Fotografujeme halové jevy a koróny Měsíce

Co jsou měsíční koróny, jak vznikají a jak je fotografovat. Zimní období a počasí s oblačností, které je pro poslední zimy u nás typické, dává dobré šance.

Když je jasná obloha, Měsíc samotný má úhlovou velikost pouhých půl stupně. Pro snímky s Měsícem pak potřebujete dlouhé teleobjektivy, aby byl na snímku dostatečně velký a tím i dominantní. Proto měsíční koróna může hodně pomoci, neboť její průměr je mnohonásobně větší, než Měsíc samotný.

Měsíční koróna nad Hradčanským náměstím

Canon EOS 5DSR, objektiv Canon 16–35mm f/4, ohnisková vzdálenost 35mm, clona f/9, čas 1,3s, ISO 800

Příklad snímku, kde Měsíc je díky koróně dostatečně velký i u širokoúhlého záběru

Částečná koróna při –20C v lednu na Kvildské pláni, Šumava

Kruh je částečně deformován rychlým pohybem oblačnosti. Během deseti minut halo zmizelo, neboť se přisunuly větší mraky, které vytlačily tenkou oblačnost z okolí Měsíce.

Měsíc na jasné obloze se chová podobně jako Slunce. Paprsky jsou pak způsobeny lamelami clony, když dostatečně clonu zavřete. V tomto případě je clona f/11.

Co je měsíční korona a jak vzniká

Asi každý z našich čtenářů ví, že Měsíc svítí odraženým světlem ze Slunce. Pokud je mezi Měsícem a pozorovatelem na Zemi oblačnost, dochází u světla odraženého od Měsíce směrem k pozorovateli, k různým typům optických jevům. Vždy je to rozptyl, odraz či lom bílého světla, které se průchodem přes mraky ještě rozkládá na barevné složky. Oblačnost je tvořena různě velkými kapičkami vody či ledu s různou hustotou, strukturou, velikostí a vlastnostmi povrchu. Mění se také tloušťka vrstvy oblačnosti. Kombinace vlastností oblaku, směru dopadu světla a polohy pozorovatele pak vytvářejí různé typy korón a halových jevů. Může se tak stát, že pozorovatel a sto metrů dál již vidí něco jiného.

Jak fotografovat měsíční koróny

Měsíc v úplňku na jasné obloze svítí velmi intenzivně a expoziční časy jsou tak krátké, že s objektivy kolem 400mm ohniskové vzdálenosti můžete fotografovat i z ruky (čas 1/400s, ISO 400, clona f/6,3). Jenže oblačnost sníží intenzitu světla v nás zajímají světelné jevy a barvy v koróně dál od Měsíce. Ty lépe uvidíte, když snímek pře-exponujete. Ztratíte tak kresbu moří a kráterů v Měsíci samotném. Ten si pak můžete vyfotografovat kratším expozičním časem a náznak jeho kresby vložit do “vypáleného” místa ve středu koróny. Zastávám názor, že snímky by měly vypadat co nejpodobněji tomu, jak vnímá naše oko. Kresbu v Měsíci uprostřed koróny vidíme maximálně v náznaku a to “s pomocí mozku jako počítače”.

Měsíční koróny co jsem vyfotografoval

Příklad nejběžnější koróny, které jsou v zimě zbarvené do hněda je na následujícím snímku.

Nejčasnější koróna Měsíce v chladném období

Canon EOS 5DSR, objektiv Canon 100–400mm f/4,5, ohnisková vzdálenost 120mm, složeno ve vrstvách ze 3 snímků, clona f5,6, čas 1/30s, 1/8s a 1/2s, ISO 400

Tento typ vzhledu koróny je spojen s rozptylem na částečkách ledu.

Koróna Měsíce na Zhůří v lednu

Canon EOS 5DS, objektiv Canon 24–70mm f/2,8, ohnisková vzdálenost 24mm, clona f11, čas 30s, ISO 1000

Měsíc s koronou byl exponován na tři snímky +/-3EV a zpracován pomocí vrstev a masek ve Photoshopu. Fotografováno v mrazu –20C jedním záběrem tak, že došlo ke ztrátě kresby Měsíce. Naopak díky pře-exponování a zvýšení sytosti barev při zpracování se objevila duha v měsíční koróně.

Velmi zajímavým jevem je 22-stupňové halo Měsíce. Je spojen s ohybem a odrazem světla o tenkou oblačnost typu cirrus ve vysokých vrstvách atmosféry. V mracích jsou jemné krystalky ledu s pravidelnou hexagonální strukturou. Úhel 22 stupňů, který definuje poloměr kruhu, je dán geometrií dvojitého lomu světla o tyto krystaly.

Tento halový jev vzniká kolem Slunce i Měsíce. V případě Měsíce, kde je intenzita světla mnohem nižší, nemusí být kruh výrazný. Aby jej bylo možné pozorovat, musíte být v přesné poloze vůči orientaci krystalků ledu. Stačí popojít o několik desítek metrů a nemusíte již vidět nic.

Měsíční halo nad vulkánem Sincholagua (4893m), oblast Cotopaxi, Ecuador

Canon EOS 5DSR, objektiv Sigma 35mm f/1.4, clona f/6,3, expoziční čas 25s, ISO 800

Poslední úlovek jsem vyfotografoval přímo nad Domem fotografů v Kašperských Horách, po návratu z nočního fotografování. Vytvořila se vrstva rovnoměrné mlhy, kterou však Měsíc dokázal prosvítit. Díky tomu, že vrstva má všude stejné vlastnosti (velikost, hustota, tvar kapének či vloček), byl tvar koróny zcela symetrický a soustředné kruhy byly viditelné pouhým okem.

Pravidelná měsíční koróna v Kašperských Horách

Canon EOS 5DSR, objektiv Canon 100–400mm f/4,5, ohnisková vzdálenost 250mm, clona f/9, čas 10s, ISO 250

Rád bych i tady na Šumavě nebo v Praze vyfotografoval velká měsíční halo. Třeba budeme mít štěstí letos v roce 2024. Moc mě zajímá, zda to tady na FA někdo vyfotografoval.