Škola světla Jana Pohribného, Aktivní luminografie - kamera v pohybu, 18. díl

V předešlém díle mojí Školy světla, jsem se pokusil vás nasměrovat k průzkumu a využití dlouhých expozic v kombinaci s pohybujícím se světlem. Počínaje klasickými stopami světel jedoucích vozidel až po zábavní pyrotechniku a jiné světelné pohybující se efekty, které jste si jistě na přelomu loňského a letošního roku užili vrchovatě. Nastínil jsem také určitá pravidla, jak takové pohybující se zdroje optimálně zachytit.

Kamera v rytmu vlastního dechu

Všechna pravidla, jak jsem již mnohokrát poznamenal, je však možné méně či více porušovat a tak mezi fotografy nalezneme také ty, kteří záměrně při dlouhých expozicích spoléhají třeba jen na své ruce a jejich přirozený „třes“ způsobený dýcháním celého těla. Nepatrný pohyb fotoaparátu se přenáší do výsledné podoby snímku. Impresionisticky laděné fotografie, zvláště tam, kde paprsky pouličního nebo dokonce měsíčního světla osvětlují tvary krajiny, domů ba někdy i postavy lidí, dostávají díky „lidskému stativu“ svou zvláštní měkkost a ztrácejí popisnost. V těchto fotografiích často rezonuje pocit „věčného“ času.

Někdy k takovému snímku dojdete náhodou, kdy např. ponecháte omylem nastavení kamery na vysokém clonovém čísle a expozice se k vašemu překvapení neúměrně prodlouží. Většinou takový snímek budete považovat za neostrý, rozhýbaný a vymažete jej ze své paměťové karty nebo mu nebudete věnovat pozornost. Kreativním prvkem ve vaší tvorbě se však může stát tehdy, když se mu začnete věnovat systematicky a budete pravidelně, třeba v podvečer, vyrážet za svým tématem. Postupně si začnete nacházet místa a situace, kdy tato technika záměrného využití dlouhých expozic a rozostření obrazu pohybem rukou nebo pomocí jiného triku bude přinášet nejzajímavější výsledky (v časných dobách piktorialismu prý fotografové během expozice záměrně „kopali“ do stativu, aby se výsledný snímek svou měkkostí, rozostřením, co nejvíce blížil malbě…).

Kamera, jako malířský štětec

Vaše experimentování s pohybem kamery během expozice má takřka neomezené hranice a je to technika s oblibou využívaná např. v reklamní, sportovní a samozřejmě i výtvarné fotografii. Výrazná expresivní podoba snímků zhotovených touto technikou vyjadřuje dynamiku a pohyb, ačkoliv před kamerou byla často nehybná realita.

obr…

Technika malby kamerou může z nepříliš zajímavého místa i světelně ne­výrazné situ­ace vytvořit až velmi expresivní snímek, k­de již divák  nevnímá ani nehledá původní námět.

Expozice 1/8 s. Přirozené chvění rukou.

Expozice 1/2 s. Pohyb kamerou krouživým pohybem.

Expozice 1/2 s. Pohyb kamerou zdola nahoru.

Při použití pohybu kamery během expozice tak nejste odkázáni na nízkou hladinu světla, abyste mohli dosáhnout delších expozic. Při pohybu kamerou již během expozice 1/60s se na snímku projeví směr, kterým jste kamerou pootočili či filmovou hantýrkou „švenkovali“; čím rychleji, tím bude efekt rozmáznuté scény výraznější. 

Expozice 1 s. Pohyb kamerou horizontálním směrem.

Nicméně zřetelnějších výsledků dosáhnete až při delších expozicích, tedy alespoň při 1/15 s a delších. Při plném slunečním světle je samozřejmě těžké dosáhnout takové expozice, i když máte kameru nastavenou na nejnižší citlivost a clonu na maximum. Musíte si tedy vypomoci šedým (HD), polarizačním, případně jiným filtrem, který sníží expoziční časy alespoň 2 až 4-násobně. Delší expozice vám také umožní kamerou pohybovat nejen vertikálním nebo horizontálním směrem, ale také s ní např. rolovat, tedy otáčet v ose fotoaparátu anebo s ní doslova malovat, tedy pohybovat různými směry jako štětcem najednou. Vše má své limity: když bude expozice příliš dlouhá (několik vteřin), může během vaší expresivní malby všechno splynout do beztvaré hmoty a abstraktních fleků (i ty ovšem mohou být někdy zajímavé). Také zorný úhel objektivu může sehrát významnou roli. Efekt pohybu bude vždy patrnější u delších ohnisek, širokoúhlé objektivy budou určitě potřebovat expozice delší než 1/15 s.

Nejvíce ovšem záleží na výběru reality, kterou budete s tímto záměrem snímat, a jejím osvětlení. Dobrých výsledků lze např. vždy docílit tam, kde se střídají nevelké tmavší a světlejší plochy nebo dvě i více barev, které k sobě mohou být kontrastní. Pohybem kamery se tyto barvy nebo světlé a tmavé plochy jakoby vzájemně prolnou a zředí se jejich intenzita resp. barvy se vzájemně smíchají do nového odstínu.

K vytvoření tajemství, prolínání pozadí a popředí, barev atd. technika pohybu kamerou během expozice přímo vybízí. Zkuste během delší expozice ale kameru na chvilku zastavit, získáte částečně ostrý obraz dominantního námětu vašeho snímku např. portrétu

 Kontrastně nasvícené předměty a plochy se pohybem změkčí. Fotografujete-li rádi v přírodě, pak je vděčnou předlohou např. les, zvláště ve své jarní či podzimní barevnosti. Zkuste jej fotografovat nejen zvenčí, kdy vidíme barevné listí i kmeny stromů jakoby v ploše (sluneční světlo není podmínkou, ačkoliv barvy jsou vždy pod přímým světlem zářivější), ale také uvnitř lesa. Světlo procházející listím stromů a siluety kmenů právě tvoří ony světlejší a tmavší plochy, které by při normálním záběru mohly být příliš kontrastní (klasický případ protisvětla), ale pohybem získají nový tvar a vzájemné částečné nebo úplné překrytí. Experimentujte s délkou i směrem expozice. U tohoto typu záběru nelze nikdy předem přesně odhadnout, kterým směrem kamerou pohybovat anebo jak expresivně a jak rychle s ní „mávat“. Podvědomě však můžete směr vašeho „švenkování“ ovlivnit tak, aby se výsledná kompozice blížila např. pravidlu diagonální kompozice nebo třetinovému dělení obrazu, nebo vybírat barvy a tóny, které svým mícháním vytvoří kombinaci, kterou již předpokládáte (např. žluté listy a modré nebe nám pravděpodobně dají v místech vzájemného překrytí zelenou atd.). A pochopitelně i velmi málo kontrastní scény, kdy např. fotografujete v pohybu portrét před nepříliš výrazným pozadím, které by v černobílé verzi mělo takřka stejnou tonalitu jako pleť portrétovaného, může poskytnout zajímavé výsledky. Váš portrét možná bude tajemnější, nekonkrétní, dávající prostor pro představivost diváka. Až „svou“ techniku zvládnete, budete již napříště vědět, k jakému typu vyjádření se vám hodí a budete s ní pracovat cíleně.

Synchronní pohyb kamerou, aneb sledujte svůj objekt

Klasickým příkladem cíleného využití pohybu fotoaparátu během expozice jsou např. fotografie sportovců, koní, aut atd., evokující rychlost a dynamiku snímaného subjektu. Na rozdíl od předešlého typu expresivního pohybu aparátem, kdy realitu měníme více v abstrakci, je zde snaha zachovat objekt zájmu relativně ostrý a zřetelný.

Abych dosáhl synchronního pohybu připomínající částečně zoom efekt, který dává snímku dynamiku, vlekla fotografovaná Octavie auto, z něhož jsem fotografoval, na laně za sebou. Lano jsme následně snadno vyretušovali v počítači. Expozice 1/2s.

 Shledáváte-li jistou paralelu mezi pohybovou neostrostí na jedné straně a záměrným rozostřením a lokální ostrostí, na straně druhé, pak se nemýlíte. Také absolutní pohybová neostrost způsobená pohybem kamery během expozice, může být pro mnohé diváky příliš neuchopitelná, abstraktní, obdobně jako záměrné rozostření snímku. Proto se pohybu kamerou užívá více ve spojení s pohybem konkrétního objektu (např. jedoucího auta, cyklisty, běžících dětí atd.), kdy při dosažení synchronní rychlosti s objektem je tento relativně ostrý, kdežto pozadí, díky pohybu kamerou a delší expozici, je dynamicky rozostřeno. Tzv. panning (švenkování, sledování objektu) je skvělý nástroj právě ke zdůraznění rychlosti pohybu (ta ve skutečnosti nemusí být vůbec závratná), stejně tak k potlačení příliš výrazného nebo pestrého pozadí (případně popředí). Hodí se nejen ke sportovní a motoristické fotografii, dokumentu, ale třeba i ke kreativním dynamickým záběrům v reklamě či umělecké tvorbě.

Postupů k dosažení zajímavých snímků metodou panningu je celá řada. Volba samozřejmě závisí i na vaší vybavenosti a rovněž schopnosti experimentovat. 

Pohybující se objekt zpravidla sledujete ve směru jeho pohybu. Pohybuje-li se každá jeho část odlišně např. u běžce, u zvířat, pak bude jen dílčí partie shodná se směrem vašeho sledování ostrá. 

Expozice se podobně jako u pohybové neostrosti řídí efektem, jaký chcete dosáhnout a rychlostí objektu, který sledujete – u jedoucího automobilu bude panning zřetelný již při cca 1/125s, u chodce až cca od 1/30s.

Dojem dynamiky rozostřeného pozadí zesiluje také užití delšího ohniska objektivu.

Delší ohniska však lze obtížně udržet v jedné rovině s pohybujícím se objektem (zvláště jsou-li expozice delší než např. 1/30s). Použijte stativ a švenkujte pomocí stativové hlavy.

Deštníková revoluce, Hongkong, 2014, 

panning kamerou ve směru kráčející postavy, během expozice 1/10s

Panningu můžete dosáhnout rovněž tzv. paralelní jízdou – tedy např. z vozidla jedoucího stejnou rychlostí jako objekt.

V reklamě, např. na automobily, se využívá upevnění kamery na speciální rameno spojené s vozidlem k dosažení naprosto identické rychlosti objektu a kamery. Rameno je pak v postprodukci vyretušováno. Podobně můžete připevnit k vašemu kolu nebo skateboardu jednoduché rameno (např. Magic arm od fy Mannfrotto) a na něj přichytit váš fotoaparát. Běžně jsou dnes k dostání miniaturní outdoorové digitální kamery, které přichytíte na vaši lyžařskou či cyklistickou helmu apod.

Ke zvýraznění a částečnému „zmrazení“ vámi sledovaného objektu si pomůžete užitím příručního event. studiového blesku (slow sync), jak bylo doporučeno v kapitole Flešujte (venku) barevně.

Zoom efekt nabízí přirozeně také postprodukce, např. běžný filtr photoshopu „kruhové rozostření“, jehož výhodou oproti zoomování během expozice objektivem je, že střed i míru dostředivého pohybu si můžete určit snadno sami.

Obdobně lze vytvořit kombinaci ostrého (zmrazeného) objektu s pohybovou neostrostí při delších expozicích (1/4s a delší), kdy po část expozice je kamera v klidu a poté s ní záměrně pohnete. K takřka stejnému efektu dojdete, když objekt bude v klidu a pak jej uvedete do pohybu nebo se sám bude hýbat (expozice delší než 1/2s doporučeny)

Specifickým a rozšířeným druhem malby kamerou je bezesporu zoomování během expozice – tedy změna ohniska posunem transfokátoru (lze většinou pouze u mechanicky ovládaných objektivů s proměnným ohniskem, např. u zrcadlovek). Vzniká, v závislosti na rychlosti posunu ohniska, dojem dynamické „jízdy“ do středu obrazu nebo opačně podle směru zoomování. Opět je tento efekt (barevně) výraznější, je-li okolí relativně ostrého objektu (dominanty) ve středu obrazu (nebo objekt sám) barevně či světelně členitější, jak bylo doporučeno výše. K akcentování (zostření) objektu můžete v některé fázi (zpravidla na začátku či konci) zoomování na zlomek expozice zastavit (reálné při expozicích cca 1/8s a delších). Zoomování během expozice však použijte opravdu jen ve smysluplných případech, kdy chcete podtrhnout centrální kompozici, dynamiku soustředění se na objekt a potlačení okolí. Případně chcete vyvolat určitou sakrální až ezoterickou náladu, které toto soustředění pohybu a barevných paprsků scéně dodává. Příliš časté používání této metody ovšem působí mechanicky a lacině…

Tanec světel velkoměsta i vašeho pokoje

Myslím, že je na čase se znovu podívat do podvečerního osvětleného města nebo třeba lunaparku, kde světla a gejzíry barev útočí na návštěvníky ze všech směrů, až se hlava točí. Zkuste zde uplatnit některou z předešlých metod posunu reality k expresivnějšímu vyjádření, kdy z bombastických světelných poutačů a atrakcí s přídechem kýče vytvoříte osobitý barevný či černobílý ob- raz. Budete možná muset chvilku experimentovat se správným nastavením dostatečně dlouhé ex- pozice a clony, aby vám světla vycházela „nepřepálená“, tj. aby v nich nechyběly informace (sledujte, jako vždy, histogram!). Současně však dávejte pozor na tvary a barvy okolí, které by při správné expozici, změřené jen na světla, mohly být velmi tmavé. 

Proto doporučuji, jako ostatně u většiny  fotografií zaměřených na světelnou kresbu, fotografovat v podvečer, tj. kdy ještě není zcela temná obloha (naopak může mít po západu slunce zajímavé odstíny a nádechy), ale již denní světlo dovoluje delší expozice (1/8 s až několik sekund); Angličané mají pro tuto dobu příhodné označení twilight. Večer, kdy je obloha temná, se kontrast zvyšuje a na záběrech, kde máme světelnou kresbu i oblohu, působí nebe často jako černá díra bez prostoru.

Měření statické scény však ještě neznamená, že při malování kamerou, kdy se světla sčítají a různě mísí s okolím, bude naprosto správné. Důležitý bude finální obrázek po pohybu kamerou a opět již  mnohokrát zmíněný histogram na displeji vašeho fotoaparátu.

Před přistáním letu HongKong – Londýn, expozice 8 s

 V případě klasického filmu je vždy nutné udělat více různých expozic. V našem případě kreslení světlem se převážně vždy řídíme délkou expozice, kterou potřebujeme. Je-li tedy expoziční čas 1 s optimální pro náš záměr pohybu kamerou, přizpůsobíme clonu tak, aby správná expozice kombinace clona–čas byla vždy 1 s. V nezbytném případně si pomůžeme zvýšením citlivosti filmu (ISO), což doporučuji jen v omezené míře (viz problematika šumu).

Jiným tvůrčím „trikem“ v rozsvíceném městě může být opět již naznačený pohyb v dopravním prostředku. Zkoušejte to samozřejmě pouze na místě spolujezdce než za volantem. Vyzkoušejte i jiný dopravní prostředek. Při pohledu ve směru jízdy či naopak se světla po stranách ulice zobrazí jako siločáry ubíhající k horizontu. Jejich délka a intenzita záleží samozřejmě na délce expozice, ale také na rychlosti, kterou jedete. Tento „přirozený“ zoom efekt je ještě působivější v tunelu, pokud je tunel dostatečně osvícen. Zajímavé to může být v pohledu i vedle vás, zvláště když jede auto po nerovné pražské dlažbě a vaše výsledná „grafika“ nebude mít tak rovné barevné linky, jako při jízdě na dokonalém německém asfaltu.

Nemusíte však za osvětlenými mosty, či ulicemi a lunaparky jezdit daleko. Rozhlédněte se kolem sebe. Vaše domácnost, váš vánoční stromek, rozsvícená okna protějšího paneláku, to jsou adepti pro váš kreativní zájem. Rozhýbejte kameru tak, až nakreslíte obraz ze všech světel, světýlek, displejů a kontrolek, které vás obklopují. Je-li vmmístnosti úplná tma, můžete kreslit desítky vteřin.

Průjezd pražským tunelem Blanka může být docela kreativní výkon…

Všechny zde uvedené postupy a experimenty (a platí to koneckonců pro celou tuto školu světla), kdy se světelné zdroje před kamerou pohybují, nebo uvádíte kameru do pohybu sami, ještě nezaručí, že fotografie budou vždy kreativní. Mnoho dobrých a zajímavých fotografií v historii tohoto média vzniklo zdánlivě náhodně, při podobném experimentování a zkoušení nezvyklých přístupů. V podvědomí každého, alespoň trochu zkušeného fotografa, však většinou začne pracovat cit pro kompozici, tvar, barevné rozvržení obrazu, rytmus atd., takže již svůj snímek připravuje tak, že chce docílit např. diagonální kompozici nebo chce objekt svého zájmu umístit do zlatého řezu apod. A leccos z těchto osvědčených principů kompozice, barevné skladby atd. lze „odhalit“ až dodatečně, když fotograf vidí na pozitivu či monitoru svého počítače výsledky svého experimentu. Leccos se také můžeme přiučit a pochopit z děl jiných umělců, z jejich kompozic, vrstvení barev a porušování pravidel a dogmat. Při „kresbě“ kamerou si např. možná vzpomenete na obrazy Františka Kupky (zejména jeho Fugy), průkopníka světové abstrakce, ale také představitele akčního umění, jakým byl Jackson Pollock, Georges Mathieu nebo Wols.

Cvičení: Malujte (= pohybujte) svým fotoaparátem ve večerním městě, ve své obci nebo u sebe doma, stejně tak v přírodě při delších expozicích k vytvoření expresivních snímků a impresivních nálad. 

Své fotografie vkládejte do galerie „MALUJTE (POHYBUJTE) FOTOAPARÁTEM" až do 4. 4. 2022. MgA. Jan Pohribný MQEP poté nejpovedenější fotografie vybere a zhodnotí v samostatném článku. Těšíme se :)