BIBLE: kazatel 1
1 Slova Kazatele, syna Davidova, krále v Jeruzalémě.
2 Pomíjivost, samá pomíjivost, řekl Kazatel, pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí.
3 Jaký užitek má člověk ze všeho svého pachtění, z toho, jak se pod sluncem pachtí?
4 Pokolení odchází, pokolení přichází, ale země stále trvá.
5 Slunce vychází, slunce zapadá a dychtivě tíhne k místu, odkud opět vzejde.
6 Vítr spěje k jihu, stáčí se k severu, točí se, točí, spěje dál, až se zas oklikou vrátí.
7 Všechny řeky spějí do moře, a moře se nepřeplní; do místa, z něhož vytékají, se zase vracejí k novému koloběhu.
8 Všechny věci jsou tak únavné, že se to ani nedá vypovědět; nenasytí se oko viděním, nenaplní se ucho slyšením.
9 Co se dálo, bude se dít zase, a co se dělalo, bude se znovu dělat; pod sluncem není nic nového.
10 Je něco, o čem lze říci: Hleď, to je cosi nového? I to bylo v dávných dobách, které byly před námi.
11 Nelze podržet v paměti věci minulé; a ani budoucí, které nastanou, nezůstan