PhotoHint 17: 3D fotografie

Poslední dobou stále více se prosazující "3D" trend zasáhl i fotografii. Některé fotoaparáty už umí díky různým funkcím fotografovat 3D fotografie. V tomto PhotoHintu se dozvíte, jak je možné vytvářet 3D fotografie bez speciálních fotoaparátů a příslušenství - třeba i foťáčkem v mobilu.

Poslední dobou stále více se prosazující „3D“ trend zasáhl i fotografii. Některé fotoaparáty už umí díky různým funkcím fotografovat 3D fotografie. V tomto PhotoHintu se dozvíte, jak je možné vytvářet 3D fotografie bez speciálních fotoaparátů a příslušenství – třeba i foťáčkem v mobilu. O trendu „3D“ ve fotografii si můžete přečíst v článku FotoTrend: 3D fotografie a fotoaparáty.

3D fotografie je ve své podstatě jakýkoli záznam statického obrazu, který umožní vidět divákovi fotografovanou scénu trojrozměrně. V praxi se používá několik způsobů, jak toho dosáhnout. 3D fotografie můžete prohlížet se speciálními brýlemi, se speciálními dovednostmi, nebo se speciálním zobrazovačem. Princip je ale pokaždé stejný – každé oko musí vidět o trochu posunutou scénu a mozek si pak složí prostorový dojem.

Když pozorujete svět kolem sebe, vidí každé oko scénu z jiného úhlu. Posun sice není velký, ale lidský mozek z něj dokáže zcela automaticky vytvořit dojem prostoru. Pokud zavřete jedno oko, uvidíte pouze 2D. Například pak špatně odhadujete vzdálenosti (pouze na základě zkušeností). Základní myšlenkou 3D fotografie tedy je: dejme každému oku dvourozměrný obraz scény, ale z mírně posunutých úhlů. Mozek si sám dotvoří třetí rozměr.

Jak fotografovat 3D

Jak tedy získat tyto dvě posunuté fotografie? Některé fotoaparáty to umí automaticky. Ať už se jedná o Fujifilm FinePix Real 3D W3, který má v sobě prakticky dva fotoaparáty, nebo bezzrcadlovku Panasonic s 3D objektivem vykreslujícím na snímači dva obrázky vedle sebe. Také se objevují 3D funkce v obyčejných fotoaparátech. Fungují tak, že přístroj nasnímá několik obrázků, zatímco s ním pohybujete, a pak vybere dva, které tvoří onu odpovídající dvojici. To už se blíží způsobu použitelnému u libovolného fotografického přístroje. Totiž vyfotografovat jeden snímek, posunout fotoaparát do pozice „pro druhé oko“ a zachytit druhý snímek.

Fotoaparáty automaticky fotografující více snímků jsou z těchto možností nejméně vhodné. Zdárně totiž kombinují nevýhody obou zbývajících přístupů: Fotografování dvou snímků najednou a fotografování dvou snímků postupně ručně. Jejich výhody a nevýhody pro přehlednost v tabulce.

2 snímky vyfotografované zároveň:

2 snímky vyfotografované postupně:

Pohybující se objekty

Pohybující objekty jsou při postupném fotografování snímků neřešitelný problém. Tím, že je například auto přejíždějící přes fotografii na každém snímku v jiném místě, posune se pak při vytvoření 3D snímku do nesprávné hloubky, buď se bude jevit blíž, nebo naopak dál než by mělo být vzhledem k okolí. Postupně lze tedy fotografovat jen nepohyblivé scény. To je velká nevýhoda, neboť právě zastavený pohyb dostává na 3D fotografiích nový rozměr.

Síla 3D efektu a fotografované měřítko

Síla, nebo chcete-li výraznost, 3D efektu a možnost tvorby 3D fotografií scén různého měřítka úzce souvisí. Oboje je totiž dáno vzdáleností míst, ze kterých dva snímky fotografujete. U přístrojů se dvěma objektivy nebo automatikou toto neřešíte, tam jsou dva snímky vždy stejně daleko od sebe. Pokud fotografujete ručně, můžete pořídit fotografie dál od sebe, nebo blíž k sobě než jsou lidské oči. Delší rozpětí zvýrazní 3D efekt, menší ho zploští a používá se u makrofotografie, kde by velký posun změnil scénu příliš, a mozek by již trojrozměrný obraz nesložil.

Chcete-li pořídit dvě posunuté fotografie jediným fotoaparátem, musíte se tedy rozhodnout, s jakým posunem. Doporučuji experimentovat, protože hodně záleží na hloubce scény. Tu můžete větším posunem zvýraznit. Když to ale přeženete, výsledek bude buď trhat oči, nebo bude rovnou nefunkční. Následující tabulka poslouží jako doporučení jak začít:

Jinak řečeno: čím blíž objekt je, tím blíž u sebe musí být vaše fotografie.

Dále je vhodné držet co nejlépe rovinu, nekroutit fotoaparátem. Vzájemné pootočení snímků lze sice srovnat v PC při vytváření 3D obrázku, ale kvůli následnému ořezu to zmenšuje celkový záběr fotografie. Fotoaparátem miřte na obou fotografiích do jednoho bodu – ideálně toho, který chcete mít na výsledné 3D fotografii v rovině papíru (obrazovky). Není to nijak kritické, ale opět to omezí nutný ořez při následném zpracování. Při nastavení fotoaparátu je vhodné:

• fotografovat se stejnou zaostřenou vzdáleností
• fotografovat se stejnou clonou
• fotografovat se stejnou expozicí
• a pochopitelně fotografovat se stejným ohniskem (zoomem)

Pokud něco z těchto bodů na svém fotoaparátu nemůžete nastavit, nezoufejte, nějak už to dopadne a nebo to srovnáte při zpracování fotek.

Jak vytvořit 3D fotografii

Při samotném vytváření fotografie ze dvou posunutých snímků se musíte rozhodnout, jaký druh „3D“ zobrazení použijete. Zda nejstarší metodu stereoskopické fotografie – dvou obrázků vedle sebe, vytvoříte anaglyf – barevně kódované překrývající se obrázky, nebo máte k dispozici například 3D televizi a vytvoříte soubor s příponou .MPO – 3D obrázek. Každá metoda „3D“ má své výhody a nevýhody:

Stereoskopická fotografie:

• nejsou potřeba žádné pomůcky
• je potřeba šilhat nebo dát oči rovnoběžně
• obrázky musí být malé – jen v malém rozlišení
• obraz si zachová barvy

Anaglyf:

• velmi levné 3D brýle
• obrázek může být v plném rozlišení
• barvy jsou zkreslené a fotografie určité barevnosti 3D efekt postrádají
• náchylné k duchům

MPO (3D televize):

• drahé vybavení
• snadné prohlížení
• obraz si zachová barvy
• rozlišení záleží na možnostech zobrazovače

Ať už zvolíte jakoukoli metodu, začátek je vždy stejný. Musíte fotografie srovnat a oříznout. Můžete riskovat nástroje pro automatické zarovnání fotografií v různých editorech, ale protože jsou fotografie mírně odlišné, je výsledek nejistý. A hlavně nemáte možnost určit důležitý parametr – co bude z fotografie vystupovat a co bude ubíhat do obrazu.

Ruční zarovnání fotografií je hračka, pokud máte program umožňující práci s alespoň jednou vrstvou. Adobe Photoshop, Zoner Photo Studio… Postup je obdobný:

• Otevřete si jednu z fotografií a druhou do ní vložte jako vrstvu. Nastavte vrstvě režim prolnutí na „rozdíl“. Uvidíte šedou změť, ve které brzy poznáte dva prolnuté snímky – jejich rozdíly jsou světlé, shodné oblasti černé.
• Nyní vrstvou podle potřeby otáčejte, až fotografie srovnáte horizontálně od jedné roviny.
• Pomalu posouvejte vrstvu ze strany na stranu. Uvidíte černá místa. To jsou místa minimálního rozdílu, kde jsou fotografie shodné. A to jsou také místa v budoucím 3D prostoru, která budou v rovině papíru/obrazovky. Vše co bylo v reálné scéně blíž k vám bude vybíhat, ostatní bude zanořené. Prostým posunem fotografií si tak vyberete, jak bude 3D vypadat.
• Po zarovnání změňte režim prolnutí zpět na normální a obrázek ořízněte aby vrstvě v popředí nechyběly okraje.
• Máte polotovar pro další tvorbu. Nyní je dobré si oba již vzájemně zarovnané obrázky zvlášť uložit.

Další postup se už liší:

Stereoskopická fotografie

Stereoskopickou fotografii z již připravených zarovnaných obrázků vytvoříte tak, že je prostě umístíte vedle sebe. Který bude pravý a který levý záleží na tom, zda chcete šilhat, nebo srovnávat oči – šilhání je snazší pokud to umíte. Správné pořadí určete experimentálně – zašilhejte až se vám snímky překryjí do jednoho a pokud máte obrázky správně, uvidíte 3D. Máte-li obrázky prohozené, 3D bude naruby a vám vyteče mozek ušima.

Šilhání na stereoskopickou fotografii je levná a pohodlná metoda pro zobrazení „3D“. Chce ale trochu cviku, než se naučíte na šilháním překryté fotografie zaostřit. Ze začátku si dělejte obrázky malé nebo koukejte z větší dálky.

Anaglyf

Anaglyf jsou dva obrázky v různých barvách prolnuté přes sebe. Divák si pak nasadí brýle s barevnými filtry a každý filtr propustí do příslušného oka jen odpovídající obrázek. Ty navíc po „spojení“ získají součtem barev část své původní barevnosti. Nejčastější je azurovo-červený anaglyf, který se také snadno vytváří.

Například v Zoner Photo Studio 13 je přímo nástroj na tvorbu anaglyfů (Vytvořit > 3D obrázky…). V něm otevřete dva zcela neupravené snímky, on je sám zarovná, pootočí, ořízne a vytvoří azurovo-červený anaglyf. Ovšem je to automatika, takže výše popsaným ručním srovnáním a oříznutím obrázků získáte lepší výsledek. V nástroji od Zoneru pak otevřete již připravené snímky a bez zarovnání nechte vytvořit anaglyf.

V programech, které umí pracovat s vrstvami a jejich prolnutím, jako je například Adobe Photoshop, vložíte jednu z připravených fotografií do vrstvy přes druhou a pak v režimu prolnutí vrstev vypnete horní vrstvě červený kanál. Zkontrolujete brýlemi a pokud je 3D naruby, zapnete červený kanál a vypnete modrý a zelený.

Pokud nemáte ani Zoner, ani program pro práci s vrstvami, zkuste google. Najdete velké množství programů pro vytvoření anaglyfu.

MPO (3D televize)

MPO soubory (JPEG Multi-Picture Format) jsou v principu jen sendviče dvou fotografií zabalených v jednom souboru. Pro účely 3D jsou v něm naše dva posunuté obrázky. Pro vytvoření souboru MPO potřebujete speciální konvertor. Opět jich řadu najdete na internetu. Některé umí i zarovnat původní neupravené fotografie – s různými výsledky. Již zarovnané snímky stačí pouze konvertovat. Výsledný MPO soubor s 3D fotografií by vám měla zobrazit každá 3D televize.

V seriálu PhotoHintů již vyšlo:

• květen 2011: „3D fotografie“
• duben 2011: „Fotografování hvězdných drah“
• březen 2011: „HDR fotografie“
• únor 2011: „Optická neostrost ve fotografii“
• leden 2011: „Polarizační filtr“
• prosinec 2010: „Odrazná deska“
• listopad 2010: „Synchronizace blesku“
• říjen 2010: „Vyvážení bílé a barevná teplota“
• září 2010: „Ploché a plastické svícení“
• srpen 2010: „Sluneční clona“
• červenec 2010: „Abstrakce ve fotografii“
• červen 2010: „Zoomování při expozici“
• květen 2010: „Panoramatická fotografie“
• duben 2010: „Hloubka ostrosti“
• březen 2010: „Fotografické filtry a systém Cokin“
• únor 2010: „Fotografické zátiší“
• leden 2010: „Měřítko ve fotografii“