Říká se, že v jediném zrnku písku je obsažen celý vesmír. I tato fotografie, jako nepatrný výsek reality, nám otevírá ohromný prostor pro naši představivost, k zpřítomnění nekonečné řady osudových příběhů, dávno již zasunutých v paměti času a přesto stále živých a aktuálních. Píše otazníky o naší civilizaci jejíž jsme každý z nás součástí.
V tomto kontextu jsem si vzpomněl na krásnou a nadčasovou myšlenku anglického básníka Johna Donneho.
„Žádný člověk není ostrov sám pro sebe, každý je kus nějakého kontinentu, část nějaké pevniny. Jestliže moře spláchne hroudu, je Evropa menší, jako by to byl nějaký mys, jako by to byl statek tvých přátel nebo tvůj. Smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem část lidstva. A proto se nikdy neptej, komu zvoní hrana. Zvoní tobě.“

po tom velkolepém ántré nade mnou raději ani nešpitám

zaujalo