Zvykli jsme si dívat se příliš dopředu. Stále očekávat nějakou změnu. A ona ne a ne přijít. Cyklus času jsme si narovnali do přímky s nějakým počátkem i koncem a velmi se divíme, že to nefunguje. Ono nic nepřichází. Jen přecházejí iluze.

Moc bychom do budoucnosti chtěli nahlížet a kochat se všemi těmi novinkami. Přitom se na její tvorbě odmítáme podílet. Bereme budoucnost jako něco, co přijde a my s tím nic nenaděláme. To je chyba. Budoucnost utváříme my a tím, že na ni budeme jen čekat, se nic nezmění. Pokud zůstaneme jen u toho vyčkávání, nejen, že nepřijde to, co vyhlížíme, ale dočkáme se jen vlastního úpadku. Nakonec se stejně všechno opakuje a vrací. Lidé touží po dokonalosti a technologickém posunu, který jak velmi postupně nastane (aniž bychom to pozorovali), budou hledat ostrůvky zeleně, bez chytrých strojů a pokročilých technologií. Ze svých dokonalých klimatizovaných domů budou stále častěji utíkat na stromy.

Budoucnost je synonymum pro změnu, kterou člověk potřebuje k