Nemůžete komentovat. Nejste přihlášen(a).
Před asi tak dvanácti lety si nás jako hubeňoučké kotě vybrala sama, prostě přišla. Byla polodivoká, k lidem nešla, ale byla hladová, a když jsem poodešla, jídlo z mističky si brala. Sousedovic Mourek byl seladon, holka malá měla brzy koťata, a tak nám zůstalo i jedno mourované kotě…
Mňoukat je nikdy nikdo nenaučil, ale po vysokých stromek běhaly obě jako draci. Černá Minda byla osobnost, chytrá a rozumná, malá zas za mnou chodila jako pejsek.
Žily venku, za dveřmi u zastřešeného vchodu měly pěnovkové krabice, v létě malou otevřenou, v zimě i větší s víkem, kde se k sobě tulily.
A tak jsme žili spokojeně dalších, no, řekněme jedenáct let. Když jsem šla fotit po okolí, šly se mnou obě, a běhaly po zemi i stromech. A já nakonec ten foťák musela obrátit i na ně.
A pak černá Minda zalezla do té větší zakryté pěnové krabice, a věděla jsem, že něco není v pořádku. Jen jsem nakukovala, lákala ji na všechno, co měla ráda, ale ani nevylezla.
Až pak, za dva dny, vyšla. Po schodech dolů, na louku kde ráda sedávala, tam seděla dost dlouho, pak se šla projít po nejbližším okolí. Jen pořád nic nejedla. Ale měla jsem radost, že je to zase lepší…
Předevčírem ráno ležela venku pod střechou vedle auta, dost ráda tam lehávala.
Spala, malá, jen jsem občas na ni přišla kouknout, promluvit na ni, ale měla zavřené oči, no, občas to dělala, že jsem na ni mluvila, a ona klidně spala dál. Pak otevřela oči, ale nějak nereagovala.
Tak jsem obvolala všechny veterináře, nikde neměli čas, až jsem konečně uslyšela slova „přivezte ji“… Ale pomoci už nebylo třeba.
Pohřbili jsme ji ještě ten den, na jedno z jejich oblíbených míst.
Její mourovaná dcera si pak na to místo sedla, až mi zamrazilo.
Takže černá Minda už ví, co je tma. A fotit na tohle téma už spolu nebudeme.
Až teď vím, že když po dvou dnech vyšla, šla se rozloučit s okolím.
Musela vědět… Jak, to nevím, ale věděla…
Nádherná zvířata a krásná série. Patřila by do TD :-)
Chtěla jsem ji dát do TD, ale série do TD nešla vložit.
Sysel má 5 roků. Každou noc se mnou spí v kontaktu. A přes den se pomazlí a usne mi na prsou s hlavou na mém rameni. Musí to být hrozné, moc smutné.
"Sysel má 5 roků. Každou noc se mnou spí v kontaktu. A přes den se pomazlí a..." - zobrazit celý komentář
Bude to oříšek přemluvit nějak manžela, aby povolil na jaře kotě...
…
"Malá" Minda je tak trošku ztracená, chodím si s ní povídat, a ona při tom přede..
"Bude to oříšek přemluvit nějak manžela, aby povolil na jaře kotě... … "Malá..." - zobrazit celý komentář
My jsme nikdy žádné zvíře nechtěli. Ze strachu jeho ztráty. Pak děti přinesli čtyřtýdenního, odhozeného či ztraceného Sysla. Hladový a zablešený balíček chlupů s velikýma očima. Zamiloval jsem si ho na první pohled. Ale myslím, že kdyby odešel dřív než já, už bych jiného nechtěl. On se nedá nahradit.
Ale pro Mindu to musí být těžké :-)
"My jsme nikdy žádné zvíře nechtěli. Ze strachu jeho ztráty. Pak děti..." - zobrazit celý komentář
No, manžel prostě kočky nemusí. Tahle černá prostě přišla a hotovo dvacet...
Pak když udeřily zimy, na půl úst řekl "pusť ji do přístavku"... a tak asi zachránil život i té malé Mindě...
Teď předevčirem jsme tu seděli v obýváku mlčky, jako kdyby někdo umřel, a to utrousil "Já kočky nemusím, ale tuhle jsem měl rád"... a nějak se mu leskly oči jako mně...
No, jenže právě taky řekl, že ho to sebralo a nechce to prožít znovu...
Tak budu muset hodně zapnout závity mozkové, jak na to, aby mi na jaře povolil další kotě...
Anebo se modlit, aby si nás nějaký vyhozený prcek zas našel...
Ach jo...
"No, manžel prostě kočky nemusí. Tahle černá prostě přišla a hotovo dvacet....." - zobrazit celý komentář
Držím palce :-)
Smutné moc... čas to zhojí.
Smutné. Vzpomínky možná ještě bolí, ale prožily jste spolu hodně pěkného. A na to mysli.
V létě v červenci jsme přišli o jezevčíka Berta bylo to stářím hned na to v srpnu o druhého psíka jmenoval se Romi měl krušný osud nikdo ho nechtěl tak před osmi lety skončil u nás bohužel podlehl rakovině. Přiznám se nesl jsem to těžce takže moc dobře chápu vaše pocity, my jsme to vyřešily tak, že do pěti dnů jsme dali domov jednomu opuštěnému psíkovy jménem Toby a věřte bylo hned líp.
Moc hezky napsáno. Já měla vždy štěstí, že když přišel jejich čas odešly. Je to méně bolestné, než když vyprovázím pejsky za Duhový most.
Pěkná série-
se smutným koncem.
"Smutné. Vzpomínky možná ještě bolí, ale prožily jste spolu hodně pěkného. A..." - zobrazit celý komentář
Myslím že měla ten nejhezčí kočičí život, jaký jde kočce přát.
Naprostou volnost a svobodu, dostatek jídla, teplo a jistotu u baráku, a společnost.
A myslím, že byla i velice spokojená.
Smutná je ta poslední - odcházející. My jsme si to prožili v létě, po 13ti letech. Teď máme půlročního Čurýska, vzhledově stejně mourovatou, ale jinak úplně jinou akrobatku (asi je křížená s opicí :)
Pěkné kočičky, smutné vzpomínání, zažila jsem to před měsícem a půl a nebyly to hezké okamžiky. Zbyl nám ještě jeden a jak to už u koček bývá, je úplně jiný..
Pěkné povídání, ale moc smutné, zažila jsem něco podobného s pejskem
Krásná, zvířata ví, že přišel jejich čas. Stejně mě to vždy udiví.
Mě se to moc líbí ... Uvolněná a nabízí příběh ...
"Nádherná zvířata a krásná série. Patřila by do TD :-)..." - zobrazit celý komentář