Škola světla Jana Pohribného, MQEP - 3. díl

Kompoziční principy, stejně tak světelná nálada a výraz, o kterých jsem psal v minulém díle, jsou důležitými stavebními prvky takřka každého obrazu, nejen fotografie. Specifikum tohoto média však je, že patří nebo je přímo východiskem tzv. technických obrazů, jak výstižně označil média založená na technologiích a technických principech záznamu obrazu významný filozof českého původu Vilém Flusser. Proto se fotograf nevyhne do jisté míry znalosti těchto technologií resp. jejich ovládání, ačkoliv mnohé postupy již řeší za nás stále dokonalejší elektronika. Není však od věci si některá základní nastavení, která úzce souvisejí s naším hlavním tématem, připomenout.

Chyťte světlo aneb cesta optimální expozice

O expozici a její důležitosti pro kvalitní zachycení situace před fotoaparátem ví každý zkušenější fotograf své a byly o ní napsány celé knihy. Pokusím se tedy jen ve stručnosti shrnout zásadní pojmy a nastavení, se kterými budete pracovat.

S expozicí, fotoaparátem, objektivy atd. je to do jisté míry obdobné, jako když se např. sochař nejprve učí ovládat svá dláta, špachtle, nanášení a odebírání materiálu z hmoty, se kterou pracuje. Postupně získá jistotu a ví, jaký nástroj vyžaduje ten či onen materiál, a také k jakému jeho záměru je vhodnější kámen, dřevo, kov nebo méně obvyklé materiály, jakými jsou dnes plastické hmoty apod. Výhodou pro fotografa je, že dnes, jak již bylo řečeno, může ponechat mnohé na automatice své kamery, že tolik manuální práce, jako sochař vykonat de facto nemusí. Měl by však alespoň vědět, co za něj jeho úžasná kamera dělá, a případně, jak ovlivnit situace, kde i ten sebedokonalejší přístroj a fotomateriál nejsou schopny složité světelné podmínky zachytit anebo jak si naopak pomoci, když světlo je zdánlivě nezajímavé.

 Pro stanovení optimální expozice je nejpřesnější měřit dopadající světlo, tj. měřit expozimetrem s rozptylnou destičkou intenzitu světla, které ovlivňuje scénu, kterou fotografujete. Je vhodné zejména tam, kde objekty nebo scéna obsahuje širokou škálu povrchů s různým stupněm odrazivosti, ale zejména u povrchů, které ve scéně převažují a jsou příliš světlé (např. sníh) nebo tmavé (např. zorané pole), ale nejsou příliš vzdálené (proto se toto měření převážně užívá ve studiu), nebo v exteriéru, když je scéna (např. krajina, architektura) rovnoměrně nasvětlena. 

 Většinou však fotograf měří odražené světlo od povrchů objektů ve scéně pomocí expozimetru nebo TTL systému fotoaparátu, který proměřuje většinou scénu jako celek a vyhodnocuje průměr mezi jasy a stíny. Lze využít i sofistikova­nějších měření, které jsou dostupné u některých modelů a vyhodnocují rozmístění tónů s databází předem analyzovaných standardních situací, nebo bodové měření jen určité části snímku (zpravidla středu) indikované v hledáčku kamery nebo externím spotmetrem (vhodné pro vzdálené objekty a scény s rozdílným rozsahem jasů). Pokud je scéna nasvícena rovnoměrně, lze k stanovení správné expozice využít středně šedé tabulky a měřit odraz světla od ní. Na principu poměřování světla vůči středně šedé (tj. šedé, která odráží 18% světla a leží na pomyslném středu mezi černou a bílou) je postaveno nejen stanovení správné expozice, ale také kalibrace vyvážení bílé (v 8 bitovém barevném prostoru RGB má střední šedá hodnotu R=127, G=127, B=127), což se dotýká nejen fotografické techniky, ale počítačů, monitorů a další výpočetní, či vizuální techniky. 

Přemýšlejte rovněž o celkovém rozložení jasu a jak světlý nebo tmavý by měl váš záběr ve výsledku být. Zároveň se pokuste odhadnout místa, která mohou být ve snímku problematická z hlediska expozice. Převažují vysoké jasy, nebo naopak příliš temné stíny? Kontrast (poměr) mezi osvětlenými partiemi a stíny (tedy mezi nejvyššími jasy a stíny scény), může běžně přesahovat dynamický rozsah vašeho senzoru (zpravidla 8–10 EV, expozičních stupňů, nesprávně řečeno “clon”), či dokonce i těch nejsofis­tikovanějších senzorů profe­sionálních fotoaparátů, který v současnosti dosahuje až 14 EV. Jen pro srovnání: lidské oko zvládne pojmout dynamický rozsah přes 20 EV, takže světelnou dynamiku mnohé scény jsme schopni zrakem pojmout, ale senzor či film nikoliv. 

Příklad vysokého dynamického rozsahu scény, kdy jsou výrazně nasvícené okraje objektů ale převaha plochy objektů (i pozadí) je ponechána ve stínu. Je to typická situace fotografování v protisvětle nebo ostrém bočním světle, kdy chceme zdůraznit dramatičnost a směr světla. Expozice se řídí nejvyššími jasy, aby byly prokresleny, ale samozřejmě je žádoucí, aby kresba byla i v nejtemnějších partiích snímku. V této relativně extrémní dynamické scéně již nelze spoléhat na automatiku měření, která se snaží udělat expozičně vyrovnaný a průměru blížící se snímek a bude vycházet z převahy tmavých partií, podle kterých upraví (prodlouží) expozici, aby stíny byly světlejší. Volte buď bodové měření světel nebo záměrnou podexpozici nastavením fotoaparátu na kompenzaci expozice do minusových hodnot či používejte manuální režim expozice, kde budete záměrně podexponovávat snímek.

Pokud si nemůžete upravit poměr jasů sami nebo zásadně změnit kompozici tak, aby se snížil dynamický rozsah scény (eliminujete např. partie s nejvyššími jasy, jako je jasná obloha, světlé plochy architektury apod.), můžete se při stanovení expozice buď držet přibližně středu mezi jasy a stíny, nebo se snažit více přiblížit k té partii snímku, která ve snímku převažuje. 

Kompozice, kdy je naopak dynamický rozsah relativně nízký (malé rozpětí mezi jasy a stíny) a expozice je směřována na klíčové “světlé” tóny celého zátiší.                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                          V praxi se exponuje častěji více „na světla“, aby kresba ve světlech byla patrná a barvy (např. nebe) byly dostatečně syté. Můžete si také v záběru zvolit důležitý prvek, nebo i více prvků – tzv klíčový tón (např. pleťovku modelu). Expozici pak stanovíte podle tohoto klíčového tónu (nemusí být vždy dominantou záběru) s přihlédnutím k tomu, jak by měl být světlý.

Optimálně exponovaná scéna s průměrným dynamickým rozsahem – klíčové tóny jsou průměrné. Ideální situace vyrovnaného poměru světel a stínů bez zbytečných extrémů, tj vysokých jasů nebo hlubokých stínů – přispívá k čitelnosti snímku .

Pracujete-li s digitální kamerou, pak rozhodně využijte její přednosti – okamžitý náhled snímku a možnost vizuální kontroly kompozice, barevnosti a rozložení světel –, ale neposuzujte správnost vaší expozice podle displeje kamery! Důvěřujte pouze histogramu, který dnes většina kamer zobrazí a z kterého je hned patrné, jestli je snímek přeexponován nebo podexponován (tj. křivka histogramu je posunuta a přesahuje hranici rámečku vpravo nebo vlevo) a jestli dynamický rozsah scény nepřekračuje možnosti senzoru (křivka je rozložena sice v celém poli rámečku zleva doprava, ale na jedné straně nebo obou rámeček přesahuje).                                                                                                            
 Není to tak dávno, co jsme museli zvládnout vysoký dynamický jas scény bez pomoci více expozic a následného skládání a využití softwaru určeného pro HDR. Středověký holubník jsem fotografoval v Bretani na klasický analogový barevný film, jehož přirozený dynamický rozsah byl přibližně 8 EV. Abych zmírnil extrémní jasový rozsah mezi horní partií (průhled skrze věž holubníku do nebe) a spodní části v hlubokém stínu, použil jsem techniku zadržování pomocí černého matného papíru a během několikaminutové expozice jsem postupně horní přesvětlenou partii zakrýval.Tento trik je dobře využitelný někdy i v digitální tvorbě. Výhodou negativu navíc bylo, že jste z něj ještě mohli leccos “vymáčknout” při následném pozitivním zpracování tzv. nadržováním, Pomocí černé masky jsem ve fotokomoře nejsvětlejší partie exponoval 3× děle než zbytek fotografie.                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                      Jestliže budou (v důsledku příliš vysokého dynamického rozsahu scény) chybět informace ve světlech (bude zde bílá „díra“) nebo naopak ve stínech (ty hlubší se slijí do jednolité černi), můžete exponovat dvakrát i vícekrát stejnou scénu s různým nastavením expozice: např. jednou tzv. na světla, podruhé na střed a po třetí na stíny a vše pak složit v počítači v programu pro HDR (High Dynamic Range, vysoký dynamický rozsah). Předpokladem takové techniky je, že všechny (3 i více) expozice budou ze stejného místa, nejlépe ze stativu, a objekt se nebude příliš pohybovat (i s tím si ale některé dnešní programy pro skládání HDR již dovedou poradit) . Můžete využít i nastavení tzv. bracketingu (AEB) na vaší kameře, kde si můžete přesně definovat rozsah tří expozic, ve kterém bude kamera exponovat. Ponechávám nastavení rozsahu na automatice nebo volím nejčastěji rozsah –2 EV, 0 EV, +2 EV.Pracujete-li s digitální kamerou, pak rozhodně využijte její přednosti – okamžitý náhled snímku a možnost vizuální kontroly kompozice, barevnosti a rozložení světel –, ale neposuzujte správnost vaší expozice podle displeje kamery! Důvěřuj­te pouze histogramu, který dnes většina kamer zobrazí a z kterého je hned patrné, jestli je snímek přeexponován nebo podexponován (tj. křivka histogramu je posunuta a přesahuje hranici rámečku vpravo nebo vlevo) a jestli dynamický rozsah scény nepřekračuje možnosti senzoru (křivka je rozložena sice v celém poli rámečku zleva doprava, ale na jedné straně nebo obou rámeček přesahuje).

Chybně exponovaný (přeexponovaný) snímek z Roztocko – únětického masopustu. Maska koně je zcela bílá – postrádá kresbu. Takto světlé (prázdné) místo atakuje primárně pozornost diváka. 

V krajině a architektuře velmi často musí fotograf zachytit dynamický rozsah přesahující možnosti senzoru jeho fotoaparátu. Zvláště fotografujete-li tmavé objekty v protisvětle, proti světlému nebi na kterém je ještě navíc slunce. Fotografii Braunových soch před Hospitalem v Kuksu při západu slunce jsem exponoval vedle naměřené expozice, která je průměrem (1. snímek) mezi nejvyššími jasy (ty zde zcela chybí) a nejhlubšími stíny (ty jsou příliš tmavé), také expozicí na světla (2. snímek) tj. cca –2,5EV a na stíny (3. snímek) tj. cca +2,5EV. V programu Photomatix Pro, který patří ke špičce v zpracování snímků HDR, jsem výchozí expozice složil do jednoho snímku tj. de facto “stlačil” dynamický rozsah scény, aby byla zřetelná kresba i sytost barev jak ve stínech, tak především ve světlech. Pouze slunce, zdroj nejvyššího jasu, je ponecháno takřka bez kresby. 

Využití techniky HDR k zachycení vysokého dynamického rozsahu snímku je věnováno v poslední době po právu hodně publicity a tato technika rozšiřuje možnosti práce fotografa. Někdy však dávám přednost klasickému skládání několika rozdílných expozic ve vrstvách Photoshopu a pomocí masek a vhodného prolnutí vrstev využívám správně exponované partie snímku podobně jako při fotomontáži. HDR modul totiž někdy negativně ovlivní kontrast obrazu, což se projeví v nevýrazných barvách, kontrastu a obraz může působit ploše nebo naopak přebarveně, nerealisticky. Za určitých podmínek dosáhnete i nereálných efektů, např. vzniku halo nebo nepřirozeného přechod tónů blízko míst s velkým jasovým rozdílem.

Cvičení: Nafotografujte záměrně působivou scénu s nízkým dynamickým rozsahem. Pokuste se zcela vyhnout postprodukčním úpravám, filtrům atd., která vám samozřejmě k tomu mohou také napomoci. Své fotografie můžete vkládat zde: https://www.fotoaparat.cz/…galerie/245/