Moc jsme se nevyspali. Celou noc nám za chatou duněl jícen sopky a laviny kamení. Z vulkanologické báze jsme vyráželi za rozbřesku a po několika hodinách jsme stanuli na hraně kaldery. Beze slov a s bezbřehým úžasem jsme zírali na několikasetmetrový vnitřní kužel, z nějž se valila pára a prach a jehož svahy byly pokryté jasně žlutou sírou. Při pomyšlení, že toto všechno vzniklo před padesáti lety, nám běhal mráz po zádech. S parádním výhledem na okolní vulkány, jejichž kóny se špičatě prodíraly skrz bílou peřinu mraků, jsme si dali vrcholové cigárko. Chutnalo báječně..!