Recenze: Sony Alpha A7C Mark II

Sony A7C Mark II je modernizovnou verzí kompaktního fullframe fotoaparátu A7C. Ten nabízí velký senzor v malém těle odpovídajícím spíše APS-C fotoaparátům. Jaké novinky přináší druhá generace a pro koho vůbec „fullframe do kapsy“ je?

Úvod

Řada A7C razí filozofii, že velký výkon nemusí znamenat velký přístroj. Jde v podstatě o vnitřnosti (už tak poměrně kompaktních) bezzrcadlovek řady A7 do těla cca odpovídajícímu APS-C přístrojům A6XXX, jak velikostí, tak ovládáním.

Z toho je zřejmé, na koho takový přístroj primárně cílí – na hobby fotografy, kteří buď chtějí upgradovat z APS-C přístrojů Alpha, nebo chtějí mít dvě podobná těla s různě velkými senzory pro různé příležitosti a nebo zkrátka chtějí maximum možné kvality v těle „na cesty“. Naopak profesionální (=pracující) fotografové nejsou hlavní cílovkou této řady, protože ti už jsou lépe obslouženi ostatními stroji klasických řad A7/A9/A1, které nabídnou rovněž fullframe senzory, ale ve větším těle s tudíž lepší ergonomií a některými funkcemi navíc, které hobby fotograf oželí, ale profi fotograf může nutně potřebovat.

Zvláštností generace II je její rozdělení do dvou řad, po vzoru větších sourozenců (běžná verze a verze „R“). Hlavním rozdílem je, že R verze nabídne výrazně vyšší rozlišení, ale také je výrazně dražší. Pro mnoho fotografů tak bude A7C II praktičtější volbou.

A7CR jsme vám již představili v předchozím článku od Andreje Macenauera. Dnes si povíme více o variantě bez „R“ a s rozumnější cenou i rozlišením.

Že je vysoké rozlišení nerozumné? To samo o sobě samozřejmě ne, hodí se (krom velkých profesionálních tisků) zejména pro možnost oříznout více snímek a tím zlepšit kompozici či virtuálně prodloužit ohnisko. Pokud hodně pracujete s teleobjektivy a obecně záběry z dálky, určitě to oceníte, ovšem znamená to, že výsledné fotky budou datově větší a RAWy budou náročnější na výpočetní výkon počítače atd. Pokud ořezy nepotřebujete a velké tisky neděláte, platíte vlastně za něco, co nebudete vůbec využívat. Takže je A7C II lepší z dvojice novinek? To také ne – chybí ji třeba plně artikulovaný displej z verze R. Dá se zkrátka říci, že oba nové modely cílí na trochu jiného uživatele. Pokud budu chtít to „nej“ třeba na cesty, kde ocením kompaktní tělo, snímky s velkou možností dodatečného ořezu a artikulovaný displej umožňující snadné focení ze všech úhlů, ať vysoko nad hlavou, nebo nízko u země či třeba za roh (a mohu si to finančně dovolit), vezmu R-ko. Pokud chci zkrátka univerzální fotoaparát, který je nadupaný moderními technologiemi, kompaktní a s výstupem, za který se nemusí stydět ani dražší přístroje, ale nehodlám pracovat s RAWy o rozlišení 61MPx a neplánuji fotit či točit za roh, udělám asi lépe s verzí C II. Jako bonus pak dostane i několik objektivních výhod, které levnější model nabídne: rychlejší sériové snímání a více AF bodů s lepším pokrytím.

Tělo a konstrukce

Na první pohled se tělo od první generace příliš nezměnilo (124 × 71 × 63 mm, 514 g), na druhý si pak můžeme všimnout nového voliče režimů foto/video/speciální efekty, který si přístroj půjčil z řady vlogovacích videokamer Z-V a předního rolleru, který předchůdci chyběl a rozhodně se hodí (větší modely A7 ho mají od začátku). Přibylo jedno programovatelné Fn tlačítko a programovatelný je také původní roller kompenzace expozice. Po přiložení přístroje na oko si také všimneme o něco většího hledáčku (0.7× vs 0.6×) a nový je také LCD s maličko vyšším rozlišením. Při starém bohužel ale zůstalo rozlišení zmíněného hledáčku, které je na dnešní dobu podprůměrné.

Jestli jsem v něco doufal a nebyl vyslyšen, pak je to AF knipl, přesněji joystick. Současné větší A7 ho mají, APS-C modelům a řadě C chybí nadále.

Vzhledem k rozměrům logickým kompromisem je chybějící druhý slot na paměťovou kartu; jelikož fotoaparát funguje na SD karty, které nejsou extra spolehlivé (pár mi jich už odešlo), diskvalifikuje ho to jako dedikovaný profi přístroj. Vážně, jestli fotíte za peníze, kupte si větší model řady A7/A9/A1, který má sloty dva. Až vás znenadání opustí karta, ne které byly komplet všechny fotografie ze svatby, nebudete muset hledat ~~nejbližší větev~~ software pro záchranu dat.

Shrnutí - méně ovladačů, menší hledáček, menší grip, chyějící joystick a druhý slot na kartu – to je daň, kterou platíte u řady C za kompaktnost.

Jak to fotí?

Moc hezky. V podstatě bych zde mohl nakopírovat pozorování z recenze A7 IV, protože se zdá jít o stejný čip. Nicméně to by bylo moc jednoduché a nebylo by to tak úplně dostatečné, protože čip je dnes jen jednou proměnou v obrazové kvalitě (byť stále tou nejdůležitější). Své však řekne i procesor (zde nový Bionz XR s AI koprocesorem) a algoritmy zpracování obrazu, které, podobně jako u nedávno testované APS-C variace na obdobné téma A6700, opět ve vyšší míře využívají umělou inteligenci.

Rozlišení je 33Mpx (místo 24MPx u Mark I), ale v praxi to není takový rozdíl. Pokud potřebujete v tomto směru upgrade, jděte do verze R. Citlivost je až 204800 ISO a dynamický rozsah bude pravděpodobně atakovat hranici 15 EV (soudě dle výsledků A7 IV, neměřili jsme).

Kde lze očekávat lepší výsledky oproti starším tělům je vyvážení barev, pleťový tón a obecně věrohodnost barevného podání – a to se mi za relativně krátku dobu, kterou jsem na seznámení se s přístrojem měl, ověřilo.

Díky lepšímu AF a výkonnější stabilzaci by procento ostrých fotek mělo být rovněž vyšší, než u starých těl, zejména v náročnějších podmínkách (= s horším světlem či sníženou stabilitou držení).

Video rovněž doznalo zlepšení: nově umí 4K záznam až o snímkové frekvenci 60p (za cenu ořezu), nebo 30p z plné šířky čipu přesamplováno až z 4.6K záznamu. Záznam je 10-bitový. Pokud se spokojíte s Full HD, umí A7C II až 120p na hrátky se slow-motion atd.

Ukázky z praxe

Rozlišení obrazu

Nový čip má 33MPx, oproti původním 24. Pro běžné focení to není rozdíl. 1000 pixelů, které dostanete horizontálně k dobru oproti předchůdci se může hodit při lehkém ořezu, ale pro běžné tisky a webové rozlišení jsou Mark I i Mark II rovnocenné. Rovněž oba fotoaparáty mají více než dostatečné rozličení pro zobrazení na 4K monitoru, ale ani jeden nedosahuje rozlišení 8K (8000px na šířku). Nicméně víc pixelů je víc pixelů.


50/2.5 při cloně F8

ISO a šum

Fotoaparát zvládá nativní citlivosti v rozsahu 100–51200, softwarově rozšířené (= digitáln ztmavený či projasněný RAW) 50–204800. Přesněji zvládá tyto citlivosti nastavit – kvalitní snímky dostanete jen na některých citlivostech, osobně bych neměl problém s kvalitou až do 6400, v nouzi 12800, ale i to je dobrý výsledek. Jde o velku výhdu fullframe fotoaparátů – s APS-C přístroji, i s nižším rozlišením, je třeba se držet cca o 1EV níž.

JPEG

(odšumování na úrovni „standard“)


100	200	400	800


1600	3200	6400	12800


25600	51200	102400	204800

RAW

(v Sony Imaging Edge s vypnutým ošumováním)


100	200	400	800


1600	3200	6400	12800


25600	51200	102400	204800

Dynamická pružnost

Ligtroom mi zatím RAWy nezpracuje, ale i v Sony Imaging Edge (který odpovídá JPEG enginu ve fotoapartátu) se dynamická pružnost ukazuje jako slušná, jak jsme mohli vidět už u A7 IV s příbuzným senzorem. V DR je Sony dlouhodobě na špičce.


RAW v Sony IE bez optimalizace DR	Maximální optimalizace DR

Barvy a WB

Kde se hodně projeví využití chytrých algoritmů a AI je v podání barev. AWB funguje spolehlivě a oceníte ho zejména u pleťovky a fotografvání v přírodě, kde jste obklopeni zelení. S tou měly přístroje Sony v automatickém režimu v minulosti problém, viz ukázku z modelu A7 II.

Snímky v zeleni z A7C II jsou moc pěkné (AWB):

Město je také OK (AWB):

A náročnou kombinaci umělého osvětlení a pleťovky uvnitř a zeleně v denním světle za oknem také myslím systém zvládl dobře (AWB):

Občas, když „mozek“ přístroje nevládne pochopit scénu, ujede mu to ale i dnes (AWB):

Stabilizace

Velké zlepšení aspoň na papíře se dostalo stabilizátoru, který se z oficiální udávané hodnoty 5EV dostal na 7EV. Už 5EV u předchůdce ale platilo pro laboratorní testy a v praxi ho nebylo snadné dosáhnout, ale to platí pro všechny výrobce, takže na 7EV nespoléhejte, ale výkon stabilizace je ve srovnání vynikající.


1/20s? Pche!

Sériové snímání

10 sn./s s mechanickou i elektronickou závěrkou musí stačit každému, kdo zrovna nefotí sport za peníze. A i tam by se s tím dalo pracovat. K závěrce poznámka: první lamela je vždy elektronická, druhá může být jak mechanická, tak elektronická. Mechanická má bohužel omezení v nejkratšm času, max. 1/4000s. Elektronická umí až 1/8000s, ale jelikož nejde o „skládaný“ senzor jako u A1 nebo A7s, je odečet dat pomalý a tak se nehodí pro rychle se pohybující objekty či panning, kdy hrozí efekt pomalu se pohybující štěrbiny („rolling shutter“).

Autofokus

Přístroj má 759 AF bodů s 94% pokrytím scény. AI se uplatňuje i zde a tak A7C II umí rozpoznávat objekty jako jsou lidé, zvířata, vlaky a letadla a umí dobře předvídat pohyb objektu při sledování. Ostření je v dobrém světle takřka okamžité, v horším světle stále použitelné a hlavně spolehlivé (AF až do –4EV). Kdo přejde na A7C II ze zrcadlovky či bezzrcadlovky staré generace, bude valit bulvy.

Trochu chybí AF joystick, ale aspoň je tu dotykový displej.

Video

A7C umí natáčet 4K video o snímkové frekvenci 30p (z celé plochy čipu) či 60p (ze Super-35 výřezu). V případě Full HD pak až 120p. Nabídne 10-bitovou hloubku a nechybí profil S-Cinetone pro přirozené podání barev. Díky výklopnému a otočnému displeji lze A7C II s úspěchem použít i jako vlogovací videokameru.

Video s ukázkou automatického přeostřování na základě detekce subjektu, výchozí rychlost:

Ještě jedno video ze ZOO:

Závěr

Sony Alpha A7C Mark II je fotoaparát s mnoha pozitivy a několika kompromisy, které primárně pramení z jeho zaměření na kompaktní rozměry a rozumnou cenu. Díky tomu není moc za co ho kritizovat; komu kompromisy vadí, má možnost sáhnout po klasické řadě A7, která je řeší, ovšem nebude tak kompaktní. Zkrátka, něco za něco. Pokud to shrneme: