Brumla je malý medvěd. Barborčin medvěd. A je starý stejně jako Barborka. To znamená tři roky. Vlastně tři a půl. Barborčina maminka říká, že půlky se taky počítají. No, a Barborčin tatínek zase naopak tvrdí (pokaždé když jedeme na návštěvu k dědovi a babičce, nebo když pořádáme rodinnou oslavu), ať maminku ani nenapadne počítat mu vypité pulky.

Tak jak to tedy vlastně je? Kdybych nebyl medvěd, byl bych z toho jelen. A kdybych byl ten žlutý medvěd, který má jméno složené ze dvou písmen, byl bych „s rozoumkem v koncích“.

Naštěstí jsem Barborčin Brumla a pro vysvětlení nemusím chodit daleko. Oba Barborčini rodiče jsou jazykoví experti (prosím tě, neptej se mě, co to je – nejspíš mají delší jazyk než ostatní?). A tak půjdu za nimi, ať mi to prostě vysvětlí. Ještě se ale musím rozhodnout, koho poprosím dřív, jestli maminku, nebo tatínka. Za ty tři roky, co tu bydlím, jsem totiž pochopil jednu věc: zeptám-li se na něco odborného maminky, její výklad je hodně rychlý. Než stihnu našpicovat ouška, maminka se zeptá, zda všemu rozumím, a než odpovím, odběhne do kuchyně vařit nebo uklízet můj pokoj, protože maminka si potrpí na pořádek!

sice by nemusela být ta igelitka nebo co to je, v lavičce, ale jinak dobré