Jednoho krásného podzimního podvečera, kdy sluneční paprsky hřály jako láska k mé milované, vydal se hrnčíř ke staré, mechem obrostlé vrbě.
K ní chodíval po práci chytat ryby, ale spíš jen rozjímat a přemýšlet, co se toho dne odehrálo a co jej čeká na zítřek. Potok si šuměl svůj příběh o šplouchání. V zamyšlení se zahleděl na kmen zarostlé vrby, ale co nevidí. Hrnčíř se natolik ulekl,že málem žuchnul do tůňky. Promnul si oči, aby se přesvedčil o pravdě. Skutečně. Udiveně zíral na starého skřítka, který vybíral z mechových vrtulek jakési načervenalé plody. Vypadají jako ty naše chilli papričky. ,,zamumlal si pro sebe´´ Skřítek si hrnčíře nevšímal. ,,Tak si to aspoň hrnčíř myslel" Sbíral si načervenalé plody a sem tam cosi zaspíval. Hrnčíř měl bujnou fantazii. A tak si představoval, že sbírá jakési kouzelné bylinky pro šamanský rituál. Moc rád by na skřítka promluvil, ale měl strach, že ho vyleká a už nikdy nespatří. Seděl vedle vrby v oschlém rákosu, jenž se dotýkal jejího kmene.
V