve filmech a v televizi jistě smysl má, o tom přesvědčil tolik oslavovaný film Avatar. Má ale smysl 3D fotografie? A jaký?
Jak to začalo
3D fotografie není ve své podstatě nic nového. Jen se jí dříve neříkalo 3D, ale stereofotografie. Myšlenka je stará téměř jako fotografie sama. Když něco vyfotografujete, vytvoříte z prostoru jen jeho plochý obraz. Zkuste zavřít jedno oko, také už neuvidíte prostorový obraz. Jak tedy zachytit prostor? Musíte vytvořit fotografii „s použitím obou očí“, aby byla informace o třetím rozměru zachována. Tedy dvě fotografie mírně posunuté, pro každé oko jednu. Když tyto fotografie položíte vedle sebe a zašilháte aby se překryly, díky posunu scény na nich přesvědčíte mozek, že se dívá do trojrozměrného prostoru. A máte stereofotografii, respektive 3D fotografii. V této podobě (samozřejmě i s prohlížečkami, aby divák nemusel neustále šilhat) se stereofotografie objevila už v polovině 19. století. Později se objevily také stereokotoučky. Vložily se do přístroje podobného dalekohledu, který pak pro každé oko ukazoval jednu z fotografii. Na každém kotoučku bylo více fotografií – miniaturních diapozitivů.
 |
 |
Nástup 3D fotoaparátů
Pojem 3D fotoaparát se začal používat až u digitálních přístrojů. Dříve se jednalo stále o stereofotoaparáty. Hovoříme-li totiž o 3D, myslíme tím většínou jeden trojrozměrný obraz (byť je iluzí), ne dva, na které musíme šilhat, aby tak vypadaly.
Pravý stereofotoaparát / 3D fotoaparát, který opravdu zachytí scénu jako lidské oči, má dva objektivy (jako lidské oči). To ale znamená i dvě závěrky, dva snímače… a tak dál. A znamená to i vyšší výrobní náklady. Jsou to téměř dva fotoaparáty v jednom, ale zkuste někomu prodat takový přístroj za dvojnásobnou cenu.
Klasických stereofotoaparátů byla řada, s digitální 3D fotoaparátem pro běžný trh se dvěma objektivy přišla až relativně nedávno, v roce 2009, firma Fujifilm. Model REAL 3D W1 a jeho o rok mladší nástupce REAL 3D W3 mají dva objektivy a umožňují s nimi i „šilhat“ na blízké předměty – stejně jako lidské oči šilhají, když čtete tento článek. To je velmi zajímavá funkce, která pochopitelně zlepší kvalitu zachycení 3D prostoru. Vyberete si tak totiž, kde bude v prostoru fotografie rovina papíru, co bude vystupovat do popředí, a co se bude nacházet uvnitř fotografie. Fotoaparát má také 3D displej (s klasickým principem drážkovaného povrchu, kdy každé oko dostane díky lomu světla na povrchu displeje jiný sloupec pixelů – jinou fotografii) s 3D zobrazením bez brýlí. Z velkých výrobců je Fujifilm jediná společnost, která se vydala touto cestou. Ovšem další převážně asijské firmy se nápadu chytily. Vznikl tak například klon, který byl k vidění na loňské Photokině.
 |
 |
Druhou možností, jak získat fyzicky dvě fotografie z různých úhlů, a tentokrát bez zdvojení poloviny součástek ve fotoaparátu, je použití objektivu, který vykreslí na snímači (filmu) dva obrázky. Má totiž dvě sady čoček, pro každé oko jednu. Pěkným příkladem jsou velmi jednoduché objektivy Loreo 3D Lens in a Cap. Samozřejmě použitelné jen na zrcadlovky. Mezi kompakty s výměnnými objektivy zvolil tento přístup Panasonic. Pro své bezzrcadlovky vyrobil objektiv H-FT012. Už z obrázků objektivů jsou patrné dvě nevýhody. Objektiv nezoomuje a jen výjimečně ostří a obě sady čoček, obě „oči“ fotoaparátu, jsou blízko u sebe. Blíž než lidské oči. A to znamená, že na fotce nebude bez dalších úprav prostor tak hluboký. Také „šilhat“ jako kompakt od Fujifilm objektivy neumí. A H-FT012 má navíc světelnost f/12, což obecně není pro fotografování příjemný parametr. Ovšem spolu s ohniskem 12,5mm řeší problém neostření – vše je ostré hloubkou ostrosti. Další drobnou nevýhodou je poloviční rozlišení a fotografie na výšku.
 |
Každý „fyzicky“ 3D fotoaparát ovšem znamená investice do vývoje, výrobní linky a podobně. Levnější je vyřešit 3D jen nějak elektronicky. A touto cestou se vydala řada ostatních firem.
Například Sony má v nových fotoaparátech funkci „3D Sweep Panorama“. Otáčíte fotoaparátem jako při fotografování panoramatické fotografie, přístroj zaznamená řadu fotografií a nejen že složí panorama, dokonce ho vytvoří ve 3D. Přitom nikde nejsou ony dvě posunuté fotografie. Z větší části je toto 3D zásluhou zpracování obrazu.
Olympus je konzervativnější. Fotoaparát SP-610UZ nechá fotografa vyfotit první fotografii, a pak, poté co fotograf pohne fotoaparátem do strany, sám vyfotí druhou. Podobně Panasonic TZ20 v 3D režimu nechá uživatele pohybovat fotoaparátem, nafotí větší množství snímků a vybere dva vhodné pro 3D.
 |
Elektronicky řešené 3D je sice levnější a nic nebrání jeho rozšíření, má ale jednu zásadní nevýhodu. Nelze fotit pohybující se objekty. Jejich poloha by se na fotografiích pořízených s časovým odstupem změnila a to by narušilo 3D dojem. Často stačí, když se rychleji pohybují mraky v krajině, a už je to posune v prostoru fotografie do nesprávné hloubky.
Byť je tedy 3D jasným trendem, a lze předpokládat, že se výrobci tohoto taháku na zákazníky nevzdají, budou ho omezovat dva faktory. Na jedné straně cena, náklady a jistá specializovanost „pravých 3D“ fotoaparátů se dvěma objektivy, na straně druhé, té levnější a kompaktní, omezená použitelnost. Je sice hezké mít na takové to rodinné cvakání 3D kompakt, ale aktivní děcko, které nepostojí, bude na fotografiích stejně posunuté a nesloží se správně. Teď je jen otázkou, jestli si tohle běžný zákazník uvědomí, nebo to výrobci vyřeší.
A pak je tu ještě otázka prohlížení 3D fotografií.
Prohlížení 3D fotografiích
3D fotografie se sice objevuje ve stále více fotoaparátech, které jsou cenově dostupné, ovšem jejich prohlížení může být problém. Výrobci svorně prohlašují, že jejich fotografie lze jednoduše zobrazit na 3D televizi (fotografie v souboru MPO). Ovšem kolik lidí si ke kompaktu za pár tisíc pořídí i novou televizi za desítky? Pokud fotoaparát neumožňuje uložit dva JPG soubory, ale ukládá jeden MPO, musí Běžný Franta Uživatel, chce-li si fotografie ve 3D i prohlédnout, zcela netriviálně sehnat a nainstalovat program, který převede MPO 3D fotografii na stereofotografii v JPG. A pak šilhat, nebo pořídit barevné brýle k prohlížení anaglyfů.
 |
Také tisk fotografií není úplně triviální. Aby byl i výtisk zobrazitelný ve 3D, existují v podstatě tři možnosti. 3D tiskárna (drahý tisk – fotografie 15×10cm přes 100kč), tisk anaglyfu (ztráta části barev na fotografii, u některých barev naopak ztráta 3D efektu), nebo tisk stereofotografie (omezená velikost). Sdílení 3D fotografií s okolím je zatím problematické.
Jednoduše řečeno, chybí jednoduchá, levná a funkční metoda zobrazení, která by byla použitelná všude tam, kde se nyní zobrazují běžné fotografie.
K čemu je 3D fotografie
A na závěr zbývá i otázka nejdůležitější. Co ve 3D fotografovat? V principu se třetím rozměrem ve fotografii pokoušíme ještě přesněji popsat fotografovanou skutečnost, takže využití je převážně v informativní fotografii. To může být jak produktová fotografie, kde získáme přesnější informaci o tvaru objektu, tak fotografie z dovolené – paměťový záznam.
Samozřejmě i další témata lze fotografovat ve třech rozměrech, ale 3D vždy svádí k popisnosti. Občas lze takto „popsat“ velmi zajímavé scény nebo děje. Ona klasická dopadající kapka vyfotografovaná krátkým časem dostává ve 3D doslova nový rozměr. To ovšem vyžaduje pravý 3D fotoaparát a ne kompakt s elektronicky lepeným 3D. Čistě abstraktně pojatá emoce vzbuzující 3D fotografie vyžaduje opravdu hodně představivosti a jsem upřímně zvědavý, co se postupem času objeví. Také kompoziční pravidla přestávají platit. Třeba S-křivka už netvoří prostor, ten je tam i bez ní. Vnímání 3D fotografií je zcela jiné.
 |
Podtrženo sečteno
3D fotografie je trend, ale přes rychlé rozšiřování této funkce ve fotoaparátech je stále v začátcích. Ještě není možné fotografie jednoduše prohlížet a sdílet. Tam kde by byla 3D fotografie užitečná – rodinné momentky – jsou levnější fotoaparáty díky metodě tvorby 3D nepoužitelné. Každopádně má ale „3D“ své opodstatnění. A také dobře vypadá v propagačních materiálech a má potenciál prodávat. Takže můžeme očekávat další fotoaparáty vybavené 3D funkcemi. A pokud se navíc rozšíří i nějaký rozumný způsob zobrazování fotografií z těchto fotoaparátů, budeme se s 3D fotografii setkávat stále častěji. Zcela nový druh fotografické tvorby přichází na scénu. Prosadí se?